Bursík jako Dušín: sympaťák i podrazáček

Kdo byl nejprotivnějším hrdinou z Rychlých šípů? Samozřejmě Mirek Dušín. Stále takový slušný, korektní a odpovědný. A vždy na správné straně. Byl tak dokonalý, že by ho normální člověk nejradši nakopal do zadku. Mirkem Dušínem české politiky je Martin Bursík.

V Česku dnes neexistuje úspěšnější politik. Všichni ostatní připomínají válečné invalidy více či méně zmrzačené povolebními tahanicemi, korupčními aférami nebo vnitrostranickými spory.

Tím prošel Martin Bursík bez jediného škrábnutí.

Ano, to je ten chlapík, co chce namontovat prezidentovi do lustrů úsporné žárovky a do vládních limuzín zase motory na řepkový olej. Copak se na něj někdo může zlobit?

Navíc mu nahrávají historické okolnosti. Zatímco původně byla v Evropě politika zelených jen jinak zabaleným politickým extremismem, dnes se z obalu stal všeobecně přijatelný a rozumný koncept.

Není v principu ideologický, takže „zelené myšlení“ je na trhu myšlenek volně k použití.

Do své redakční linie ho může klidně začlenit pravicový týdeník Economist, který je biblí kapitalismu. A republikánský guvernér Schwarzenegger zase může – nejspíš při vychutnávání doutníku ve svém kuřáckém stanu – plánovat pro svůj mnohatunový terénní vůz Hummer vodíkový pohon. Nikdo ani nezakroutí hlavou.

Zelení ve světě i u nás na to mohou reagovat dvěma způsoby. Tím prvním je začít hystericky ječet, že jim ostatní berou jejich hračky. Ale protože s tím nic udělat nemůžou, je jedinou cestou více přitvrdit. Udrží si tak pozici strany jdoucí proti většinovému konzumerismu a bojující s establishmentem, ale posune je to ještě více k extremismu. To byla cesta, kterou volilo předešlé, beránkovsko-patočkovské vedení.

Druhou možností je proměnit stranu na dobře fungující malou firmu nabízející cosi jako politický franchising. Neboli nechat ostatní, ať si klidně rozebírají jejich ideologii, ale zároveň na ní nechat svou visačku.

A to přesně dělá Martin Bursík. Prodává zelenou politiku jako McDonald recept na hamburgery. Minimálně se tváří, jako by na zelenou politiku jiných stran měl licenci.

Je to chytrá pozice, která zaručuje výnosy ze zisků (to když se povede prosadit pozitivně vnímané věci) a nenese žádná rizika případných neúspěchů. A je to dobré východisko i pro další volby. Voličům může Bursík říct: Nabízím vám to dobré a rozumné jako ostatní strany. Ovšem bez paroubkovského kultu osobnosti, čunkovského korupčnictví a topolánkovského vztyčeného prostředníku.

Údery pod pás

Takto pojatá politika je skvělým vehiklem osobních ambicí. Zvlášť když se někomu povede ovládnout stranu tak jako Bursíkovi zelené. Ti jsou dnes vyloženě ukázkovou stranou jednoho muže. Kam se hrabe ODS v době největší Klausovy slávy. Spíš se to už blíží tomu, jak vládnul Sládek republikánům. Jenže on byl nebezpečný a odpudivý extremista. Bursík je rozumný a sympatický intelektuál.

Není pochyb o tom, že do české politiky vnesl racionalitu a dobré způsoby. Není hulvát, umí diskutovat a vždycky se snaží argumentovat věcně. Je dobré vidět, jak to funguje. Média Bursíka milují. Má minimální negativní publicitu, snad s výjimkou rodinných sporů ohledně majetku.

Komentáře hodnotí jeho politiku kladně. Ankety mezi novináři v době voleb navíc ukázaly, že je mezi nimi nejvíc příznivců právě zelených. To je novinka až z doby Bursíkova vedení. A přitom když pomineme zelená témata, rozpůjčovaná nyní do celého politického spektra, tak zelení za Bursíka vlastně žádnou politiku nemají.

Je to strana stojící neochvějně za svými principy. Jen není jasné, které to jsou. Snad s výjimkou odmítání Klause, na jehož místě by Bursík asi rád viděl Jiřího Dientsbiera, otce své životní partnerky. Jedině tam je pozice zelených jasná.

Ale jinde? Vlastně nevíme. Za jasnými a silnými slovy se většinou skrývá lidovecká přizpůsobivost. Dobře to bylo vidět na diskusi předcházející schválení daňových reforem, na vztahu k různým evropským tématům či k americkému radaru nebo třeba na postoji k Čunkovi. Tam zelení alias Bursík už před mnoha týdny vystoupili rázně a nekompromisně. Jen se to nějak nevylučuje s tím, že stále sedí s Čunkem ve vládě.

Jen čas od času Martin Bursík ze své role mediálně přitažlivého sympaťáka vypadne. Jako třeba ve středu v rozhovoru na Frekvenci 1, kdy se nechal zatáhnout do prapodivné konstrukce spojující osobu jeho někdejšího politického oponenta Jakuba Patočky s kauzou týraného Ondřeje a také se sebevraždou Patočkovy ženy.

Místo aby na nestoudnou otázku Jana Tuny „Vědí zelení, proč ta jeho žena spáchala sebevraždu?“ neodpověděl, nebo rovnou odešel ze studia, tak dokonce přitakal a poznamenal, že na něj Patočka „někdy tím sektářským způsobem působil“.

Stejným úderem pod pás bylo, když řekl, že se o svém současném politickém oponentovi Matěji Stropnickém bavil s jeho otcem, „známým to hercem“ (Tuna), a jakkoli zdůraznil, že to byl důvěrný rozhovor o rodinných záležitostech, tak si dal záležet, aby bylo jasné, jak oba nezdárnému synovi pěkně umyli hlavu.

Ale nedivme se! On i Mirek Dušín uměl být občas malým hajzlíkem a podrazáčkem, samozřejmě vždy v případech, kdy šlo o dobrou věc. Dobrá věc jménem Martin Bursík má jistě velkou politickou budoucnost.

Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce

O autorovi| MILOŠ ČERMÁK novinář