Co víme o českých feministkách?
Lesní žínka a poustevnice Anna Pammrová
Dokud se mi nedostala do ruky kniha “Anna Pammrová“, přiznám se, že jsem o této podivuhodné ženě věděla pouze to, že si dopisovala s básníkem Otokarem Březinou.
Její biografii zpracovala dle deníkových záznamů neteř Alma Křemenová krátce před svou smrtí r. 1971. Její strojopisná kopie byla využita k vydání této knihy tišnovským nakladatelstvím Sursum. Bohužel dílo poněkud utrpělo zásahy editora, jeho komentáře občas znesnadňují orientaci v textu, nicméně kniha je velmi čtivá a zápisky Anny Pammrové jsou originální, strhující a zaujmou po prvním přečtení.
Narodila se v rodině lesního úředníka 29. 6. 1860 v Jinošově. Později žila u adoptivních rodičů L. a A. Novákových v Jesenici a Náměšti nad Oslavou. Ve 24 letech porodila jako svobodná matka dceru Almu. Později byla provdána za lesníka Františka Kroha. Byl to opilec, hrubián, despota.
Anna byla vzdělaná žena, dva roky strávila ve Vídni (1880-82), kde pracovala jako vychovatelka v důstojnické rodině. Díky řídícímu učiteli Nahodilovi, se kterým se tam seznámila, si osvojila němčinu, angličtinu a francouzštinu a mnoho dalších všeobecných znalostí. Zároveň si zamilovala literaturu. Ani jedno nemohla ve svém manželství využít. I kdyby chtěla, s manželem Krohova ražení na to ani nemohla pomyslet. Svého manžela nazývala v deníku, který si začala psát r. 1889 „domácí pán“ nebo „pan manžel“. Ve svých zápiscích zachycuje reálný denní život. Popisuje život na venkově, vyčerpávající domácí práce i jiné než zažité představy o výchově dětí. Mateřství brala jako omezení pro svou touhu po svobodě. V manželství byla nešťastná, cítila se zotročena. „Všední domácnost - bezradnost - beznadějnost. Vědomí vyšších cílů zdřevěnělo...“
Ač její zápisky vyznívají rezignovaně, nevzdala se. Snažila se o samostatnou existenci. Její manželství pomalu spělo ke krachu. Už r. 1899 si pořídila lesní srub nedaleko Žďárce u Tišnova ("barák na deseti pilířích se sedmi kabinami“), kam utíkala před denními povinnostmi i manželem. Lidé jí říkali, že tam nevydrží. Oponovala: "Já zde s dětmi přestála dvacetistupňovou zimu. Jen po několik nocí jsem měla na pokrývce jinovatku." Definitivně se sem přestěhovala po rozvodu r. 1903. O tři roky později umírá její dcera.
Osud rodiny byl zpečetěn r. 1914, kdy její syn bez rozloučení uprchl do Ameriky. Už r. 1908 si do deníku píše: „V lese chci žíti, v lese musím strádat a mrznouti. Kolik ještě takových životu nepříznivých zim?" Přes všechna strádání zde žila až do své smrti. Žila velmi skromně, v souladu s přírodou a živila se jen tím, co jí dala zem. Okolí ji někdy nazývalo „lesní žínkou“nebo “žďáreckou poustevnicí“.
Zde se konečně, bez strachu a zábran mohla věnovat literatuře. Už r. 1887 se seznámila v Jinošově s Otokarem Březinou, který tam tehdy působil jako učitel. Od té doby si dopisovali. Nazývala jej „člověkem z východu“. Dále vedla korespondenci se slovenským evangelickým knězem a náboženským myslitelem a pacifistou Jánem Maliarikem z Velkých Levár. Také s Teodorem Lessingem (německý filosof, kterého překládala), překladatelkou Žofií Pohoreckou nebo rodinou stavitele Václava Havla, který měl od r. 1907 nedaleko letní sídlo a dalšími. Mimochodem s Havlovými, kteří do Havlova jezdívali v letních měsících, se i stýkala, což bylo výjimečné. Udržovala jen minimální styky s příbuznými a přáteli.
O její vzdělanosti a sečtělosti svědčí mj. i znalost východních filosofií (především indických). Velmi se zabývala teozofií (náboženská nauka založená na snaze dopracovat se intuitivně božské moudrosti a poznání, je ovlivněna právě východními filozofiemi i okultismem). Poznamenalo ji myšlení J. J. Rousseaua, L. N. Tolstého, konfrontace s filozofií A. Schopenhauera a F. Nietzscheho. Hlavním ale zůstávalo duchovní přátelství s Březinou, se kterým komunikovala až do básníkovy smrti r. 1929 prostřednictvím bohaté korespondence. Osobně se setkali až po letech r. 1925 v Tasově u Jakuba Demla, r. 1927 a 1928 ve Žďárci. Tento vztah ovlivnil nejen Březinu, ale přinesl cenné inspirace, informace a impulzy v tvorbě a osobním životě i Pammrové.
Odmítala soudobou morálku, umožňující podle ní zotročení ženy mužem, zastávala důsledně feministické postoje a proti civilizaci důsledně stavěla svéráznou přírodní filozofii. Její knižní a časopisecký odkaz lze shrnout do tří tematických oblastí. V první sleduje otázku ženské emancipace z pohledu feministky, kritizuje mužskou nadřazenost, ženskou zotročenost. V druhé kritizuje až do krajnosti moderní civilizaci, technické vymoženosti (nesnášela hluk továren nebo letadel), konzumní společnost a její sociální nespravedlnost a domnívá se, že člověk se může zachránit jen o samotě.
Ve třetí přebíhá o desetiletí ekologické myšlení. Vyzývá k nápravě protipřírodního myšlení a k nastolení nového, hlubšího vztahu k přírodě. Existenci současného člověka zobrazuje pesimisticky, prý žije v absurditě, ovšem má optimistickou vizi – svět by měl dospět ke „kráse Všehoživota“.
Anna Pammrová byla velmi originální ženou, často vnitřně rozpolcenou, ženou svébytnou, která v mnohém předběhla svou dobu, byla za to často odsuzována. Feministka a teosofka, spisovatelka a překladatelka, myslitelka a esejistka, stále toužící po dalším sebevzdělávání. Zemřela 19. 9. 1945 ve svém lesním domku, ale její odkaz je stále silný a živý, leč trochu pozapomenutý.
Na troskách, ve tmě, v bouři, pozorně naslouchám,
Tak pobožně a tiše, že ani nedýchám...
Zdá se, že přece jednou tím žitím zamíchám:
Ten Osud, černý Osud,
Za všechno co mi vzal,
V odplatu generosní
Mi soběstačnost dal!
Sdílet článek na sociálních sítích
