Ekologie je konzervatismus

Německá strana Zelených po volební plichtě promarnila jedinečnou příležitost transformovat zablokovanou německou politickou scénu, když odmítla účast v koalici černo-žluto-zelené, čili „jamajské“, jak jí Němci říkali podle barev jamajské vlajky. Škoda. Mohla tím zamíchat současnými předvídatelně rozdanými kartami a vytvořit pestřejší kaleidoskop, z něhož mohlo vyjít leccos objevného a tvůrčího, co by mohlo Němce vyvést z dlouhotrvající zabředlosti, nehybnosti a neschopnosti hledat řešení současného pomalého, ale zatím vytrvalého hospodářského chabnutí. Pravděpodobně tím odsoudili Německo k dalším pěti letům neschopnosti provést potřebné reformy a k ještě většímu zamknutí nehybného politického systému. Na to by zklamaní voliči mohli reagovat posílením extrémistických stran, které už na ně číhají zprava i zleva.

A nabízí se otázka, proč se ekologické strany stále všude tvrdohlavě stavějí do levého spektra a do socialistických koalic, v nichž se často stávají radikálnější složkou, než jsou sami socialisté nebo sociální demokraté. Na ekologii a ochraně životního prostředí totiž není nic socialistického. Začlenění zelených stran do spojenectví se socialisty a dokonce komunisty, trockisty a všelijakými anarchisty je jedna z nejbizarnějších absurdit a anomálií současné evropské politické scény. Svědčí o tom, že političtí ekologové dosud nedosáhli politické dospělosti, která by odpovídala jejich oprávněným obavám o osud planety, jakkoli upřímně míněným a dobře prostudovaným.

Ekologie - vědecká i politická - je přirozenou součástí konzervatismu, protože jejím hlavním principem a účelem je konzervování životních hodnot, z nichž zdraví planety je hodnota nejživotnější. Nebude brána vážně, dokud si svůj inherentní konzervatismus neuvědomí a nevzdá se revolucionářství. Politický konzervatismus ale zároveň bude muset vyjít vstříc tím, že ekologii do svého politického programu nejen začlení, nýbrž i bude dbát, aby to každý věděl a neměl o tom sebemenší pochyby. S ochranou planety se nepohneme kupředu, dokud ekologie a konzervatismus zůstávají proti sobě naježeny na opačných pólech politického spektra a nespojí se v tu nejsamozřejmější představitelnou koalici. Jejich rozpolcení je politická schizofrenie, která je jednou z hlavních ideových příčin trvale se zhoršujícího životního prostředí.

Pomatenost „rudo-zelenosti“ většiny současného ekologického hnutí jsem si uvědomil na loňské londýnské přednášce Fritjofa Capry. Capra hovořil dost dramaticky mimo jiné taky o naléhavosti a nutnosti ekologických opatření daleko drastičtějších, než se dohodly v Kjótu. Ani jednou nevyslovil slova socialismus a kapitalismus. Přesto v debatě první z tazatelů začal ne otázkou, nýbrž kázáním:

„Jsme tady samozřejmě všichni socialisté a víme, že všechny ekologické katastrofy zavinil kapitalismus, který musíme svrhnout.“

Capra ho nechal v klidu domluvit a pak řekl zhruba toto:

„Tak zaprvé, já nejsem socialista. Zadruhé, všechny ekologické katastrofy nezavinil kapitalismus, socialismus jich napáchal nejmíň stejně, v Číně víc. Zadruhé, nechci svrhnout kapitalismus, protože nevím, čím lepším bych ho nahradil, co by škodilo planetě míň. Začtvrté, moje přednáška nebyla o politických systémech, nýbrž o provázanosti všeho života v jednu síť, v níž všechno se vším souvisí. Další otázka?“

Většina dnešních zelených k socialismu tíhne z víry, že socialismus hájí drobného člověka a jeho zájmy proti nadnárodním megakorporacím, které jsou hlavními ničiteli planety. Mají pravdu v tom druhém, ale mýlí se v tom prvním. V dnešním spektru evropské politiky je zcela jasně vidět, jak vládnoucí socialistické strany – a mimochodem i celá Evropská komise - tančí podle lobbyistických pokynů nadnárodních korporací a vydávají zákony, které zvýhodňují korporace a ztěžují život menším podnikům a živnostníkům, vedou je ke krachu a nutí je stávat se zaměstnanci nebo subdodavateli megakorporací.

Konzervatismus – stojící na principech maximální osobní volby a odpovědnosti – se naopak stává přirozeným ochráncem drobného podnikání a tím logicky i ekonomické lokalizace. Tedy chcete-li - „ekologizace“. Uvědomuje si to zdaleka ne každý, kdo se pokládá za konzervativce, a vůbec už ne každá strana, která by se ráda ke konzervatismu hlásila.

Naději, která by mohla konzervativně cítícím ekologům i ekologicky cítícím konzervativcům ukázat cestu, poskytl nedávno šéfredaktor světoznámého britského měsíčníku The Ecologist Zac Goldsmith, když oznámil, že přijímá nabídku kandidovat za Konzervativní stranu do parlamentu v příštích volbách. Jeho časopis patří mezi nejostřejší kritiky megakorporací a jeho neúnavný tým investigativních novinářů dokáže na korporace vyštrachat takové hrůzy, že už jich hezkou řádku donutil k ekologickým opatřením, která by bez něho nebyla představitelná.

V souvislosti s českými Zelenými se člověk tu a tam doslýchá o rádoby optimistických změnách vzbuzujících naději, že by se z nich mohla stát politická síla, která by byla užitečným spolutvůrcem zdravé demokracie. Jestliže se ale stále s naprostou samozřejmostí prohlašují za spojence sociální demokracie a protivníky pravice, můžeme si jen zalitovat, že nepředstavují volbu, která by mohla českou politiku pozdržet před zpětným skluzem do marasmu velmi podobného komunismu. A že tedy nejsou ekologové.

Kdyby se ale probudili k vědomí samé podstaty konzervativnosti ekologie – a s ní úzce spjaté politické a podnikatelské etiky a ohleduplnosti, mohli by se stát paprskem naděje pro ty tisíce občanů, kteří nevidí v žádné parlamentní straně naději na očistu českého veřejného života.

Komu ze Zelených se to nezdá logické, ať si doma smíchá zeleň s červení v tu ohavnou směs, která ani nemá jméno, a pak zeleň s modří v nádherný tyrkys, který je barvou čirého širého moře.

Když už k tomu někdo potřebuje vizuální symboliku.

Autor: Benjamin Kuras
Zdroj: http://eu.eportal.cz