Kdo je vlastenec, musí být zelený

Jednoho dne bude celý Irák, celé naše trauma po 11. září, celá polarizující Bushova éra za námi a Amerika se bude chtít vrátit zpátky do formy. Bude třeba znovu ji stmelit, znovu spojit se světem, vrátit na její přirozené místo ve světovém řádu - jako maják pokroku, naděje a inspirace. Měl bych jeden nápad, jak to udělat. Říkám mu "zelená Amerika".

Vždy mi bylo nápadné, jak si slovo "zelený" přivlastnili jeho oponenti, toužící ho znectít. Definovali ho jako "nemužné", "nevlastenecké", jako "objímání stromečků", prostě tak nějak "francouzské".

To právě chci změnit. Termín "zelený" vnímám jako geostrategický, geoekonomický, kapitalistický a vlastenecký. Nepotřebujeme jen prvního černého prezidenta; potřebujeme prvního zeleného prezidenta. Nepotřebujeme jen první ženu-prezidentku; potřebujeme prvního ekologa-prezidenta. Nepotřebujeme jen prezidenta zoceleného lety ve válečném zajetí, ale prezidenta tak ocelového, že spolu s ostatními Američany dokáže čelit ekonomickým, geopolitickým a klimatickým hrozbám, které způsobuje naše závislost na ropě.

Bránili jsme se rudé hrozbě. A teď přišla zelená

Po druhé světové válce zareagoval prezident Eisenhower na hrozbu komunismu mohutnými výdaji na federální dálniční síť. I proto, aby se v takto propojené Americe lépe přepravovaly zbraně pro případ války se Sověty. Dálniční síť pomohla vytvořit americkou automobilovou kulturu (a vedla k zakrnění našich železnic) a zachovat rozlezlá předměstí i roztroušené osídlení. Za tuto podobu Ameriky teď platíme.

Nenavrhuji, abychom radikálně měnili celý životní styl. Ale chceme-li předat naše výdobytky svým dětem, musíme hledat čistší, zelenější paliva budoucnosti. Eisenhower nás zburcoval rudým nebezpečím. Příští prezident nás bude muset burcovat zeleným vlastenectvím.

V loňském roce jsem hodně cestoval po Státech, zkoumal spotřebu energie a rodící se alternativy. Dobrá zpráva zní: zelená už v Americe "kráčí Hlavní ulicí". Tři události - 11. září, hurikán Katrina a internetová revoluce - v krátkém čase zásadně změnily názory mnoha Američanů.

A teď špatná zpráva: po Hlavní ulici zatím daleko nedošla. Je to takové malé nepěkné tajemství - obelháváme sami sebe. Sami sebe dnes dokonce nazýváme "nejzelenější generací", jak to vyjádřil ekonomický novinář Dan Pink. Takže si řekněme jednu skutečně "nepříjemnou pravdu": Zatím jsme ani nezačali vážnou debatu o nákladech a rozsahu změn, jaké musí naše země a nejspíš celý svět během příštích padesáti let podstoupit, než se bude opírat převážně o energii bez emisí CO2.

Ropa: platíme si oprátku, na níž budeme oběšeni

Někdy po 11. září - po nevyprovokované masové vraždě spáchané 19 muži, mezi nimiž bylo 15 Saúdských Arabů - se zelená stala geostrategickou barvou. Američané si poprvé výrazně uvědomili, že financují obě strany války proti terorismu. Platíme svými daněmi americkou armádu; a platili jsme prostřednictvím ropy i přeměnu islámu na jeden z jeho nejméně tolerantních proudů. Není to idiotské?

Když jsme plnili saúdské nebo íránské pokladny svými nákupy benzinu, financovali jsme tím vývoz těch nejméně tolerantních odnoží islámu. Na okrajích muslimské obce to pomáhalo k náboru dalších rekrutů pro tálibánské hnutí, al-Káidu, Hamás, Hizballáh či sunnitské sebevražedné atentátníky v Iráku. A v muslimském hlavním proudu roste počet lidí, kteří jim tleskají coby mučedníkům.

Čím dál více Američanů dnes chápe, že šetřit ropou znamená dávat méně peněz svým nepřátelům a že to je geostrategický imperativ dneška. Jinak si, jak to vystihl bývalý ředitel CIA James Woolsey, "platíme provaz, na kterém budeme oběšeni".

Ne, nechci dohnat Saúdskou Arábii k bankrotu. Tamní vládnoucí rodina je umírněnější a prozápadnější než zbytek populace. Ale způsob, jakým uplácí svůj náboženský establishment, je nezdravý. Kdyby se podařilo ceny ropy snížit na polovinu, pomohlo by to ke změnám. Lidé se mění, když musí - nikoli, když se jim řekne. Takže když nyní hledáme "plán B" pro Irák (tj. jak vést Blízký východ k politickým reformám i bez další války), neexistuje lepší nástroj než zlevnit ropu.

Geostrategický imperativ už dorazil do Pentagonu. Irácká válka zrodila přímo "zelené jestřáby". Speciální vývojový tým dnes experimentuje s mnoha vynálezy - od pouštních stanů, které potřebují o 40 procent méně energie na air-condition, až po nové typy palivových článků, které jako vedlejší produkt vyrábějí vodu. Nezapomínejme: když americká armáda přestala s rasovou segregací, skutečně s ní přestala i celá země; když americká armáda ozelení, pak ozelení i celá země. Až se vojáci budou z Blízkého východu vracet, přinesou úsporné inovace s sebou.

Ubývají nám pstruzi. Ale co se tedy má změnit?

Druhý velký důvod, proč zelená kráčí Hlavní ulicí, je globální oteplování. Před deseti lety se experti obávali, že se mění klima, převážně kvůli lidské činnosti, a že to může vést ke ztrátě druhů a environmentální krizi. Teď se toho obává kdekdo, protože lidé vidí věci dříve nevídané.

V lednu mi při návštěvě Montany tamní guvernér Brian Schweitzer řekl: "Nemíváme teď zdaleka tolik sněhu a obleva začíná dřív. Řeka, v níž lovívám posledních padesát let, bývá teď v červenci o pět stupňů teplejší než před padesáti lety. Těžce to odnášejí naši pstruzi." V únoru jsem letěl do Moskvy a mí tamní přátelé mi říkali, že poprvé slaví Vánoce bez sněhu. Na zpáteční cestě jsem se zastavil v Londýně a ani jsem nepotřeboval zimník: loni byla průměrná teplota ve střední Anglii nejvyšší od dob, kdy se v roce 1659 s měřením teplot začalo.

Ano, nikdo přesně neví, co se stane. Většina vědců nicméně považuje za rizikovou úroveň, kdy se koncentrace CO2 v atmosféře dostane na dvojnásobek oproti stavu před průmyslovou revolucí. Když nebudeme dělat nic a světové emise CO2 dalších pět dekád porostou tempem posledních 30 let, dosáhneme této hranice už v polovině století.

Abychom se tomu vyhnuli, přitom udrželi ekonomický růst vyspělého světa a počítali se zdvoj- či ztrojnásobením emisí Indie a Číny, bude nutný mohutný globální projekt. Pro lepší představu profesoři Robert Socolow a Stephen Pacala z Princetonské univerzity vytvořili koláčový graf s 15 dílky. Každý dílek představuje jednu z metod, jak zabránit vypuštění 25 miliard tun uhlíkových emisí. Podle obou vědců by musel svět během padesáti let zcela naplnit aspoň sedm dílků nebo významnou část ze všech patnácti.

Tak například: "Nahradit 1400 velkých uhelných elektráren plynovými; zlepšit využití paliva u dvou miliard aut z 30 na 60 mil na galon (tj. z 16 na 8 litrů na 100 kilometrů); zdvojnásobit dnešní výkon jaderných elektráren, aby mohly nahradit uhlí; převést dvě miliardy aut na etanol, k čemuž bude nutné využít šestinu světové orné půdy; zvýšit kvůli nahrazení uhlí využití solární energie 700krát; snížit spotřebu elektřiny v domech, kancelářích a obchodech o 25 procent; instalovat lapače oxidů uhlíku a konzervační kapacity v 800 velkých uhelných elektrárnách." Dalších osm úkolů není o nich lehčích. Třeba zastavit kácení a žďáření lesů, protože odlesňování může za 20 procent světových emisí CO2.

"Můžeme to dokázat, když začneme dnes," říká Pacala. "Každý ztracený rok náš úkol ztíží. Každá ztracená dekáda či dvě ho může učinit nesplnitelným."

Když čínský dělník kašle aneb Kde je "čínská cena"

V listopadu jsem letěl linkou Air China ze Šanghaje do Pekingu. Když jsme přistáli, zaznělo palubní hlášení: "Právě jsme přistáli v Pekingu. Teplota je osm stupňů Celsia, 46 stupňů Fahrenheita a obloha je čistá." Málem jsem vyprskl smíchy. Za oknem byl tak hustý smog, že nebylo vidět konec letištní budovy.

Je to požehnání, když tolik lidí v naší době vybředlo z chudoby. Když Čína nadále poroste o osm procent ročně, v roce 2031 bude příjem 1,45 miliardy Číňanů na hlavu stejný jako příjem Američanů v roce 2004. Dnes je v zemi jedno auto na sto lidí; pokud dosáhne americké úrovně, budou připadat tři auta na každé čtyři Číňany, půjde asi o 1,1 miliardy vozů. Dnes je na světě 800 milionů aut.

Čína ví, že musí zezelenat. Zdravotní problémy, škody na životním prostředí a ztracené pracovní dny kvůli znečištění už ji stály 64 miliard dolarů čili asi 3 procenta celkového ekonomického výstupu v roce 2004 (podle některých expertů se číslo ve skutečnosti blíží spíše 10 procentům). Země má silnou motivaci vyčistit své ovzduší od oxidů dusíku, síry či od rtuti.

Jenže když jste čínský starosta a musíte volit mezi pracovními místy a nižším znečištěním, volíte pracovní místa: kašlající dělníci jsou mnohem méně politicky nebezpeční než nezaměstnaní dělníci. Desátá čínská pětiletka požadovala v roce 2000 snížení oxidu siřičitého o desetinu - a na konci, v roce 2005, znečištění SO2 vzrostlo o 27 procent. Přitom oxidů dusíku a síry se dá ještě zbavit relativně levně a účinně.

Co teprve když někdo žádá Čínu o snížení oxidu uhličitého, jehož nyní vypouští na světě nejvíc hned po Americe. Zachycování a ukládání CO2 by podle nedávné studie massachusettské techniky MIT prodražilo systém o 40 procent a snížilo produkci elektřiny o 20 procent.

Takovou cenu Čína - stavící každý týden ekvivalent dvou pětisetmegawattových uhelných elektráren - rozhodně nehodlá platit. CO2 je neviditelný plyn bez chuti a zápachu. Ano, způsobuje globální oteplování - ale to dnes v Číně nikoho nepálí. Zbavit se ho je nákladné a nemá to žádný ekonomický přínos. Čínskou strategií je proto opakovat, že jde o problém Západu, neboť "klimatické změny způsobily dlouhodobé historické emise rozvinutých zemí".

To je jádro problému. Cena čistých alternativních energií musí klesnout na "čínskou cenu". Na cenu, již Čína platí za elektřinu z uhlí, protože nyní není ochotna si připlácet za čistotu a obětovat růst a stabilitu.

Guvernér Bush to věděl. Prezident Bush nikoli

K tomu všemu potřebujeme zmobilizovat kapitalismus svobodného trhu. Tak mocná jako matka Příroda je totiž už jen teta Hrabivost.

Potřebné inovace nepodnítíme, dokud nestanovíme cenu CO2. Ředitel General Electric Jeffrey Immelt mi řekl, že za 25 let práce pro koncern už zažil sedm generací lékařských přístrojů (magnetické rezonance, CT apod.), protože zdravotnický trh podněcuje k inovacím. V energetice je to přesně opačně. "Prodáváme v podstatě stále stejné základní typy uhelných elektráren jako při mém nástupu," konstatuje Immelt. "Jsou o trochu čistší a výkonnější, ale v podstatě tytéž."

Jeden obor čisté energetiky, v němž GE nyní spouští třetí řadu inovací, jsou větrné turbíny - "díky Evropské unii", dodává Immelt. Dánsko, Španělsko či Německo stanovily svým distributorům pravidla pro elektřinu z větru a nabízejí jim dlouhodobé podpory, což v Evropě od 80. let vytvořilo trh pro výrobce větrníků.

Americká vláda může podnítit inovace nejrůznějšími způsoby: stanovit pravidla pro energetickou efektivitu staveb a zařízení, podpořit producenty k výrobě jisté části elektřiny z obnovitelných zdrojů (vítr, slunce), uvalovat stále přísnější standardy efektivní spotřeby na auta nebo zavést obchod s emisními povolenkami pro CO2. V ideálním případě udělá vše. Ať si však vybere cokoli, účinný bude jen průhledný, jednoduchý a dlouhodobý systém, v němž se díky dohledu regulátora a tvrdým finančním postihům zamezí švindlování.

Jeden politik už předvedl, jak dobře to může fungovat: jistý George W. Bush, svého času guvernér Texasu. Ve funkci prosadil v roce 1999 pravidla, podle nichž musí texaské elektrárenské společnosti do deseti let vyrábět 2000 megawattů elektřiny z obnovitelných zdrojů, především větru. A co se stalo? Na texaský trh přišlo tolik nových společností, že hranice byla splněna už v roce 2005. Texaský parlament tedy zvýšil limit na 5000 megawattů do roku 2015 a každý ví, že i tento cíl bude překročen. Díky intervenci guvernéra George W. Bushe do tržního prostředí je Texas největším "větrným" státem v Americe.

Prezident Bush nicméně není totéž co guvernér Bush. (Že by vliv Dicka Cheneyho?) Prezident Bush tvrdí, že chrání americké společnosti, když na ně neuvaluje přísnější limity energetické spotřeby vozů, úsporné standardy nebo požadavky na čistší elektřinu. Ve skutečnosti jim pomáhá vyklidit celosvětový obor budoucnosti. Japonsko má jedny z nejvyšších světových daní z benzinu a přísné standardy energetické spotřeby aut - a má také nejziskovější a nejinovativnější automobilku na světě, Toyotu. To není náhoda.

Nejvíc to dnes chápou američtí guvernéři. Někteří se rozhodli nebrat na Washington ohled, stanovují vlastní energetické standardy a sklízejí prospěch jen pro své státy. Kalifornské standardy například vedly k tomu, že spotřeba energie na hlavu zůstává ve státě už třicet let téměř stejná, zatímco ve zbytku země stoupla o 50 procent.

Největší generace? Nejzelenější generace

V celé zemi potřebujeme "Zelený nový úděl" - v němž úlohou vlády nebude dotovat veřejné programy, jako v Rooseveltově Novém údělu, ale podnítit základní výzkum, poskytovat garance na půjčky a stanovit standardy, daně a pobídky.

Bush už takovou éru nepovede. Ale jeho nástupce musí, pokud si má Amerika udržet svou vůdčí roli a životní standard. Naneštěstí nikdo z nynějších favoritů nenavrhuje žádné tvrdé opatření, jako třeba daň z uhlíku nebo z benzínu. Pokud si ale myslíte, že velké problémy můžete vyřešit bez tvrdých opatření, jež zasáhnou všechny Američany, pak jste blázen nebo podvodník.

Zelená vstoupila na Hlavní ulici - dnes je to víc než jen hobby, ale pořád to ještě není nový způsob života. Velké změny jako třeba volební právo žen obvykle nastávaly, když hodně lidí vešlo do ulic a začali na to reagovat politici. Debata o klimatu a energetice je ve srovnání s tím tišší a pomalejší. Proč? Protože lidé, kterých se budoucí krize nejbolestivěji týká, se ještě nenarodili. Až jednou geo-zelená generace dospěje, zvláště po dalším 11. září nebo dalším hurikánu Katrina, říká zahraničněpolitický expert Michael Mandelbaum, "bude to největší nátlaková skupina v historii - ale v té době už může být příliš pozdě".

Nezvyklá situace jako tato si žádá etiku pečovatele, jakou mají rodiče vůči vlastním dětem: přemýšlejí v dlouhodobém horizontu, aby měly děti co nejlepší budoucnost. To je náš dnešní úkol. Naši rodiče dorostli k takové výzvě, jakou byla druhá světová válka, a zmobilizovala se při tom celá generace kvůli záchraně našeho stylu života. Proto jim říkáme Největší generace. Naše děti nás tak budou nazývat, jen když rozpoznáme dnešní výzvu a staneme se Nejzelenější generací.

AUTOR: Thomas L. Friedman

Autor je komentátorem deníku The New York Times. Článek byl redakčně krácen. (c) The New York Times Syndicate 2007