Čína si naplánovala výstavbu ekologických měst

Velké čínské projekty budí obdiv i obavy zároveň. Zprávy o nich provázejí dvojí reakce: část světových médií je charakterizuje jako „grandiózní“, část jako „megalomanské“ či „faraónské.“
Některé z nich jsou skutečně sporné - často se například píše o záměru zvažovaném už od roku 1952, a sice propojit sítí vodních kanálů v délce téměř 3500 kilometrů jižní veletoky se severem země. Technicky by šlo o gigantické dílo, které na planetě nemá obdoby. Po dokončení by systém umožnil odvádět množství vody srovnatelné s veletokem Žluté řeky. Ve vzduchu ale visí obavy, zda takový zásah do koloběhu vod nezpůsobí něco podobného, co tragicky stihlo Aralské jezero.

Obr, který energeticky může hladovět

Jsou ale jiné projekty, jež jsou nesporné a ve svých důsledcích i v zájmu celé planety: Doložit to lze záměrem na výstavbu ekologických měst, neboť Čína je hned po USA největším světovým znečišťovatelem ovzduší. Jenže proti Spojeným státům má Čína nevýhodu, že kromě uhlí, jehož spalování poškozuje životní prostředí nejvíc, nemá dost jiných vhodných energetických zdrojů.
Přestože dováží suroviny z celého světa (opět se řadí hned za USA), její energetická nenasytnost sílící s mohutným ekonomickým růstem vyžaduje alternativní programová řešení. Kdyby se totiž Čína jen přiblížila nynější spotřebě běžné v USA, stávající energetické zdroje by vzhledem k počtu obyvatel země byly zcela nedostačující.
K rychle rostoucí ekonomice se přidávají návazné spotřebitelské trendy s ekologickými dopady: například prudce přibývá automobilů, které jsou dalším významným zdrojem poškozování životního prostředí. Pominout nelze ani tisíce západních firem, které přesunuly do Číny výrobu jednak kvůli levné pracovní síle, jednak kvůli mírnějším ekologickým předpisům. To chce nyní vedení země změnit - v neposlední řadě i proto, že podle odhadů Světové banky by léčení chorob, způsobených nezdravým prostředím, mohlo brzy vysoce překročit 10 procent hrubého domácího produktu.
Prvním ze 400 plánovaných ekologických měst, které by mělo být představeno v rámci světové výstavy v Číně roku 2010, má být Dongtan poblíž Šanghaje. I když půjde o výstavbu „na zeleném drnu“, jisté zkušenosti Číňané již mají. Město by mělo vyrůst uprostřed bažin, stejně jako kdysi Pudong, dnes nejmodernější čtvrť Šanghaje, jehož „kosmická“ architektura však připomíná spíše New York než klasické čínské město.
Ekologická výstavba by měla více odrážet právě národní rysy a styl, i když počítá s řadou objektů, jež bude možno převzít. Vzhledem k tomu, že se v „zelených“ městech počítá s ekologickou dopravou, která vylučuje klasické spalovací motory a bude projektována tak, aby bylo výhodnější i rychlejší jezdit veřejnou dopravou či na kole (tomu má být uzpůsobena nová silniční síť), je vhodným příkladem šanghajský magnetický rychlovlak Maglev. Ten rychlostí vysoko přes 400 kilometrů překoná 30km vzdálenost z centra na letiště za 7 minut.
Jeho výstavba je zajímavá nejen z technického hlediska, ale i vzhledem k politické strategii, kterou Čína pro svůj rozvoj používá. Je málo oblastí, kde by neprofitovala z přenosu technologií. Poté, co otevřela dveře zahraničním investorům (suma těchto investic se pohybuje kolem 500 miliard dolarů v posledních dvou desetiletích), vždy dbala, aby se mohla částečně na jejich projektech podílet. Využívá zájmu různých zahraničních firem, které do poslední chvíle nechává v napětí, zda si vybere právě je. To je nejlepší cesta, jak je donutit přenechat jí část technologických výdobytků. V daném případě šlo o rivalitu mezi Francouzi, Japonci a Němci, kteří viděli velkou příležitost hlavně v následném prodloužení rychlodráhy ze Šanghaje do Pekingu. To již ale Číňané k velkému zklamání vítězných německých firem zvládají vlastními silami.

Recyklace, ekologická šetrnost - a nic obřího

V Dongtanu by mělo být minimálně třikrát více zeleně a prostoru na jednoho obyvatele než v Londýně, Paříži či Kodani, považované za nejvzdušnější v Evropě. Kvůli izolaci budov a recyklaci vody by měly být zelenými rostlinami pokryty i střechy. Každá budova bude také mít vlastní malé větrné elektrárny a panely s fotoelektrickými články. Žádná z nich nemá přesahovat osm poschodí. Pokud si bude chtít někdo užít mrakodrapů, gigantický tunelový most umožní spojení s Šanghají za pouhých 40 minut.
Do roku 2020 chce Čína postavit 400 takových měst pro 300 miliónů obyvatel, to znamená přibližně dvacet ročně. Budou zde jezdit automobily na plyn či elektromobily, autobusy na ekologické palivo, 80 procent odpadu má být recyklováno. V tepelných elektrárnách se bude spalovat i část bioodpadu.
Peter Head, představitel britské společnosti Arup, která zde pracuje již 20 let, v rozhovoru pro deník Le Monde prohlásil, že „výstavba podobných měst je zcela reálná v celém světě, i když jinými prostředky. Jen je třeba tomu věřit, jako je tomu v Číně“. I když nedoložil, jak by to mělo v západních demokraciích bez „centrálního rozhodování“ probíhat, je to možná do budoucnosti hlavní předpoklad přežití civilizace.

František Mrázek