Lidé se domnívají, že pokrok je nutným výsledkem dějin přírody. Vesmír je však k naší existenci nejen lhostejný, ale dokonce nepříznivý.
Nové knihy - Přírodní katastrofa jménem člověk
Knihu zpochybňující pokrok jsem četl na nemocničním lůžku. Antibiotika mou růži snadno zvládla - před jejich objevem by mi však šlo o život. Lékaři si všímali i jiných věcí, a tak jsem se patrně zařadil mezi doživotní polykače léků, které udrží můj krevní tlak na bezpečné úrovni a dokážou odvrátit nebezpečí náhlé smrti, jež postihla některé mé předky. Bylo by ode mne nevděčné neuznávat pokrok medicíny, který se od mého narození udál, ale nejsem si docela jist, zda mohu závidět potomkům.
Už vícekrát jsem četl nebo slyšel přímo od lékařů, jak zdokonalení medicíny oslabuje přírodní výběr či vytváří závislost, která se jednou může stát osudnou. Občas myslím i na to, jak stále dražší prodlužování životů už skoro porušuje odvěkou rovnost lidí tváří v tvář stárnutí a smrti. Jak kdysi napsal Norbert Wiener, největší triumf pokroku medicíny spočívající v odsunutí smrti jedince do nedohledna by byl patrně nejhorší katastrofou pro lidstvo.
A není to jediný důvod, proč dnes vyhlídky pokroku vyvolávají spíše tíseň než nadšení. Zdá se, že jak obecné vědomí, tak umění, alespoň v technicky vyspělých zemích, tuto tíseň odráží.
Přes přímou osobní zkušenost s dobrodiním pokroku jsem byl proto naladěn přijmout vážně publikaci rakouského biologa a filozofa Franze Wuketitse, který své obavy vyslovil uceleně a nahlas. Jak se dovídáme v úvodu jeho knihy Přírodní katastrofa jménem člověk s podtitulem Vývoj bez pokroku, nebere Wuketits ideji pokroku její oprávněnost - vždyť kdo by nechtěl žít lépe?
Je však takto jednoduše oprávněná idea také opodstatněná? Můžeme do budoucna počítat s pokrokem jen proto, že se v minulosti často projevoval? A byl to vlastně vždycky pokrok? Jak to vůbec objektivně posoudit? Většina uctívačů pokroku by patrně upadla do rozpaků, kdyby měla pokrok jasně definovat.
APOKALYPTIČTÍ JEZDCI. Idea pokroku, pokračuje Franz Wuketits, spadá do sféry iluzivního myšlení, z níž odedávna těžily náboženství a ideologie. Například i takový Charles Darwin hleděl na obyvatele Ohňové země s určitou směsí lítosti a despektu. Jim však naše vymoženosti nechyběly, dokud o nich nevěděli, a mohli bez nich přetrvat v rovnováze se svým prostředím mnohem déle, než když jsme je obšťastnili naší kulturou.
"Stále se množí signály," varuje autor, "které napovídají, že naše civilizace byl omyl."
Na pozadí naší pyšné sebejistoty je přesvědčení podporované vžitou interpretací vývojové teorie, že pokrok je nutným výsledkem dějin přírody. Ve skutečnosti však žijeme ve vesmíru, který je k naší existenci nejen lhostejný, ale dokonce ve svém působení nepříznivý. I Slunce jednou spálí Zemi a nakonec zhasne. Kosmos od nás nečeká, že se budeme podílet na jeho utváření, a naše samozvané nároky na takové poslání způsobily jen nesčetná neštěstí. Podle Wuketitse je pozoruhodné, že s takovými nároky přicházejí častěji fyzikové než biologové - ti lépe znají realitu života a jsou proto vůči iluzím imunnější.
Není ovšem třeba popírat pragmatickou úspěšnost technické civilizace při řešení konkrétních problémů. Na obzoru se však zjevují apokalyptičtí jezdci, jejichž obrazy vidíme na obálce českého vydání: nezadržitelně rostoucí a perspektivně neuživitelná populace, vyčerpávání nevratně spotřebovávaných zdrojů, mnohostranná degradace přírodního prostředí a nahromadění zbraní, schopných ohrozit nejen lidstvo, ale i vyšší formy života.
Vraťme se však ještě k otázce, kterou autor položil hned na začátku: Čemu vlastně říkáte pokrok?
DVĚ SLOŽKY POKROKU. S využitím přírodních věd jsme schopni oceňovat proměny světa kvantitativně. Procento lidí umírajících na infekční choroby se snižuje. Každý člověk trpící nebo ohrožený infekční chorobou to bude považovat za přednost budoucnosti před minulostí.
Idea pokroku má tedy, jak se zdá, dvě složky. Tou první je víra, že je možné hodnocení jevů, které není omezeno horizontem jedinců či dílčích společenství ani časových údobí a je společné přinejmenším celému lidskému rodu (ale v úvahách o evoluci jako by se snažilo překročit i jeho horizont).
A za druhé je to přesvědčení, že speciální hodnotou je vzestupný trend hodnot - a tomuto trendu, troufal bych si tvrdit, říkáme pokrok. Zmíněná asymetrie vzhledem k toku času je zcela pozoruhodná: jistě mohou nastat situace, kdy bychom hodnotili kladně snahu o zastavení či zpomalení úpadku či o návrat k zaniklému stavu, nositele takových snah bychom se však zdráhali nazvat pokrokovými. "Konzervativce" či "staromilce" je třeba omluvit, nemá-li naše označení vyznít jako odsudek, "pokrokový" člověk či myšlenka takovou omluvu nepotřebují.
Není vždy jasné, zda autor považuje za neopodstatněné obě složky ideje pokroku anebo jen tu druhou. Možná, že nám vůbec nepřísluší hodnotit anebo alespoň prohlašovat vlastní hodnocení za něco víc než vyjádření úzkých zájmů jedince, kolektivu či období? Pak se ovšem zbavujeme možnosti současnou úlohu člověka soudit - není-li, objektivně vzato, hodnot, nelze je ani poškodit. Jakmile však hodnotíme a chceme napomáhat vzrůstu hodnot, můžeme to dělat jen do budoucnosti a jsme tak nuceni nepokládat pokrok za prázdný pojem.
"Ideou pokroku" bychom však mohli myslet víru, že pokrok je zákonitý a že to, co v budoucnu uspěje, je samo sebou pokrokové, tedy lepší než to, co předcházelo. Se zavržením takové víry ovšem není, zvláště po zkušenostech minulého století, těžké souhlasit.
Otázkou však zůstává, zda se proto máme vzdát samotného úsilí o pokrok. Autorova slova "...neměli bychom se namísto fantazírování o novém člověku věnovat spíš tomu starému, abychom zjistili, jaké má v tomto světě šance, a zabránili něčemu ještě horšímu, než je to, co se už stalo?" jako by právě tímto směrem mířila.
BOJ O ŽIVOT NA KAŽDÉM KROKU. Filosof Wuketits skepticky přistupuje k rozvětvujícímu se stromu života, známému z mnoha učebnic evoluční biologie. V dlouhodobém pohledu podle něj není košatější, jak by se mohlo na první pohled zdát. Větve nejen pučí, ale také se odlamují. Takový osud nakonec čeká každou větev, a patrně i samotný strom.
V jakém stavu je strom v současnosti? Autorova odpověď je asi nejpůsobivější částí jeho knihy, vane z ní až buddhovský pocit marnosti. Podle něj s životem vstupuje do světa utrpení a smrt. Lev pronásleduje gazelu, až ji vysílí, zabije a pozře. A musí tak činit, chce-li přežít. Život přetrvává jen za cenu plýtvání jedinci odsouzenými k zániku. Tomu se nevyhne žádný jedinec a žádný druh. I toto efemérní bytí je naplněno utrpením.
Idylický pohled na zelenou loučku či zasněžený lesík, který nám nabízí malíř, pomíjí, že i zde se na každém kroku děje nelítostný boj o život. A tento boj postrádá i tragickou vznešenost. "K čemu ty tirády o evolučním pokroku a vývoji k vyššímu stupni? Stačí si uvědomit, kolik druhů parazitů hostí jeden jediný pes."
Lze v takovémto neblahém světě vůbec ještě něco pokazit? Ano. Vyhynutí je osudem, který postihuje každý druh, ale nám hrozí sebezničení. "Člověk je původcem velkých přírodních katastrof a největší přírodní katastrofou je vlastně on sám." Je sice dnes již překonanou iluzí, že zabíjení příslušníků jiných druhů se v přírodě nevyskytuje, my však "necháváme volný průchod svému ničivému, destruktivnímu potenciálu navzdory svému nejlepšímu vědomí a svědomí."
ODSOUZENI K NEMORÁLNOSTI. Ve zbytku knihy autor podává stručný přehled hlavních negativních rysů naší současné civilizace. Nejde mu již ani tak o její vliv na přírodu, kterým se zabýval dříve, ale o známky úpadku v samotné společnosti, která stále více podporuje průměrnost a hloupost. Ničení druhů přerůstá v ničení svérázu různých kultur, vývoj jednoznačně směřuje k uniformitě. A ke smrti rozmanitosti.
Dochází k bujení předpisů, jejichž dodržování má být náhradou za rozumné a svědomité jednání. Vědění sice narůstá, ale tím se rozřeďuje a stává se naprosto nepřehledným. V anonymních nahodilých seskupeních vzájemně si lhostejných lidí roste agresivita a upadá solidarita.
"Človíčku, a co teď?" zeptá se patrně čtenář. Najde u autora odpověď?
"Sázet na světovou vládu, která by dokázala lidstvo přinutit k novému, globálnímu ekologickému myšlení, mohou jen obhájci nebezpečných utopií." Na jiném místě knihy si zase můžeme přečíst: "Jsem připraven podepsat každou výzvu za pokojnou, mírumilovnou společnost, ale nemohu ignorovat, že již pro to, aby se taková společnost mohla rozvinout, se neměnným způsobem šíří stejné zlo."
Na závěr najdeme cosi jako "autorův" recept na vyslovené otázky: "Zbývá nám jen daný okamžik, chvíle tady a teď, možnost věci prožívat a radovat se z nich, ještě než přijdou vniveč. A možná i potěšení, že leccos si lze tady a teď zachovat bez nutnosti myslet na to, že jednoho dne to s námi zmizí." Okamžitě však následuje další otázka "Proč bychom však neměli zachovat všechno?" Tomu podle Wuketitse brání lidská povaha - "jsme odsouzeni k nemorálnosti."
Nechci ale vytýkat autorovi, že ve vztahu k nápravě věcí projevuje takovouto bezradnost. Jeho cílem patrně nebylo nabízet východisko, ale vyprovokovat čtenáře, aby o něm přemýšlel sám.
NEMOC PLANETY? Jaká však náprava, uznáme-li, že sám příchod člověka byl chybou? Jedinou možností nápravy je pak jeho vyhynutí, k němuž ostatně neodvratně směřuje. Autor se v knize například zmiňuje o anekdotě, podle níž je "homo sapiens" nemocí postihující planety, která však naštěstí netrvá dlouho.
V této souvislosti se tak nabízí nevyslovená otázka: Je historie naší planety s epizodou homo sapiens, který si přivodil vlastní předčasné vyhynutí, lepší, než historie, v níž se vůbec neobjevil nebo byl včas zničen přírodními silami?
POHLED Z VESMÍRNÉ PERSPEKTIVY. S jednoznačnou odpovědí bych váhal. Měl bych čestně a nesolidárně říci "nikoliv", kdyby se místo člověka měl stát nositelem vědomí a svědomí někdo povolanější. Lidoopové, které člověk přivedl na práh vyhubení, by třeba k tomu za miliony let dozráli. Kdyby se však vědomí a svědomí srovnatelné s lidským nemělo vůbec vytvořit, řekl bych "ne".
Z toho mi vyplývá závěr, který by možná autor označil za nebezpečnou fantazii. Právě pohled z kosmické perspektivy, z širší dimenze prostoru a času, může vyvést ze slepé uličky. Vědomí a svědomí je pokrokem, ať už za ně vděčíme náhodě nebo nepostižitelnému vyššímu záměru. Teprve jím nabyl vesmír smyslu - anebo jím jsme dostali šanci se na jeho smyslu podílet. Tuto šanci nezmaříme, budeme-li považovat svět, do něhož jsme vrženi, za - abych se dovolal slov básníka - vlast jedinou i v dědictví nám danou. Toto dědictví bychom měli rozvíjet anebo alespoň udržovat.
Je to naděje zcela nereálná i v dlouhodobé perspektivě? Člověk se ve své historii neprojevoval jen jako ničitel, ale i jako tvůrce. Apokalyptická nebezpečí, která jeho činnost přináší, nevyplývají primárně ze zlé vůle - dokonce i ničivé zbraně jsou vedlejším produktem touhy po poznání. Uvažují-li dnes astronomové o možnostech odvrácení srážky Země s asteroidy, je to malá ukázka vážně přijatého dědictví. Třeba časem takových ukázek přibude.
AUTOR: JAN NOVOTNÝ
Franz M. Wuketits: Přírodní katastrofa jménem člověk. Vývoj bez pokroku. Granit, Praha 2006.
Jan Novotný (62) fyzik, filozof, publicista a překladatel, působí jako profesor na katedře obecné fyziky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Píše například pro časopis Listy.
Už vícekrát jsem četl nebo slyšel přímo od lékařů, jak zdokonalení medicíny oslabuje přírodní výběr či vytváří závislost, která se jednou může stát osudnou. Občas myslím i na to, jak stále dražší prodlužování životů už skoro porušuje odvěkou rovnost lidí tváří v tvář stárnutí a smrti. Jak kdysi napsal Norbert Wiener, největší triumf pokroku medicíny spočívající v odsunutí smrti jedince do nedohledna by byl patrně nejhorší katastrofou pro lidstvo.
A není to jediný důvod, proč dnes vyhlídky pokroku vyvolávají spíše tíseň než nadšení. Zdá se, že jak obecné vědomí, tak umění, alespoň v technicky vyspělých zemích, tuto tíseň odráží.
Přes přímou osobní zkušenost s dobrodiním pokroku jsem byl proto naladěn přijmout vážně publikaci rakouského biologa a filozofa Franze Wuketitse, který své obavy vyslovil uceleně a nahlas. Jak se dovídáme v úvodu jeho knihy Přírodní katastrofa jménem člověk s podtitulem Vývoj bez pokroku, nebere Wuketits ideji pokroku její oprávněnost - vždyť kdo by nechtěl žít lépe?
Je však takto jednoduše oprávněná idea také opodstatněná? Můžeme do budoucna počítat s pokrokem jen proto, že se v minulosti často projevoval? A byl to vlastně vždycky pokrok? Jak to vůbec objektivně posoudit? Většina uctívačů pokroku by patrně upadla do rozpaků, kdyby měla pokrok jasně definovat.
APOKALYPTIČTÍ JEZDCI. Idea pokroku, pokračuje Franz Wuketits, spadá do sféry iluzivního myšlení, z níž odedávna těžily náboženství a ideologie. Například i takový Charles Darwin hleděl na obyvatele Ohňové země s určitou směsí lítosti a despektu. Jim však naše vymoženosti nechyběly, dokud o nich nevěděli, a mohli bez nich přetrvat v rovnováze se svým prostředím mnohem déle, než když jsme je obšťastnili naší kulturou.
"Stále se množí signály," varuje autor, "které napovídají, že naše civilizace byl omyl."
Na pozadí naší pyšné sebejistoty je přesvědčení podporované vžitou interpretací vývojové teorie, že pokrok je nutným výsledkem dějin přírody. Ve skutečnosti však žijeme ve vesmíru, který je k naší existenci nejen lhostejný, ale dokonce ve svém působení nepříznivý. I Slunce jednou spálí Zemi a nakonec zhasne. Kosmos od nás nečeká, že se budeme podílet na jeho utváření, a naše samozvané nároky na takové poslání způsobily jen nesčetná neštěstí. Podle Wuketitse je pozoruhodné, že s takovými nároky přicházejí častěji fyzikové než biologové - ti lépe znají realitu života a jsou proto vůči iluzím imunnější.
Není ovšem třeba popírat pragmatickou úspěšnost technické civilizace při řešení konkrétních problémů. Na obzoru se však zjevují apokalyptičtí jezdci, jejichž obrazy vidíme na obálce českého vydání: nezadržitelně rostoucí a perspektivně neuživitelná populace, vyčerpávání nevratně spotřebovávaných zdrojů, mnohostranná degradace přírodního prostředí a nahromadění zbraní, schopných ohrozit nejen lidstvo, ale i vyšší formy života.
Vraťme se však ještě k otázce, kterou autor položil hned na začátku: Čemu vlastně říkáte pokrok?
DVĚ SLOŽKY POKROKU. S využitím přírodních věd jsme schopni oceňovat proměny světa kvantitativně. Procento lidí umírajících na infekční choroby se snižuje. Každý člověk trpící nebo ohrožený infekční chorobou to bude považovat za přednost budoucnosti před minulostí.
Idea pokroku má tedy, jak se zdá, dvě složky. Tou první je víra, že je možné hodnocení jevů, které není omezeno horizontem jedinců či dílčích společenství ani časových údobí a je společné přinejmenším celému lidskému rodu (ale v úvahách o evoluci jako by se snažilo překročit i jeho horizont).
A za druhé je to přesvědčení, že speciální hodnotou je vzestupný trend hodnot - a tomuto trendu, troufal bych si tvrdit, říkáme pokrok. Zmíněná asymetrie vzhledem k toku času je zcela pozoruhodná: jistě mohou nastat situace, kdy bychom hodnotili kladně snahu o zastavení či zpomalení úpadku či o návrat k zaniklému stavu, nositele takových snah bychom se však zdráhali nazvat pokrokovými. "Konzervativce" či "staromilce" je třeba omluvit, nemá-li naše označení vyznít jako odsudek, "pokrokový" člověk či myšlenka takovou omluvu nepotřebují.
Není vždy jasné, zda autor považuje za neopodstatněné obě složky ideje pokroku anebo jen tu druhou. Možná, že nám vůbec nepřísluší hodnotit anebo alespoň prohlašovat vlastní hodnocení za něco víc než vyjádření úzkých zájmů jedince, kolektivu či období? Pak se ovšem zbavujeme možnosti současnou úlohu člověka soudit - není-li, objektivně vzato, hodnot, nelze je ani poškodit. Jakmile však hodnotíme a chceme napomáhat vzrůstu hodnot, můžeme to dělat jen do budoucnosti a jsme tak nuceni nepokládat pokrok za prázdný pojem.
"Ideou pokroku" bychom však mohli myslet víru, že pokrok je zákonitý a že to, co v budoucnu uspěje, je samo sebou pokrokové, tedy lepší než to, co předcházelo. Se zavržením takové víry ovšem není, zvláště po zkušenostech minulého století, těžké souhlasit.
Otázkou však zůstává, zda se proto máme vzdát samotného úsilí o pokrok. Autorova slova "...neměli bychom se namísto fantazírování o novém člověku věnovat spíš tomu starému, abychom zjistili, jaké má v tomto světě šance, a zabránili něčemu ještě horšímu, než je to, co se už stalo?" jako by právě tímto směrem mířila.
BOJ O ŽIVOT NA KAŽDÉM KROKU. Filosof Wuketits skepticky přistupuje k rozvětvujícímu se stromu života, známému z mnoha učebnic evoluční biologie. V dlouhodobém pohledu podle něj není košatější, jak by se mohlo na první pohled zdát. Větve nejen pučí, ale také se odlamují. Takový osud nakonec čeká každou větev, a patrně i samotný strom.
V jakém stavu je strom v současnosti? Autorova odpověď je asi nejpůsobivější částí jeho knihy, vane z ní až buddhovský pocit marnosti. Podle něj s životem vstupuje do světa utrpení a smrt. Lev pronásleduje gazelu, až ji vysílí, zabije a pozře. A musí tak činit, chce-li přežít. Život přetrvává jen za cenu plýtvání jedinci odsouzenými k zániku. Tomu se nevyhne žádný jedinec a žádný druh. I toto efemérní bytí je naplněno utrpením.
Idylický pohled na zelenou loučku či zasněžený lesík, který nám nabízí malíř, pomíjí, že i zde se na každém kroku děje nelítostný boj o život. A tento boj postrádá i tragickou vznešenost. "K čemu ty tirády o evolučním pokroku a vývoji k vyššímu stupni? Stačí si uvědomit, kolik druhů parazitů hostí jeden jediný pes."
Lze v takovémto neblahém světě vůbec ještě něco pokazit? Ano. Vyhynutí je osudem, který postihuje každý druh, ale nám hrozí sebezničení. "Člověk je původcem velkých přírodních katastrof a největší přírodní katastrofou je vlastně on sám." Je sice dnes již překonanou iluzí, že zabíjení příslušníků jiných druhů se v přírodě nevyskytuje, my však "necháváme volný průchod svému ničivému, destruktivnímu potenciálu navzdory svému nejlepšímu vědomí a svědomí."
ODSOUZENI K NEMORÁLNOSTI. Ve zbytku knihy autor podává stručný přehled hlavních negativních rysů naší současné civilizace. Nejde mu již ani tak o její vliv na přírodu, kterým se zabýval dříve, ale o známky úpadku v samotné společnosti, která stále více podporuje průměrnost a hloupost. Ničení druhů přerůstá v ničení svérázu různých kultur, vývoj jednoznačně směřuje k uniformitě. A ke smrti rozmanitosti.
Dochází k bujení předpisů, jejichž dodržování má být náhradou za rozumné a svědomité jednání. Vědění sice narůstá, ale tím se rozřeďuje a stává se naprosto nepřehledným. V anonymních nahodilých seskupeních vzájemně si lhostejných lidí roste agresivita a upadá solidarita.
"Človíčku, a co teď?" zeptá se patrně čtenář. Najde u autora odpověď?
"Sázet na světovou vládu, která by dokázala lidstvo přinutit k novému, globálnímu ekologickému myšlení, mohou jen obhájci nebezpečných utopií." Na jiném místě knihy si zase můžeme přečíst: "Jsem připraven podepsat každou výzvu za pokojnou, mírumilovnou společnost, ale nemohu ignorovat, že již pro to, aby se taková společnost mohla rozvinout, se neměnným způsobem šíří stejné zlo."
Na závěr najdeme cosi jako "autorův" recept na vyslovené otázky: "Zbývá nám jen daný okamžik, chvíle tady a teď, možnost věci prožívat a radovat se z nich, ještě než přijdou vniveč. A možná i potěšení, že leccos si lze tady a teď zachovat bez nutnosti myslet na to, že jednoho dne to s námi zmizí." Okamžitě však následuje další otázka "Proč bychom však neměli zachovat všechno?" Tomu podle Wuketitse brání lidská povaha - "jsme odsouzeni k nemorálnosti."
Nechci ale vytýkat autorovi, že ve vztahu k nápravě věcí projevuje takovouto bezradnost. Jeho cílem patrně nebylo nabízet východisko, ale vyprovokovat čtenáře, aby o něm přemýšlel sám.
NEMOC PLANETY? Jaká však náprava, uznáme-li, že sám příchod člověka byl chybou? Jedinou možností nápravy je pak jeho vyhynutí, k němuž ostatně neodvratně směřuje. Autor se v knize například zmiňuje o anekdotě, podle níž je "homo sapiens" nemocí postihující planety, která však naštěstí netrvá dlouho.
V této souvislosti se tak nabízí nevyslovená otázka: Je historie naší planety s epizodou homo sapiens, který si přivodil vlastní předčasné vyhynutí, lepší, než historie, v níž se vůbec neobjevil nebo byl včas zničen přírodními silami?
POHLED Z VESMÍRNÉ PERSPEKTIVY. S jednoznačnou odpovědí bych váhal. Měl bych čestně a nesolidárně říci "nikoliv", kdyby se místo člověka měl stát nositelem vědomí a svědomí někdo povolanější. Lidoopové, které člověk přivedl na práh vyhubení, by třeba k tomu za miliony let dozráli. Kdyby se však vědomí a svědomí srovnatelné s lidským nemělo vůbec vytvořit, řekl bych "ne".
Z toho mi vyplývá závěr, který by možná autor označil za nebezpečnou fantazii. Právě pohled z kosmické perspektivy, z širší dimenze prostoru a času, může vyvést ze slepé uličky. Vědomí a svědomí je pokrokem, ať už za ně vděčíme náhodě nebo nepostižitelnému vyššímu záměru. Teprve jím nabyl vesmír smyslu - anebo jím jsme dostali šanci se na jeho smyslu podílet. Tuto šanci nezmaříme, budeme-li považovat svět, do něhož jsme vrženi, za - abych se dovolal slov básníka - vlast jedinou i v dědictví nám danou. Toto dědictví bychom měli rozvíjet anebo alespoň udržovat.
Je to naděje zcela nereálná i v dlouhodobé perspektivě? Člověk se ve své historii neprojevoval jen jako ničitel, ale i jako tvůrce. Apokalyptická nebezpečí, která jeho činnost přináší, nevyplývají primárně ze zlé vůle - dokonce i ničivé zbraně jsou vedlejším produktem touhy po poznání. Uvažují-li dnes astronomové o možnostech odvrácení srážky Země s asteroidy, je to malá ukázka vážně přijatého dědictví. Třeba časem takových ukázek přibude.
AUTOR: JAN NOVOTNÝ
Franz M. Wuketits: Přírodní katastrofa jménem člověk. Vývoj bez pokroku. Granit, Praha 2006.
Jan Novotný (62) fyzik, filozof, publicista a překladatel, působí jako profesor na katedře obecné fyziky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Píše například pro časopis Listy.
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
