Kdo je bez zdrojů, ať hodí kamenem
Světová ekonomika trpí přílišným strachem z nedostatku ropy, rozvoj rychlého
internetu může pomoci tuto fobii vyřešit.
Světová ekonomika trpí přílišným strachem z nedostatku ropy, rozvoj rychlého internetu může pomoci tuto fobii vyřešit.
Šajch Jamání, někdejší saúdskoarabský ministr ropného průmyslu a zakládající architekt OPEC, kdysi prohlásil: "Doba kamenná neskončila proto, že došlo kamení, a doba ropná neskončí kvůli vyčerpání ropy." Lidé přestali kámen používat, protože bronz a železo byly jako materiál lepší. Přestaneme však opravdu spotřebovávat ropu, jakmile se ukáže, že jiné energetické technologie mají větší přínos?
Hrozba vyčerpání vzácných světových zdrojů energie zůstává již od ropných šoků ze 70. let silně zakořeněna v povědomí lidí. Naše obavy se přitom neomezují jen na ropu. V klasickém bestselleru Hranice růstu z roku 1972 se například předpovídalo, že světové zásoby zlata se vyčerpají v roce 1981, stříbra a rtuti v roce 1985 a zinku v roce 1990. Dnes máme výhodu zpětného pohledu, ale většina diskusí o této otázce zůstává stále založena na logice Hranic růstu.
Nejde navíc jen o to, že jsme nevyčerpali přírodní zdroje. Americký ekonom Julian Simon se údajně obrátil v roce 1980 na jednu ekologickou skupinu s výzvou založenou na předpokladu, že jsou-li měřítkem nedostatku vyšší ceny, měla by skupina investovat do jakéhokoli surového kovu. Ekologové tedy vložili peníze do chromu, niklu, cínu a wolframu a zvolili časový rámec 10 let. Cena všech těchto kovů do září 1990 poklesla: u chromu o 5 %, u cínu o propastných 74 %.
Obchodníci se zkázou tedy prohráli. A co je důležitější, nebyli by zvítězili, ani kdyby investovali do potravin, cukru, kávy, bavlny, vlny, nerostů či do fosfátů: všechny tyto komodity zlevnily.
Dnes je ropa nejvýznamnější a nejhodnotnější mezinárodně obchodovanou komoditou a její význam pro naši civilizaci ještě zvyšují periodické obavy, že nám dochází. Statistické odhady jejího vyčerpání však toho více skrývají, než odhalují. Typické ropné pole vykazuje výtěžnost 20 % zásob, přičemž i při aplikaci nejmodernějších technologií zůstává téměř 63 % ropy pohřbeno v zemi.
Ekonomové navíc tvrdí, že spotřeba energie na hlavu díky jejímu efektivnějšímu využívání klesá.
Palivová účinnost v automobilovém sektoru se za poslední tři desetiletí zvýšila o více než 60 %, zatímco celkové bohatství vytvořené na jednotku energie se během téhož období zdvojnásobilo.
Zatímco však ceny kovů klesly, ceny ropy dosahují rekordních výšin. Důvod je prostý: používání kovů nahradila řada alternativ, avšak většina výrobků stále vyžaduje jako vstupní surovinu ropu a několik desetiletí trvající snaha o vývoj postačujících alternativních zdrojů energie se setkala jen s malým úspěchem.
Cestovat pouze za zábavou
Nejsou-li tedy ropné náhražky snadno dostupné, měly by se moderní společnosti soustředit na zdroje poptávky, které lze z většiny připsat dopravnímu sektoru. Více než 80 % spotřeby energie pocházející z ropy, ať už ve formě elektřiny nebo paliva, představuje v moderních společnostech přeprava z místa na místo.
Je veškerá tato energetická spotřeba opravdu nezbytná? Vzhledem k rostoucímu podílu služeb na globálním HDP přišel čas přehodnotit potřebu cesty do zaměstnání. Zaměstnanci v sektoru služeb denně dojíždějí do práce pouze proto, aby byli přítomni v prostředí, kde pro ně neexistuje ekonomická potřeba, neboť zprostředkovávají spíše výměnu informací než výměnu fyzického zboží. Opravdu potřebujeme seskupovat tak mnoho lidí kvůli tak malému užitku a s tak vysokými náklady?
Tyto náklady přitom nelze vyjádřit pouze ve formě přírodních zdrojů, které bychom měli zachovat a předat budoucím generacím, místo abychom je vyčerpali sami. Prodloužení času stráveného dojížděním je brzdou jak národní produktivity, tak i kvality života v moderních městech.
Průzkum provedený v indické megapoli Bombaj odhalil, že průměrná denní trasa lidí dojíždějících v tomto městě do práce měří 22 kilometrů, přičemž rychlá urbanizace nejen tam, ale i ve značné části celého rozvojového světa pravděpodobně délku tras ještě zvýší.
Také osobní letecké dopravě dominují služební cesty. Vzhledem k možnostem vysokorychlostního přenosu dat, který nabízejí současné telekomunikace a informační technologie, však lze objem služebních cest podstatně redukovat. Zatímco outsourcing snižuje potřebu migrace pracovní síly, domácí migraci lze dále omezit využíváním domácích kanceláří, což může v konečném důsledku snížit i zatížení nemovitostí, veřejných dopravních sítí, silnic a letišť. Cestování lidí obecně by se mělo stále více omezovat na turistiku a výlety za zábavou.
Dnes disponujeme technologickou infrastrukturou, která dokáže dopravit většinu informací souvisejících s prací k zaměstnancům a zároveň jim umožnit, aby úzce spolupracovali. To vyžaduje změnu životního stylu - vlády by přitom měly začít podněcovat zaměstnavatele i zaměstnance, aby si takovou změnu osvojili.
Pokud tak učiní, doba ropná neskončí. Doba strachu o ni by však skončit mohla.
Karuna Ramán
Autorka je náměstkyní generálního ředitele indické státní telekomunikační společnosti BSNL.
Šajch Jamání, někdejší saúdskoarabský ministr ropného průmyslu a zakládající architekt OPEC, kdysi prohlásil: "Doba kamenná neskončila proto, že došlo kamení, a doba ropná neskončí kvůli vyčerpání ropy." Lidé přestali kámen používat, protože bronz a železo byly jako materiál lepší. Přestaneme však opravdu spotřebovávat ropu, jakmile se ukáže, že jiné energetické technologie mají větší přínos?
Hrozba vyčerpání vzácných světových zdrojů energie zůstává již od ropných šoků ze 70. let silně zakořeněna v povědomí lidí. Naše obavy se přitom neomezují jen na ropu. V klasickém bestselleru Hranice růstu z roku 1972 se například předpovídalo, že světové zásoby zlata se vyčerpají v roce 1981, stříbra a rtuti v roce 1985 a zinku v roce 1990. Dnes máme výhodu zpětného pohledu, ale většina diskusí o této otázce zůstává stále založena na logice Hranic růstu.
Nejde navíc jen o to, že jsme nevyčerpali přírodní zdroje. Americký ekonom Julian Simon se údajně obrátil v roce 1980 na jednu ekologickou skupinu s výzvou založenou na předpokladu, že jsou-li měřítkem nedostatku vyšší ceny, měla by skupina investovat do jakéhokoli surového kovu. Ekologové tedy vložili peníze do chromu, niklu, cínu a wolframu a zvolili časový rámec 10 let. Cena všech těchto kovů do září 1990 poklesla: u chromu o 5 %, u cínu o propastných 74 %.
Obchodníci se zkázou tedy prohráli. A co je důležitější, nebyli by zvítězili, ani kdyby investovali do potravin, cukru, kávy, bavlny, vlny, nerostů či do fosfátů: všechny tyto komodity zlevnily.
Dnes je ropa nejvýznamnější a nejhodnotnější mezinárodně obchodovanou komoditou a její význam pro naši civilizaci ještě zvyšují periodické obavy, že nám dochází. Statistické odhady jejího vyčerpání však toho více skrývají, než odhalují. Typické ropné pole vykazuje výtěžnost 20 % zásob, přičemž i při aplikaci nejmodernějších technologií zůstává téměř 63 % ropy pohřbeno v zemi.
Ekonomové navíc tvrdí, že spotřeba energie na hlavu díky jejímu efektivnějšímu využívání klesá.
Palivová účinnost v automobilovém sektoru se za poslední tři desetiletí zvýšila o více než 60 %, zatímco celkové bohatství vytvořené na jednotku energie se během téhož období zdvojnásobilo.
Zatímco však ceny kovů klesly, ceny ropy dosahují rekordních výšin. Důvod je prostý: používání kovů nahradila řada alternativ, avšak většina výrobků stále vyžaduje jako vstupní surovinu ropu a několik desetiletí trvající snaha o vývoj postačujících alternativních zdrojů energie se setkala jen s malým úspěchem.
Cestovat pouze za zábavou
Nejsou-li tedy ropné náhražky snadno dostupné, měly by se moderní společnosti soustředit na zdroje poptávky, které lze z většiny připsat dopravnímu sektoru. Více než 80 % spotřeby energie pocházející z ropy, ať už ve formě elektřiny nebo paliva, představuje v moderních společnostech přeprava z místa na místo.
Je veškerá tato energetická spotřeba opravdu nezbytná? Vzhledem k rostoucímu podílu služeb na globálním HDP přišel čas přehodnotit potřebu cesty do zaměstnání. Zaměstnanci v sektoru služeb denně dojíždějí do práce pouze proto, aby byli přítomni v prostředí, kde pro ně neexistuje ekonomická potřeba, neboť zprostředkovávají spíše výměnu informací než výměnu fyzického zboží. Opravdu potřebujeme seskupovat tak mnoho lidí kvůli tak malému užitku a s tak vysokými náklady?
Tyto náklady přitom nelze vyjádřit pouze ve formě přírodních zdrojů, které bychom měli zachovat a předat budoucím generacím, místo abychom je vyčerpali sami. Prodloužení času stráveného dojížděním je brzdou jak národní produktivity, tak i kvality života v moderních městech.
Průzkum provedený v indické megapoli Bombaj odhalil, že průměrná denní trasa lidí dojíždějících v tomto městě do práce měří 22 kilometrů, přičemž rychlá urbanizace nejen tam, ale i ve značné části celého rozvojového světa pravděpodobně délku tras ještě zvýší.
Také osobní letecké dopravě dominují služební cesty. Vzhledem k možnostem vysokorychlostního přenosu dat, který nabízejí současné telekomunikace a informační technologie, však lze objem služebních cest podstatně redukovat. Zatímco outsourcing snižuje potřebu migrace pracovní síly, domácí migraci lze dále omezit využíváním domácích kanceláří, což může v konečném důsledku snížit i zatížení nemovitostí, veřejných dopravních sítí, silnic a letišť. Cestování lidí obecně by se mělo stále více omezovat na turistiku a výlety za zábavou.
Dnes disponujeme technologickou infrastrukturou, která dokáže dopravit většinu informací souvisejících s prací k zaměstnancům a zároveň jim umožnit, aby úzce spolupracovali. To vyžaduje změnu životního stylu - vlády by přitom měly začít podněcovat zaměstnavatele i zaměstnance, aby si takovou změnu osvojili.
Pokud tak učiní, doba ropná neskončí. Doba strachu o ni by však skončit mohla.
Karuna Ramán
Autorka je náměstkyní generálního ředitele indické státní telekomunikační společnosti BSNL.
Zdroj:Respekt
Sdílet článek na sociálních sítích
