Paradoxy skauta z malé strany

Martin Bursík se od svých soupeřů liší. Jako jediný se koncem 80. let přidal k disentu. Mezi politickými vůdci je díky restitucím nejbohatší. A i když z pěti stran, jimž průzkumy naznačují vstup do sněmovny, to mají zelení nejméně jisté, jejich šéf působí nejsebevědoměji. Bursík by mohl být ztělesněním moderního evropského muže. Bydlí v restituovaném malostranském paláci, v půdním prostoru s ručně opracovanými starými trámy; jeho poradenská firma v oblasti ekologické energetiky pracuje pro klienty z celého kontinentu; jako koníčka má vysokohorské expedice.
Má vše, co doba oceňuje: úspěch, peníze, ambice. Ale jeho politickou biografii lze zatím číst spíš jako dlouhou řadu proher.

Vycvičil mě "brácha"
Bursík je pro váhající symbolem změny; přitom je v nejvyšší politice déle než předsedové ODS, ČSSD či KDU-ČSL.
Poprvé na sebe upozornil v České národní radě, kdy se stal ve 23 letech předsedou "vládního" poslaneckého klubu Občanského hnutí. Odtud se datují i jeho spory s Václavem Klausem, ale podle pamětníků mu jako jeden z mála dokázal úspěšně oponovat.
Odkud se v něm bere tato průbojnost? Musíme se vrátit až do dětství, do soubojů s "bráchou", jak říká staršímu bratrovi Jiřímu. Oba Bursíci chodili do skautského oddílu - po roce 1969 přežíval pod různými jinými hlavičkami - a do značné míry ho později formovali: Jiří jako náčelník, Martin jako jeho pobočník. Život vedle o hlavu většího, zkušenějšího, nadaného a dominantního "bráchy" naučil mladšího Bursíka prosadit se i vůči zdánlivě silnějším protivníkům.
V roce 1983 Jiří emigroval do Německa, kde žije dodnes. I přes tuto "kádrovou skvrnu" se Martinu Bursíkovi daří nastoupit na Přírodovědnou fakultu Karlovy univerzity, na nový obor ochrana životního prostředí. Jde o pokračování klukovského nadšení pro život v přírodě, ale i o pokus vypořádat se po svém s komunisty.

Rodí se zelená hvězda
Po rozdělení Občanského fóra se Bursík stal místopředsedou hradní části partaje, Občanského hnutí. OH pod vedením Jiřího Dienstbiera ve volbách 1992 vyhoří a zůstává za branami parlamentu. Hnutí se po německém vzoru mění ve Svobodné demokraty, ale po velkorysé kampani jim zůstává zejména velkolepý dluh.
Z potápějící se bárky vyskakuje Bursík v roce 1996, kdy odstoupením protestuje proti kandidatuře předsedy Strany podnikatelů pana Baranka, který odmítá do svého hotelu pouštět Romy. Není to úplně banální, v roce 1996 se romské menšiny nezastává v politice téměř nikdo. Bursík trefil dvě mouchy jednou ranou: potvrdil svou pověst mravně nekompromisního člověka a zároveň se zbavil sevření beznadějné strany.
Po neúspěchu ve velké politice se vrhá do politiky komunální. Začíná se profilovat jako oponent neprůhledných praktik na pražské radnici. Zde jej zastihne rozštěp ODS a pád vlády Václava Klause.
V dubnu 1998 dostává od Václava Havla a Josefa Tošovského nabídku na post ministra životního prostředí.
Tehdejší šéfové hnutí Duha, s nimiž se o řadu let později utká o moc ve Straně zelených, nad ním jásají. Bursík šanci chytá za pačesy: na úřad bere některé umírněnější ekologické aktivisty, do práce jezdí na kole, rodí se nová hvězda.

Ten, kdo chtěl příliš
V roce 1998 vede Martin Bursík kandidátku malých pravicových stran pod názvem Unie pro Prahu. Mnozí tvrdí, že jeho ambice zmařily středopravou koalici na pražské radnici, vedly k uzavření malé "opoziční smlouvy" na pražské radnici a tím i k návratu Jiřího Paroubka do politiky. Jak se to stalo?
ODS získává dvaadvacet, Unie šestnáct mandátů. Při jednáních se však nepodaří koalici domluvit. ODS to vysvětluje tím, že příliš ambiciózní Bursík pro sebe žádal křeslo primátora, on sám tvrdí, že ODS se ani dohodnout nechtěla, a od začátku dávala přednost koalici s ČSSD. Ta rozhodně vznikla, Bursík si v opozičních lavicích líže rány.
Soustředí se na nejproblematičtější část pražské radnice: městskou policii a zadávání veřejných zakázek. Důrazným tlakem prosadí nová pravidla u veřejných soutěží a zejména změny u městských strážníků, včetně odvolání jejich šéfa Rudolfa Blažka.

Snědl Patočku, ale...
V roce 2004 se pětačtyřicetiletý Bursík vrhá do dalšího zápasu. Značná část zelených v té době už chápe, že ačkoli sázka na aktivisty Jana Beránka a Jakuba Patočku dostala stranu z politického okraje, na víc než tři procenta ve volbách s nimi nedosáhne.
Do Strany zelených vstupuje Bursík v červnu 2004, a během šestnácti měsíců se mu podaří stranu ovládnout. Po zvolení Bursíka do předsednického křesla Jakub Patočka a jeho věrní demonstrativně skládají stranické knížky.
Zelení prošli pod Bursíkem obrovskou změnou. Z radikálního, ekologistického a levicového shluku se mění na plnohodnotnou stranu s jasným pohledem na vzdělání, školství a jiné systémové otázky. Nejen to. Bursíkovi se podaří v primárkách prosadit na první místa kandidátek místo zasloužilých straníků ostřílené a známé "alternativní" tváře.
Ale pragmatismus, s jakým se mu podařilo odstavit fundamentalistické patočkovské vedení strany, ukazuje, že ani tato stránka moci už není Bursíkovi cizí. Poražení účastníci převratového pardubického sjezdu mluví o jednání takticky protahovaném do nočních hodin, kdy vydrželi jen věrní. A těm pak nový předseda-milionář zaplatil noční odvoz domů.
Možná, že malostranský skaut pochopil, že v politickém boji platí jiná pravidla než u indiánského ohně. Ostatně, uvidíme to brzo.
S největší pravděpodobností u Bursíka hrozí opakování příběhu z pražské radnice: bude-li chtít z principiálních důvodů při jednání s ODS příliš, opět přivede k moci Jiřího Paroubka.