Za to všechno může oddíl. A také můj "brácha"

Martin Bursík se od svých soupeřů liší. Jako jediný se koncem 80. let přidal k disentu. Mezi politickými předáky je díky restitucím nejbohatší. A i když z pěti stran, kterým průzkumy naznačují vstup do sněmovny, to mají zelení nejméně jisté, jejich šéf působí nejsebevědoměji.
Bursík by mohl být ztělesněním moderního evropského muže. Bydlí v restituovaném malostranském paláci, v půdním prostoru s ručně opracovanými starými trámy; jeho poradenská firma v oblasti ekologické energetiky pracuje pro klienty z celého kontinentu; jako koníčka má vysokohorské expedice.
Má vše, co doba oceňuje: úspěch, peníze, ambice. Ale jeho politickou biografii lze zatím číst spíš jako dlouhou řadu proher.


Za to všechno může oddíl. A také můj "brácha"
Bursík je pro váhající symbolem změny; přitom je v nejvyšší politice déle než třeba předsedové ODS, ČSSD nebo KDU-ČSL.
Poprvé na sebe upozornil v České národní radě, kdy se stal ve třiatřiceti letech předsedou "vládního" poslaneckého klubu Občanského hnutí. Odtud se datují i jeho ostré spory s Václavem Klausem. Mladý ekolog byl sice jen jedním z řady odpůrců tehdejšího federálního ministra financí, ale podle pamětníků jako jeden z mála dokázal Klausovi úspěšně oponovat. Jemu navzdory například pomáhá zformulovat a prosadit zákon, který umožňuje účast veřejnosti při stavebních řízeních.
Odkud se v něm bere tato průbojnost? Musíme se vrátit až do dětství, do soubojů s "bráchou", jak říká staršímu bratrovi Jiřímu. Oba Bursíci chodili do skautského oddílu - po roce 1969 přežíval pod různými jinými hlavičkami - a do značné míry ho později formovali: Jiří jako náčelník, Martin jako jeho pobočník. Život vedle o hlavu většího, zkušenějšího, nadaného a dominantního "bráchy" naučil mladšího Bursíka prosadit se i vůči zdánlivě silnějším protivníkům. "Po dohodě s rodiči smím říkat, že polovinu mé výchovy tvoří skautský oddíl," řekl o tom nedávno v MF Dnes.
V roce 1983 Jiří emigroval do Německa, kde žije dodnes. I přes tuto "kádrovou skvrnu" se Martinu Bursíkovi daří nastoupit na Přírodovědnou fakultu Karlovy univerzity, na nový obor ochrana životního prostředí. Jde o pokračování klukovského nadšení pro život v přírodě, ale i o pokus vypořádat se po svém s komunisty. Bursík není jediný, pro nějž starost o životní prostředí byla způsobem, jak se opřít do totalitního režimu. U něj se však stává celoživotním programem.


Prohra první: konec snů o velké politice
Začátek Bursíkovy kariéry bychom mohli vlepovat do učebnic moderních dějin, kapitola Trpký osud vítězů sametové revoluce. Po rozdělení Občanského fóra se Bursík stal místopředsedou hradní části partaje, Občanského hnutí. OH pod vedením Jiřího Dienstbiera ve volbách 1992 vyhoří a zůstává za branami parlamentu. Hnutí se po německém vzoru mění na Svobodné demokraty, ale po velkorysé kampani jim zůstává zejména velkolepý dluh.
Z potápějící se bárky vyskakuje Bursík v roce 1996, kdy odstoupením protestuje proti kandidatuře předsedy Strany podnikatelů pana Baranka, který odmítá do svého hotelu pouštět Romy. Není to úplně banální, v roce 1996 se romské menšiny nezastává v politice téměř nikdo. Bursík trefil dvě mouchy jednou ranou: potvrdil svou pověst mravně nekompromisního člověka a zároveň se zbavil sevření beznadějné strany.
Po neúspěchu ve velké politice se vrhá do politiky komunální. Začíná se profilovat jako oponent neprůhledných praktik na pražské radnici. Zde jej zastihne rozštěp ODS a pád vlády Václava Klause.
V dubnu 1998 dostává od Václava Havla a Josefa Tošovského nabídku na post ministra životního prostředí v dočasné vládě.


Prohra druhá: zelený liberál u černých lidovců
Tehdejší šéfové hnutí Duha, s nimiž se o řadu let později utká o moc ve Straně zelených, nad ním jásají. Bursík šanci chytá za pačesy: na úřad bere některé umírněnější ekologické aktivisty, do práce jezdí na kole, rodí se nová hvězda.
V Tošovského vládě nalézá Bursík nečekaného spojence, který bude mít na jeho politický osud v dalších letech klíčový vliv: šéfa KDU-ČSL Josefa Luxe.
Je to zvláštní dvojice: městský liberál Bursík a venkovský konzervativec Lux. Lux chce stranu otevřít, zformulovat sociálně ekologickou větev. Mladý a oblíbený Bursík je pro tento obrat skvělou figurou. Bezpartijní liberál tak nečekaně vstupuje do strany lidové.
Velké plány zastavuje zásah vyšší moci, leukémie vyřazuje Josefa Luxe z politického života a nové vedení vrací stranu ke kořenům. Do toho Martin Bursík věru nijak nezapadá.
Když se v roce 2002 dostávají lidovci opět do vlády, místo Bursíka zasedne do křesla ministra životního prostředí hlavní expert lidovců, místopředseda strany Libor Ambrozek. Zklamaný Bursík sice nastupuje jako jeho poradce, ale pozorovatelé mluví o špatně skrývané nechuti vůči ministerskému nadřízenému.
Krátce poté křesťanské demokraty definitivně opouští.


Prohra třetí: tvůrce Paroubkova návratu
Písničkář a dnes volební lídr zelených na Vysočině Jiří Dědeček o svém šéfovi říká, že je "Mirek Dušín", ale mnozí tvrdí opak: jeho ambice zmařily středopravou koalici na pražské radnici. Ten paradox je hlubší: neochota Martina Bursíka a Jana Koukala ke vstřícné domluvě vedla k uzavření malé "poziční smlouvy" na pražské radnici a tím i k návratu Jiřího Paroubka do politiky. Jak se to stalo?
V roce 1998 vedl Martin Bursík kandidátku mladých pravicových stran pod názvem Unie pro Prahu. Na billboardech se nad heslem Praha potřebuje jiného primátora usmívala tvář mladého exministra. Ne že by to heslo nebylo pravdivé (neprůhlednost a korupce přesahovala všechny meze a po volbách prosadil výměnu zdiskreditovaného primátora Jana Koukala samotný Václav Klaus), Pražané však ve volbách dali přednost ODS před kandidátkou vedenou Bursíkem.
ODS získává dvaadvacet, Unie šestnáct mandátů. Při jednáních se však nepodaří koalici domluvit. ODS to vysvětluje tím, že příliš ambiciózní Bursík pro sebe žádal křeslo primátora, on sám tvrdí, že ODS se ani dohodnout nechtěla a od začátku dávala přednost koalici s ČSSD. Velká koalice rozhodně vznikla, Bursík si v opozičních lavicích líže rány.
Nějaký efekt jeho angažmá přece jen má: s Koukalovým nástupcem Janem Kaslem se evidentně jakž takž domluví. Soustředí se na nejproblematičtější část pražské radnice: městskou policii a zadávání veřejných zakázek. Důrazným tlakem prosadí nová pravidla u veřejných soutěží a zejména změny u městských strážníků, včetně odvolání jejich šéfa Rudolfa Blažka.


Přece jen výhra? Bursík kontra Patočka
V roce 2004 se pětačtyřicetiletý Bursík vrhá do dalšího politického zápasu. Značná část zelených v té době už chápe, že ačkoli sázka na aktivisty Jana Beránka a Jakuba Patočku dostala stranu z politického okraje, na víc než jedno senátorské křeslo a tři procenta ve volbách s nimi nedosáhne.
Do Strany zelených vstupuje přední český politický ekolog až v červnu 2004, a během šestnácti měsíců se mu podaří stranu ovládnout. Okamžitě po zvolení Bursíka do předsednického křesla Jakub Patočka a jeho věrní demonstrativně skládají stranické knížky.
Vítězství nad relativně slabým protivníkem stojí mnoho. Bursík své fundamentalistické oponenty prostě převálcuje, čímž ztrácí podporu svého "tiskového orgánu" Literárních novin.
Strana zelených prošla za Bursíkovy vlády obrovskou změnou. Z radikálního, ekologistického a levicového shluku gramu se mění na plnohodnotnou stranu s jasným pohledem na vzdělání, školství a jiné systémové otázky. Nejen to. Bursíkovi se podaří v primárkách prosadit na první místa kandidátek místo zasloužilých straníků ostřílené a známé "alternativní" tváře.


Bobříka politické pravdy teprve bude lovit
Lehkost, s jakou procházel partajemi, které by daly politické krytí jeho enviromentální agendě, bere dech. Ale třeba místopředseda senátu Petr Pithart, který šel značný kus cesty s ním, to vidí smířlivěji: "Martin Bursík prošel dvěma politickými stranami (v první se ocitl rozdělením OF a bylo to Občanské hnutí a jeho dědicové, do druhé vstoupil, totiž do KDU-ČSL), aniž to změnilo jeho postoje. Hledal pro ně pochopení a prostor tak dlouho, až mu zřejmě nezbylo než se postavit do čela strany třetí."
Ale pragmatismus, s jakým se mu podařilo odstavit fundamentalistické patočkovské vedení strany, ukazuje, že ani tato stránka moci už není Bursíkovi cizí. Poražení účastníci převratového pardubického sjezdu mluví o jednání takticky protahovaném do nočních hodin, kdy vydrželi jen věrní. A těm pak nový předseda-milionář zaplatil noční odvoz domů.
Možná, že malostranský skaut konečně pochopil, že v politickém boji platí úplně jiná pravidla než u indiánského ohně. Ostatně, uvidíme to velmi brzo.
S největší pravděpodobností Bursíka hrozí opakování příběhu z pražské radnice: bude-li chtít z principiálních důvodů při jednání s ODS příliš, opět přivede k moci Jiřího Paroubka.
petr.kambersky@economia.cz



Martin Bursík
Narodil se 12. srpna 1959.
S manželkou Ivanou, pražskou zastupitelkou a v letošních volbách kandidátkou za SNK ED, má dvě děti. Žijí však odloučeně, partnerkou M. Bursíka je Monika Dienstbierová, dcera bývalého ministra zahraničí J. Dienstbiera.
V roce 1984 absolvoval obor ochrana životního prostředí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Pracoval sedm let jako hydrolog ve státním podniku Stavební geologie.
V červnu 1989 podepsal prohlášení Hnutí za občanskou svobodu, zakládal Občanské fórum na Praze 4.
V letech 1990 - 1992 byl poslancem České národní rady za OF, později za Občanské hnutí.
Před volbami roku 1996 odstoupil z kandidátky a opustil i stranu, přejmenovanou na Svobodní demokraté - Liberální strana národně sociální. Vysvětlil to protestem proti kandidatuře podnikatele, který odmítal do svého hotelu pouštět Romy.
V letech 1994 - 2002 členem zastupitelstva hlavního města Prahy. Nejprve za SD-LSNS, později jako nezávislý, od roku 1999 za KDU-ČSL.
V roce 1998 se stal na pět měsíců ministrem životního prostředí v Tošovského vládě.
V letech 2002 - 2005 byl externím poradcem ministra životního prostředí L. Ambrozka pro energetiku.
V červnu 2004 vstoupil do Strany zelených. V září 2005 porazil na sjezdu dosavadního předsedu Jana Beránka; získal 114 ze 147 hlasů.