Vzdálená vize budoucnosti
S vodíkovou ekonomikou jsou často spojena nesplnitelná očekávání. Vodík sám o
sobě však zdrojem energie není.
S vodíkovou ekonomikou jsou často spojena nesplnitelná očekávání. Vodík sám o sobě však zdrojem energie není.
S koupí auta počkám a na jaře si koupím rovnou to na ty palivové články. A palivové články dám do sklepa a topení v baráku udělám na elektriku. Ty palivové články jsou hotové požehnání, mámo, to musíme mít, říká si čtenář firemních brožur a optimistických článků (často nápadně podobných) v novinách a časopisech.
Dojem, že na nás už zítra zpod kapoty automobilu vybafne palivový článek, je bohužel scestný. Lidé však rádi věří, že jednou bude líp. Nebo že aspoň nebude hůř.
Těžko snášíme výčitky, že svou činností plundrujeme planetu. A jestliže ji nechceme učinit neobyvatelnou, budeme muset omezit spotřebu. Takže se upínáme ke každé naději, že by Země naši nenasytnost mohla přece jenom vydržet. Vodík v kombinaci s palivovými články takovou naději přináší.
Proto je vodíková ekonomika, jak se tato vzdálená vize jmenuje, tak populární. Politici i šéfové firem se chlubí, o jaký pokrok směrem k vodíkové ekonomice se zasloužili a imagemakeři si lámou hlavu, jak je s touto vizí vyfotit.
Před atomovou elektrárnou by se politik naopak fotil skvěle - ale vyhýbá se jí jak čert kříži. Ovšem bez využití jaderné energie zůstane vodíková ekonomika jen fikcí. Nejde o žádné perpetuum mobile, jak bychom možná rádi věřili.
Výroba všech těch našich nezbytností i zbytečností a jejich posouvání světem, stejně jako přemísťování našich tělesných schránek, obklopených vesměs nějakou tou tunou železa - to vše vyžaduje energii. A vodík není nic víc a nic míň než velmi dobrý prostředek sloužící k uchovávání energie a k její přeměně na elektřinu. Není to zdroj energie. Mimochodem, kdyby se objevily řádově lepší akumulátory, než jsou k dispozici teď, zmizela by celá vodíková ekonomika v zapomnění. Ale základní problém by zůstal: jak zajistit dostatek elektrické energie?
Jediná představitelná cesta k tomu, jak bez fatálních ekologických následků zásadně zvýšit výrobu energie, vede přes využití vnitřní, atomové energie hmoty. A zvládnutí příslušných technologií, nejspíš v podobě jaderné fúze, to je ta hlavní výzva. Jak vyrobenou energii co nejlépe a nejšetrněji k životnímu prostředí využívat, to už pak nebude velký problém.
Jestli vodík, nebo akumulátory, to je opravdu jedno. Otázka je jiná: zda jaderná energie, nebo šetření. Jadernou energii využívat moc neumíme, šetřit nechceme, takže ničíme přírodu. Jenom dočasně, namlouváme si. Vždyť na jaře přece najíždíme na tu vodíkovou ekonomiku, ne? (Více k tématu na str. 60-63.)
AUTOR: Petr Blažek
S koupí auta počkám a na jaře si koupím rovnou to na ty palivové články. A palivové články dám do sklepa a topení v baráku udělám na elektriku. Ty palivové články jsou hotové požehnání, mámo, to musíme mít, říká si čtenář firemních brožur a optimistických článků (často nápadně podobných) v novinách a časopisech.
Dojem, že na nás už zítra zpod kapoty automobilu vybafne palivový článek, je bohužel scestný. Lidé však rádi věří, že jednou bude líp. Nebo že aspoň nebude hůř.
Těžko snášíme výčitky, že svou činností plundrujeme planetu. A jestliže ji nechceme učinit neobyvatelnou, budeme muset omezit spotřebu. Takže se upínáme ke každé naději, že by Země naši nenasytnost mohla přece jenom vydržet. Vodík v kombinaci s palivovými články takovou naději přináší.
Proto je vodíková ekonomika, jak se tato vzdálená vize jmenuje, tak populární. Politici i šéfové firem se chlubí, o jaký pokrok směrem k vodíkové ekonomice se zasloužili a imagemakeři si lámou hlavu, jak je s touto vizí vyfotit.
Před atomovou elektrárnou by se politik naopak fotil skvěle - ale vyhýbá se jí jak čert kříži. Ovšem bez využití jaderné energie zůstane vodíková ekonomika jen fikcí. Nejde o žádné perpetuum mobile, jak bychom možná rádi věřili.
Výroba všech těch našich nezbytností i zbytečností a jejich posouvání světem, stejně jako přemísťování našich tělesných schránek, obklopených vesměs nějakou tou tunou železa - to vše vyžaduje energii. A vodík není nic víc a nic míň než velmi dobrý prostředek sloužící k uchovávání energie a k její přeměně na elektřinu. Není to zdroj energie. Mimochodem, kdyby se objevily řádově lepší akumulátory, než jsou k dispozici teď, zmizela by celá vodíková ekonomika v zapomnění. Ale základní problém by zůstal: jak zajistit dostatek elektrické energie?
Jediná představitelná cesta k tomu, jak bez fatálních ekologických následků zásadně zvýšit výrobu energie, vede přes využití vnitřní, atomové energie hmoty. A zvládnutí příslušných technologií, nejspíš v podobě jaderné fúze, to je ta hlavní výzva. Jak vyrobenou energii co nejlépe a nejšetrněji k životnímu prostředí využívat, to už pak nebude velký problém.
Jestli vodík, nebo akumulátory, to je opravdu jedno. Otázka je jiná: zda jaderná energie, nebo šetření. Jadernou energii využívat moc neumíme, šetřit nechceme, takže ničíme přírodu. Jenom dočasně, namlouváme si. Vždyť na jaře přece najíždíme na tu vodíkovou ekonomiku, ne? (Více k tématu na str. 60-63.)
AUTOR: Petr Blažek
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
