Čtvrtek, 28. března 2024

Přírodní poměry Bílých Karpat

Bílé Karpaty jsou jedním z přírodovědecky velmi cenných území ČR. Zde je krátké pojednání o jejich překrásné přírodě.
Přírodní poměry Bílých Karpat

Geologické poměry

CHKO Bílé Karpaty náleží geologicky Západním Karpatům, které jsou součástí středoevropských alpid. Geologická stavba Západních Karpat je výsledkem horotvorných pohybů v druhohorách a třetihorách. Téměř celé území CHKO patří do západního úseku flyšového pásma Karpat, zastoupeného skupinou magurskou. Pouze mezi Sudoměřicemi a Strážnicí zachází do CHKO asi 2 km široký pruh neogénu (s uloženinami sarmatu a panonu). Magurský flyš je budován intenzívně zvrásněnými terigenními mořskými sedimenty křídy a starších třetihor s dominancí flyšové facie. Flyšem z hlediska litologického rozumíme mnohonásobné střídání jílovců, prachovců, pískovců a slepenců ve vrstvách silných zpravidla od několika cm až do několika metrů. Flyšové sedimenty dosahují velkých mocností (až přes 1000m).
Z magurské flyšové skupiny je na území CHKO nejvíce zastoupená bělokarpatsko-moravská jednotka, v SV části sem zasahuje jednotka bystrická a v části severní pak jednotka račanská. Všechny paleogenní a neogenní horniny jsou překryty málo mocnými usazeninami kvartérními (svahové hlíny, sutě, fluviální sedimenty apod.).
V okolí Bojkovic, Bánova, Komně, Nezdenic a Starého Hrozenkova došlo v neocénu k intruzi pravých i ložních žil neovulkanitů z trachyandezitů a čedičů do vrstev sedimentů magurské flyšové skupiny. Na tyto intruze jsou v lomu Bučník vázány významné mineralogické výskyty (je zde popsán výskyt 51 nerostných druhů).

nahoru

Geomorfologické poměry

senoseč na Kopanicích

Bílé Karpaty patří k makrotypu horské erozně-denudační krajiny mírného pásma s nejvyšším bodem Velkou Javořinou (970 m n. m.). Základním fyziologickým znakem tohoto krajinného makrotypu je členitost povrchu s velmi kolísavou amplitudou reliéfu, sklonitostních poměrů území a nadmořských výšek. Celkově dominují vypuklé tvary nad vhloubenými. Dalším výrazným znakem, vyplývajícím z jejich polohy, je zpravidla bystřinný charakter toků se značným spádem a převahou erozních procesů nad akumulační činností.
Reliéf je tvořen převážně plochými, širokými a nepříliš dlouhými hřbety, které jsou rozčleněny či od sebe odděleny 80 -150 m hlubokými otevřenými údolími bez strmých svahů.

Osu CHKO tvoří pohraniční pohoří Bílé Karpaty, protažené podél hranice od jihozápadu k severovýchodu. Moravská část má plochu 575 km2 a střední výšku 473 m. Pohoří začíná za Strážnicí a končí u Lyského průsmyku. Na jihozápadě začíná Žalhostickou vrchovinou (Kobyla 584 m n. m.). Směrem k severovýchodu na ni navazuje Javořinská hornatina s nejvyšším bodem Bílých Karpat Velkou Javořinou (970 m n. m.). Hranice probíhá po dlouhém ústředním hřbetu. Moravská část je rozčleněna do úzkých hřbetů a hluboce zařezaných údolí. Pod Velkou Javořinou leží Straňanská kotlina, jejíž dno má střední výšku 479 m. Dále na severovýchod pokračují Bílé Karpaty Lopenickou hornatinou (Velký Lopeník, 911 m n. m.). Příznačné jsou široké zaoblené hřbety se zarovnanými povrchy a hlubokými údolími. Za Vlárským průsmykem navazuje Chmelovská hornatina.K CHKO na severu náleží i přilehlé části Vizovické vrchoviny, které představují severní podhůří Bílých Karpat.

Různá odolnost flyšových hornin se promítá do celkového reliéfu terénu. Geomorfologicky se výrazněji uplatňují pouze odolnější pískovce, které budují nejvyšší horské partie, např. Velká Javořina a Velký Lopeník. V místech s méně odolnými horninami jsou převážně mírné, dlouhé svahy, oblé, měkce modelované hřbety a rozsáhlé pedimenty.
Charakteristickým a velmi častým jevem v místech měkčích (jílovcových) hornin jsou sesuvy. V lesních porostech občas způsobují značné škody, zvláště tam, kde pěstební postupy neberou ohled na toto riziko. Mechanizačně málo dostupná území sesuvů mimo les tvoří často ostrůvky přirozených biotopů neovlivněných zemědělskou výrobou.

Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty leží ve třech orografických celcích Bílé Karpaty, Dolnomoravský úval a Vizovická vrchovina. Dolnomoravský úval zasahuje do CHKO jižně od města Strážnice a Vizovická vrchovina je součástí CHKO v oblasti východně od města Luhačovice.

nahoru

Hydrologické a hydrogeologické poměry

Území CHKO Bílé Karpaty náleží k úmoří Černého moře a největší jeho část patří do povodí řeky Moravy, a to jejích levostranných přítoků Olšavy, Okluky, Svodnice, Veličky a Radějovky. Menší severovýchodní část CHKO přísluší do povodí Váhu. Severovýchodní část CHKO náleží k hornímu povodí Olšavy (P 112,2 km2 , L 13,8 km a Qa 0,66 m3.s-1). Olšava se svými přítoky, k nimž patří potok, na kterém je vodárenská nádrž Bojkovice a zejména Luhačovický potok s přítokem Ludkovickým. Na Luhačovickém potoce nad lázněmi je vodní nádrž, která slouží převážně pro rekreaci. Nad a pod nádraží jsou hydrologické stanice. Na Ludkovickém potoce je vodárenská nádrž. Na odvodnění CHKO se podílí i levostranný přítok Olšavy Nivnička.
Střední část Bílých karpat patří k horním povodím Veličky (P 66,6 km2 , L 12,3 km a Qa 0,47 m3.s-1), a Okluky, resp. Boršického potoka, jejího levostranného přítoku a z malé části i Svodnice. Na Veličce ve Velké nad Veličkou je od r 1931 hydrologická stanice. Z jihozápadní části CHKO odvádí vody další levostranný přítok řeky Moravy, kterou je Radějovka.
Část Bílých Karpat při hranicích se Slovenskou republikou odvodňuje řeka Vlára se svými přítoky do Váhu. Na území CHKO je povodí Vláry od jejího soutoku se Sviborkou u Vlachovic po státní hranici, kde má P 323 km2, L 30,7 km a Qa 3,20 m3.s-1. Na Vláře je od r. 1942 v Popově hydrologická stanice. Nejvýznamnějším přítokem Vláry je Brumovka.
Rozvodnice těchto povodí jde z větší části po hlavním hřebenu Bílých Karpat. Výjimku tvoří tok Vláry se svými přítoky, které prořízly zpětnou erozí hlavní hřeben a odvádějí vody z původního povodí Moravy do povodí řeky Váhu.

CHKO Bílé Karpaty je budována převážně horninami flyšového pásma Zápaních Karpat, v nichž se střídají nepropustné jílovce s pískovci a místními polohami slepenců. Pro toto území jsou příznačné celkově nepříznivé hydro-geologické podmínky a velmi omezený výskyt podzemních vod, které jsou vázány pouze na místní mocnější polohy pískovců. Vertikální komunikace vod končí na vrstvách pelitů, a tak se vytvářejí drobné hydrogeologické jednotky, odpovídající jednotlivým lavicím pískovců. Proto prameny ve flyšových oblastech jsou rozptýlené a většinou s menší vydatností.
V některých částech CHKO (převážně v pramenných oblastech vodních toků) se vyskytují prameny převážně malé a velmi rozkolísané vydatnosti, které se využívají jako zdroje vody pro místní potřebu. Relativně vydatnější zdroje podzemní vody jsou v kvartérních fluviálních sedimentech podél některých vodních toků (Olšava, Velička, Radějovka, Vlára).

Na území CHKO jsou významné zdroje minerálních vod, z nichž nejdůležitější a nejznámější je luhačovická zřídelní struktura. Vývěry minerálních vod jsou vázány především na nezdenický zlom v linii Březová - Suchá Loz - Nezdenice - Luhačovice - Biskupice.V Luhačovicích je 10 zřídel studené alkalické kyselky a jeden pramen sirovodíkové vody. Jejich vznik souvisí s třetihorním vulkanismem, díky němuž byly na zlomových liniích proplyněny hlubinným oxidem uhličitým a současně obohaceny stopovými prvky. Další zřídla kyselek jsou v Březové, Nezdenicích, Suché Lozi, Záhorovicích a jinde. Zdroje sirovodíkové vody jsou v Brumově, Javorníku, Korytné, Petrově, Pradlisku, Strání a dalších místech.
Na území CHKO nejsou významnější přírodní vodní nádrže, také vybudované údolní nádrže jsou jen místního významu.

nahoru

Klimatické poměry

Klimatická rajonizace vyčleňuje na území CHKO všechny 3 klimatické oblasti a několik klimatických podoblastí(zejména MT 10 a MT 9). Převážná část území je začleněna do mírně teplé oblasti s krátkým mírně suchým létem (průměrná teplota v červenci 16 - 18 oC, počet letních dnů 30 - 40), mírným jarem (průměrná teplota v dubnu 6 - 7 oC) a mírným podzimem (průměrná teplota v říjnu 6 - 7 oC). Zima je normálně dlouhá, mírně chladná se sněhovou pokrývkou spíše kratší (60 - 100 dní, průměrná teplota v lednu -3 až -4 oC, v níže položených místech -2 až -3 oC).Jako průměrná roční teplota se uvádí 8,1 oC a průměrný úhrn ročních srážek je 752 mm.
Hlucká pahorkatina a údolí Veličky leží v teplé klimatické oblasti. Základním znakem této oblasti je průměrná červencová teplota vzduchu 18 - 20°C, průměrná lednová teplota -2 až -3°C, počet letních dnů 50 - 70, počet mrazových dnů pod 110 a průměrný roční srážkový úhrn 500 - 700 mm. Mírně teplá klimatická oblast je zastoupena v středními polohami Bílých Karpat s průměrnou červencovou teplotou vzduchu 16 - 18°C, průměrnou lednovou teplotou -2 až -5°C, 20 - 50 letními a 110 - 140 mrazovými dny a průměrným ročním srážkovým úhrnem 600 - 800 mm.
Vrcholové partie Bílých Karpat kolem Velké Javořiny a Lopeníku s nadmořskou výškou nad 800 zařazujeme do chladné klimatické oblasti, charakterizované průměrnou červencovou teplotou vzduchu 15 - 16°C, průměrnou lednovou teplotou vzduchu -3 až -4°C, počtem letních dnů 10 - 30 a počtem mrazových dnů 140 - 160 a průměrným ročním srážkovým úhrnem 850 - 1000 mm.

V CHKO Bílé Karpaty pozorují v síti HMÚ 2 klimatologické stanice (Strání a Brumov) a 8 stanic srážkoměrných (Bojkovice, Nivnice, Suchá Loz, Starý Hrozenkov, Lopeník, Lopeník - Mikulčin vrch, Valašské Klobouky, Velká nad Veličkou).
Roční úhrny globálního záření se pohybují kolem 3900 - 4000 M.J.m-2. Jeho měsíční úhrny jsou značně rozdílné v závislosti na nadmořské výšce. S jejím vzrůstem se totiž obecně zvětšuje průměrná oblačnost, která zapříčiňuje zmenšení hodnot radiace. V zimním období mají nejvyšší úhrny globálního záření vrcholové oblasti Bílých Karpat, kde se hladina kondenzace nachází poměrně nízko. V absolutních hodnotách kolísají v dlouhodobém průměru v průběhu roku měsíční úhrny globálního záření přibližně od 70 M.J.m-2 (prosinec) do 580 M.J.m-2 (červen).
Nejdéle svítí slunce v červenci (v průměru 8,5 - 8,9 hodin denně) a nejkratší sluneční svit je v prosinci (v průměru 1,4 - 1,6 hodiny). S tím souvisí i výskyt jasných dní s oblačností menší než 20% pokrytí oblohy a zamračených dnů s pokrytím více než 80 % oblohy. Počet jasných dní se v zimě s rostoucí nadmořskou výškou zvětšuje. Zatímco na jihozápadním okraji CHKO je jich v období od prosince do února v průměru kolem 6,8, ve výškách kolem 600 m n. m. jejich počet stoupá na 10.

Teplota vzduchu je výrazně závislá na nadmořské výšce. S ohledem na konkrétní stavy počasí lze počítat s poklesem teploty vzduchu o 0,6 - 1,0°C na 100 m výšky, pokud však nedojde ke vzniku inverzních situací.
Průměrné roční teploty vzduchu se pohybují v nižší části Hlucké pahorkatiny kolem 9°C. V podhůří Bílých Karpat ve výškách 400 m n. m. asi na 7,6°C a ve výškách 650 m n. m. asi na 6,8°C. Na vrcholových partiích Bílých Karpat klesá průměrná roční teplota pod 6°C.

Z hlediska ročního chodu atmosférických srážek se vyskytuje hlavní srážkové maximum v létě, převážně v červenci, a minimum v zimě. Druhotné maximum atmosférických srážek přichází v říjnu. Proměnlivost srážkových úhrnů mezi jednotlivými roky je však značná. Nejvyšší měsíční úhrny srážek dosáhly v Bojkovicích 216 mm. Na stejné stanici byl 8. července 1919 pozorován i vysoký denní úhrn srážek - 127 mm. V podzimních měsících, především v říjnu a v listopadu, často nevypadnou žádné atmosférické srážky. K obdobné situaci může výjimečně dojít i v letních měsících. V průměru spadne 57 - 64 % všech atmosférických srážek v teplém období roku. První sněžení bylo pozorováno v průběhu listopadu, poslední pak v nejteplejší části území počátkem dubna a ve vrcholových partiích Bílých Karpat až koncem dubna. Sněhová pokrývka se v průměru vyskytuje v nadmořských výškách nad 300 m od poslední listopadové dekády a trvá do první dekády března, resp. do poloviny dubna.

Směr a rychlost proudění vzduchu (vítr) je významně závislý na místní morfologii terénu a na výšce jeho registrace nad zemským povrchem. Vrcholky Bílých Karpat jsou charakterizovány v ročním průměru převládajícím severovýchodním prouděním, jehož četnost se zvyšuje v letním období. V podhůří Bílých Karpat, se výrazně zesiluje jižní složka proudění vzduchu. Průměrná rychlost větru dosahuje na klimatologické stanici Strání hodnoty 4,4 m.s-1, v Brumově 2,9 m.s-1a v Luhačovicích 1,5 m.s-1.

Horský masív Bílých Karpat ovlivňuje rychlost a směr větru v závislosti na celkovém rozložení tlaku za různých povětrnostních situací. Směry větru v jednotlivých lokalitách jsou určovány orografickými poměry bližšího a širšího okolí. Při jihovýchodním, případně jižním proudění se na jihovýchodní Moravě může projevit sestupná složka proudění, která podmiňuje föehnové efekty, a to v důsledku nestejnoměrného ohřívání členitého povrchu. Toto proudění způsobuje silnou eolickou erozi (odsávání jemných částí půdy a hornin a jejich ukládání v podobě závějí a několik dm vysokých), ale i jisté zdravotní potíže obyvatel. Na moravské straně se tyto vzduchové hmoty jeví jako suché, teplé padavé větry.

Vlivem nadmořské výšky pohoří je tu porušená platnost zonální zákonitosti klimatu a uplatňuje se tu vertikální zonálnost, zejména ve vyšších polohách, které mají klimatické charakteristiky horské krajiny podstatně odlišné

nahoru

Pedologické poměry

Půdní pokryv menších okrsků tvoří jižně od Dolního Němčí, Bánova a Bojkovic pararendzina typická a kambizemní, místy i v asociacích s kambizemí typickou, vzniklé na svahovinách hornin z karbonátových flyšových břidlic, místy se slabými projevy oglejení. Na spraši, překrývající kyselé terasové štěrky a štěrkopísky i svahoviny hornin z karbonátových flyšových břidlic, hlavně v oblasti Strážnice - Sudoměřice - Radějov se vyvinula černozem typická, lokálně v asociacích s černozemí hnědozemní.

V jihovýchodní části CHKO se na svahovinách hornin z karbonátových flyšových břidlic vytvořila i černozem černicová (v celcích s černicí pelickou), se slabými projevy solončakování. Na rozsáhlou nivu řeky Moravy především východně - jihovýchodně od Strážnice, Velké nad Veličkou a Suchova navazuje černice typická (v asociacích s akcesorickou černicí pelickou) a černice glejová na karbonátových nivních uloženinách. Jihovýchodně od Strážnice přechází černozemní půdy do souvislých celků hnědozemě typické na spraši.

Skupinu kambizemí (hnědých půd), které vznikly na svahovinách karbonátových flyšových břidlic téměř na celém území CHKO zde reprezentuje kambizem typická (rovněž i v asociacích s kambizemí pseudoglejovou). Jako varieta kyselá a silně kyselá se nachází v dolních resp. horních partiích Velké Javořiny a Lopeníku, lokálně pak též kolem hranic se Slovenskou republikou. Severně od Štítné nad Vláří se vyvinula i kambizem pseudoglejová, varieta kyselá. V menších celcích jižně od Strání, při hranici se Slovenskou republikou a jižně od Bánova i Bojkovic se na polygenetických hlínách s eolickou a štěrkovitou příměsí vytvořil pseudoglej typický (primární). Pouze malou rozlohou zasahuje do CHKO glej typický na bezkarbonátových nivních uloženinách, který je lokalizován podél menších vodních toků v okolí Vlachovic. Zrnitostně různorodé karbonátové nivní uloženiny a svahoviny kolem četných vodotečí v jihozápadní a střední části území (Velička, Nivnička, Olšava, Komňa aj.) pokrývá fluvizem typická. Fluvizem glejová tvoří pokryv bezkarbonátových nivních uloženin kolem Vláry, Brumovky, Bylničky aj. převážně v severní a severovýchodní části Bílých Karpat.

Měkké horniny, které budují Bílé Karpaty, snadno podléhají erozi. Voda hloubí četné strže, po větších dešťových srážkách dochází na mnoha místech k sesuvům půdy. V jižní části podhůří Bílých Karpat působí na zemědělské půdě problémy i větrná eroze.

nahoru

Floristické poměry

Na rozdíl od obdobných flyšových partií Karpat na území ČR jsou Bílé Karpaty zvlášť cenné nejen díky absolutnímu počtu druhů, ale zejména jejich skladbou. Teplomilné prvky sem pronikají jednak z Dolnomoravského úvalu, jednak ze Slovenska okrajem Malých Karpat a Povážím. Na území moravské strany Bílých Karpat zasahují 4 fytogeografické okresy a to Dolnomoravský úval, Bílé Karpaty stepní, Bílé Karpaty lesní a Javorníky. Do oblasti termofytika náležejí Dolnomoravský úval a Bílé Karpaty stepní. Ostatní okresy zabírající větší část CHKO náležejí do mezofytika. Severního okraje se dále dotýká jednotka nazvaná Zlínské vrchy.

tořič čmelákovitý

Do panonského termofytika náleží fytogeografický okres Bílé Karpaty stepní, který se okrajově dotýká CHKO v podhůří mezi Bojkovicemi a Sudoměřicemi. Jeho charakteristickým rysem je krajina z větší části odlesněná, v bezlesí dnes převládá zemědělská půda. Pokud jsou zachovány lesy, najdeme zde mozaiku karpatských dubohabřin (Carici pilosae-Carpinetum) a méně zastoupených dubohabřin panonských (Primulo veris-Carpinetum). Nejvýznamnějším typem lesní vegetace jsou však teplomilné doubravy (svaz Quercion pubescenti-petrae). Velmi vzácné jsou šípákové doubravy (Corno-Quercetum), jejichž fragment dnes najdeme jen v PP Žerotín, rozšířenější jsou doubravy mochnové (Potentillo albae-Quercetum). Na odlesněných plochách jsou charakteristické zejména druhově velmi bohaté teplomilné travní porosty svazu Cirsio-Brachypodion pinnati.

Většinu území zabírá Karpatské mezofytikum, a to především fytogeografický okres Bílé Karpaty lesní. V jeho nižších polohách převažují karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), místy ovšem i s vtroušeným bukem. Výše na ně navazují bučiny, zejména s ostřicí chlupatou (Carici pilosae-Fagetum), jen v nejvyšších polohách (např. na Velké Javořině) i bučiny s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-Fagetum), suťové lesy (zejména Lunario-Aceretum) a ojediněle i acidofilní bučiny (Luzulo-Fagetum). V bezlesí vyšších poloh, které je se zalesněnými partiemi v rovnováze, se kromě poněkud ochuzenějších typů teplomilných travních porostů objevuje i vegetace přepásaných luk svazu Cynosurion a řídce i svazu Violion caninae. Hřeben Královce u Valašských Klobouků je přiřazen k fytogeografickému okresu Javorníky - důvodem je především přirozený výskyt jedle bělokoré (Abies alba), která jinde v CHKO Bílé Karpaty není původní. Území mezi Luhačovicemi a Valašskými Klobouky se navíc dotýká nepříliš vyhraněný fytogeografický okres Zlínské vrchy s podobnou skladbou vegetace jako okres Bílé Karpaty lesní, avšak s větším podílem bezlesí a vegetací druhově mnohem chudší.

V nejteplejší jižní části CHKO rostou na prudších svazích s jižní expozicí ostrůvky teplomilných doubrav (Corno-Quercetum, Potentillo albae-Quercetum). Zachovalé zbytky jsou však velmi vzácné, neboť právě tato část CHKO byla nejdříve odlesněna, místy byly přirozené porosty nahrazeny kulturami jehličnanů. Ve stromovém patru se objevuje dub letní (Quercus robur), dub zimní (Quercus petraea), jeřáb břek (Sorbus torminalis), velmi vzácně i dub pýřitý (Quercus pubescens). V keřovém patru, často dosti bohatém, je typická kalina tušalaj (Viburnum lantana), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosus) a dřín obecný (Cornus mas). V bylinném patře roste často kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum), hrachor černý (Lathyrus niger), strdivka zbarvená (Melica picta), medovník velkokvětý (Melittis melissophyllum) a jiné druhy. V nižších částech CHKO jsou nejrozšířenějším vegetačním typem karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum). Ve stromovém patru se objevuje dub letní (Quercus robur), habr obecný (Carpinus betulus) a lípa malolistá (Tilia cordata), keřové patro v nižších teplejších polohách vzácně provázejí dřín obecný (Cornus mas) a klokoč zpeřený (Staphylea pinnata). Bylinné patro bývá druhově bohaté. Kromě obecných hájových druhů zde rostou ostřice chlupatá (Carex pilosa), česnek medvědí (Allium ursinum), áron karpatský (Arum alpinum), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), dymnivka plná (Corydalis solida), lilie zlatohlávek (Lilium martagon) a další druhy. Z orchidejí provází dubohabřiny zejména vstavač bledý (Orchis pallens), hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia) a okrotice bílá (Cephalanthera damasonium). Mnohem vzácnější jsou panonské dubohabřiny (Primulo veris-Carpinetum), jejichž fragmenty se vyskytují jen v okolí Radějova a Tvarožné Lhoty. Liší se především zastoupením teplomilných prvků, např. kamejky modronachové (Lithospermum purpurocaeruleum).

Ve vyšších polohách Bílých Karpat jsou vyvinuty bučiny. Nejrozšířenější jsou bučiny s ostřicí chlupatou (Carici pilosae-Fagetum) se zimolezem černým (Lonicera nigra), lýkovcem jedovatým (Daphne mezereum) a samorostlíkem klasnatým (Actaea spicata). Ve vyšších polohách se dochovaly i humózní květnaté bučiny (Dentario enneaphylli-Fagetum) s dymnivkou dutou (Corydalis cava), sněženkou podsněžníkem (Galanthus nivalis) a bohatým zastoupením kapradin. Pouze omezeně, na lokálně odvápněných místech, se objevují i acidofilní bučiny (Luzulo-Fagetum) s bikou chlupatou (Luzula pilosa), bikou bělavou (Luzula luzuloides) i s borůvkou černou (Vaccinium myrtillus), pravděpodobně jako důsledek někdejšího hrabání steliva. Do nejvýchodnější části v okolí Valašských Klobouk zasahují z oblasti Javorníků i bučiny s příměsí jedle bělokoré (Abies alba), která jinde v Bílých Karpatech není původní. Pro bučiny jsou charakteristické okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), okrotice dlouholistá (Cephalanthera longifolia), okrotice červená (Cephalanthera rubra), kruštík drobnolistý (Epipactis microphylla), kruštík modrofialový (Epipactis purpurata), vzácně i korálice trojklanná (Corallorhiza trifida). Pouze na prudké svahy v nejvyšších polohách (např. na Velké Javořině) jsou vázány suťové lesy (Lunario-Aceretum). Ve stromovém patru je charakteristický javor klen (Acer pseudoplatanus) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), v podrostu patří k nejvýznamnějším druhům měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva) a mléčivec alpský (Cicerbita alpina).

květnatá louka

Nejcharakterističtějším nelesním typem vegetace Bílých Karpat jsou květnaté orchidejové louky, které patří k druhově nejbohatším typům lučních porostů ve střední Evropě. Mimořádně rozsáhlé plochy této vegetace se nacházejí v jižní části CHKO (mezi Stráním a Radějovem), v menší míře se zachovaly i jinde. Nejzachovalejší louky jsou zařazeny do I. zóny odstupňované ochrany přírody (asi 4 000 ha), z nich 1 321 ha bylo vyhlášeno jako maloplošná chráněná území. Po fytocenologické stránce patří k teplomilným travním porostům svazu Cirsio-Brachypodion pinnati, v jejich druhové skladbě převládá sveřep vzpřímený (Bromus erectus), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), kostřava žlábkatá (Festuca rupicola) a ostřice horská (Carex montana), k typickým průvodcům dále patří mochna bílá (Potentilla alba), kozinec dánský (Astragalus danicus), čestec (rozrazil) vstavačovitý (Pseudolysimachion orchideum), bílojetel bylinný (Dorycnium herbaceum) a pcháč panonský (Cirsium pannonicum). V této vegetaci najdeme druhově i početně nejbohatší zastoupení vstavačovitých rostlin v rámci České republiky. Na vlhčích místech tyto porosty přecházejí v bezkolencové louky svazu Molinion, pro něž je typická přítomnost srpice barvířské (Serratula tinctoria), tužebníku obecného (Filipendula vulgaris) a omanu vrbolistého (Inula salicina).

Na teplomilné louky často navazují lemy. Lemová společenstva jsou nezřídka rozptýlena v květnatých loukách, především kolem solitérních stromů. Nejčastějším typem lemů je vegetace svazu Trifolion medii, v němž se vyskytuje např. jetel prostřední (Trifolium medium), černýš hajní (Melampyrum nemorosum) a řepík lékařský (Agrimonia eupatoria). Pouze v nejteplejší západní části CHKO jsou fragmentárně přítomny i teplomilné lemy svazu Geranion sanguinei s kakostem krvavým (Geranium sanguineum) a kamejkou modronachovou (Lithospermum purpurocaeruleum). Drobné ostrůvky dřevin na loukách vesměs hostí v podrostu hájové druhy, např. hvězdnatec zubatý (Hacquetia epipactis). Ve vyšších polohách střední a ve východní části CHKO vznikly na přepásaných loukách na mělčích půdách na kyselejším flyši krátkostébelné, druhově poněkud chudší porosty svazu Cynosurion, náležející k asociaci Anthoxantho-Agrostietum. Z ohrožených a vzácných druhů zde rostou např. vstavač obecný (Orchis morio), vemeníček zelený (Coeloglossum viride), prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina) a hořeček žlutavý (Gentianella lutescens). Zejména v okolí Brumova a Valašských Klobouk najdeme na kyselých pískovcích i acidofilní krátkostébelné travní porosty svazu Violion caninae se smilkou tuhou (Nardus stricta), vřesem obecným (Calluna vulgaris), vítodem ostrokřídlým (Polygala multicaulis) a ostřicí kulkonosnou (Carex pilulifera). Obě zmíněné vegetační jednotky jsou v Bílých Karpatech neobvykle obohaceny o teplomilné druhy.

Charakteristickou součástí luk a pastvin jsou velmi často také prameniště a luční mokřady. Jejich vegetace se liší podle dynamiky vodního režimu a chemismu vody. Kolem potoků to bývá nejčastěji vegetace svazu Calthion s hojným pcháčem potočním (Cirsium rivulare), které při zániku kosení přecházejí v porosty asociace Junco inflexi-Menthetum longifoliae se sítinou sivou (Juncus inflexus) a mátou dlouholistou (Mentha longifolia), místy ve vysokobylinné porosty podsvazu Filipendulenion s dominujícím tužebníkem jilmovým (Filipendula ulmaria). Na místech s organogenními substráty to bývají fragmenty vegetace svazu Caricion davallianae, případně Cratoneurion commutati, nápadné výskytem suchopýrů (Eriophorum sp.) a vzácně i ostřice Davallovy (Carex davalliana), jinde se kolem pramenů vyskytuje skřípinka smáčknutá (Blysmus compressus), ostřice oddálená (Carex distans) nebo bařička bahenní (Triglochin palustris). Z význačnějších rostlin se v těchto typech vegetace nalézají některé druhy orchidejí, v teplejších částech prstnatec pleťový (Dactylorhiza incarnata), který ve středních a vyšších polohách nahrazuje prstnatec májový (Dactylorhiza majalis). Běžným druhem je kruštík bahenní (Epipactis palustris), řidší je pětiprstka žežulník hustokvětá (Gymnadenia conopsea subsp. densiflora). V okolí pramenišť se vzácně vyskytuje i kosatec sibiřský (Iris sibirica), vrba rozmarýnolistá (Salix rosmarinifolia), některé drobné druhy z okruhu pampelišky bahenní (Taraxacum sect. Palustria) a ostřice ječmenovitá (Carex hordeistichos), která roste zejména na rozježděných místech na cestách. V tůňkách na prameništích jsou časté porosty parožnatek (Chara sp.)

Zvláštností Bílých Karpat jsou i plevelová společenstva. Záhumenky a soukromá políčka, obdělávaná malou mechanizací a nepoškozená nadměrným používání pesticidů a umělých hnojiv, jsou refugiem řady plevelných druhů, které byly v minulosti plošně rozšířeny a do současnosti prakticky úplně vymizely. V okolí Velké nad Veličkou se udržely (zejména pod NPR Zahrady pod Hájem) teplomilné plevele, např. štěničník paprskující (Bifora radians), hrachor pačočkový (Lathyrus aphaca), hořinka východní (Conringia orientalis), prorostlík okrouhlolistý (Bupleurum rotundifolium), svízel trojrohý (Galium tricornutum), nedávno zde byl ještě pozorován i hlaváček plamenný (Adonis flammea). V oblasti Kopanic dosud najdeme silenku galskou (Silene gallica) nebo sveřep stoklasu (Bromus secalinus). Význačným jevem krajiny Bílých Karpat je prolínání zahrad, políček a starých sadů s loukami. Ve starých sadech dosud často najdeme nejen zanikající krajové a staré odrůdy ovocných dřevin, ale i jejich travnatý podrost má často charakter jednosečných nehnojených luk a skrývá vzácné druhy vstavačovitých. V tomto prostředí se častěji setkáme např. se vstavačem mužským (Orchis mascula) a vstavačem vojenským (Orchis militaris), vzácně i tořičem čmelákovitým (Ophrys holosericea). Ovocné stromy navíc hostí několik vzácných druhů lišejníků; např. terčovka Parmelia glabra zde má jedinou lokalitu v České republice. V CHKO Bílé Karpaty se vyskytuje řada druhů, které v České republice jinde nenajdeme. Jsou to plevnatec lesostepní (Danthonia alpina), mochna malokvětá (Potentilla micrantha), všivec statný (Pedicularis exaltata), tořič čmelákovitý (Ophrys holosericea), prstnatec listenatý Soóův (Dactylorhiza longebracteata subsp. sooana), kruštík ostrokvětý přehlížený (Epipactis leptochila subsp. neglecta), kruštík pontický (Epipactis pontica), hrachor panonský (Lathyrus pannonicus), razilka smrdutá, (Aposeris foetida), starček stinný (Senecio umbrosus), stařinec dlouholistý moravský (Tephroseris longifolia subsp. moravica), dále čestec (rozrazil) latnatý (Pseudolysimachion spurium), jehož jediná další lokalita na Chomutovsku již dávno zanikla a podkovka chocholatá (Hippocrepis comosa), jejíž přirozený výskyt mimo CHKO Bílé Karpaty dnes také zřejmě patří minulosti. Řada velmi vzácných druhů sice roste i v jiných částech ČR, avšak bělokarpatské populace patří k nejpočetnějším. Platí to např. o tořiči včelonosném (Ophrys apifera), kruštíku drobnolistém (Epipactis microphylla), srpici karbincolisté (Klasea lycopifolia), kýchavici černé (Veratrum nigrum), rudohlávku jehlancovitém (Anacamptis pyramidalis), ostřici bílé (Carex alba), ostřici ptačí nožce (Carex ornithopoda) a snědku krátkočnělečném (Ornithogalum brevistylum). Fytogeograficky a ochranářsky je velmi významný i výskyt dalších druhů, např. snědku kulatoplodého (Ornithogalum sphaerocarpum), šafránu bělokvětého (Crocus albiflorus), bílojetele bylinného (Dorycnium herbaceum), čestce (rozrazilu) vstavačovitého (Pseudolysimachion orchideum), hlízovce Loeselova (Liparis loeselii), sítiny kulatoplodé (Juncus sphaerocarpus), odemky vodní (Catabrosa aquatica) aj.

V CHKO Bílé Karpaty se vyskytuje celkem 103 chráněných druhů cévnatých rostlin, z toho 27 v kategorii kriticky ohrožených, 37 silně ohrožených a 39 v kategorii ohrožených druhů. V CHKO Bílé Karpaty se vyskytuje (resp. vyskytovalo) 41 z celkového počtu 56 druhů vstavačovitých, doložených z území České republiky. Ačkoli zde řada druhů má dnes nejpočetnější populace v rámci státního území, ani mezi nimi se Bílé Karpaty nevyvarovaly ztrát. Již zde neuvidíme toříček jednohlízný (Herminium monorchis), vstavač řídkokvětý (Orchis laxiflora), vstavač trojzubý (Orchis tridentata), vstavač štěničný (Orchis coriophora) ani švihlík krutiklas (Spiranthes spiralis). Z dalších významných druhů ve zdejší přírodě vyhynul i hořec bezlodyžný (Gentiana acaulis).

Lesy pokrývají téměř 45% plochy CHKO, z toho listnaté lesy jsou zastoupeny necelými 55%. Nejdůležitější listnatou dřevinou je buk. Rozsáhlé polopřirozené bučiny v okolí Vlárského průsmyku patří k nejlépe zachovaným lesním porostům České republiky. Z jehličnanů je v území autochtonní pouze jedle, která zasahuje na hřeben Královce na Valašskokloboucku. Její podíl mezi dřevinami činí asi 1 %. Do lesních porostů byly místy zavedeny nepůvodní dřeviny - smrk, borovice, modřín. Jedním z rozhodujících kriterií hospodaření v lesích je odstupňovaná zonace a specifické požadavky státní ochrany přírody. V první zóně jsou porosty se zastoupením autochtonních dřevin, druhou zónu tvoří převážně listnaté porosty s účastí nepůvodních jehličnatých dřevin, ve třetí zóně převládají lesní porosty s převahou nepůvodních dřevin.

V lesích se nepříznivě projevuje změna druhové skladby, která vedla ke zvýšení počtu nahodilých těžeb. Postupně se začínají uplatňovat jemnější formy hospodaření, které nahrazují zaužívaný holosečný způsob obnovy. Lesní rezervace jsou vesměs příliš malé na to, aby mohly být ponechána samoregulaci. Proto je nutné, aby v nich byly uplatňovány specifické pěstební zásahy, které zabezpečí vhodnou strukturu porostu, v určitých stádiích je nutná podpora přirozeného zmlazení. Výjimkou je prales na Velké Javořině, který je ponechán bez jakýchkoli zásahů. Zvláštním, dosud nerozpracovaným problémem je otázka ochrany společenstev výmladkových pařezin, zejména v polohách dubohabřin.

nahoru

Ohrožené druhy rostlin

Dosavadní floristický výzkum CHKO Bílé Karpaty prokázal výskyt téměř 1.500 druhů cévnatých rostlin, z nichž 30 druhů je dnes považováno za vyhynulé, 50 druhů je nezvěstných a 100 druhů je uvedeno v seznamech chráněných druhů (vyhl.č. 395/1992 Sb.).

Z toho připadá do kategorie:

Kriticky ohrožené druhy:

  1. Razilka smrdutá (Aposeris foetida)
  2. Ostřice bílá (Carex alba)
  3. Ostřice ječmenovitá (Carex hordeistichos)
  4. Odemka vodní (Catabrosa aquatica)
  5. Prstnatec plamatý (Dactylorhiza maculata)
  6. Plevnatec lesostepní (Danthonia alpina)
  7. Kruštík ostrokvětý (Epipactis leptochila)
  8. Máčka plocholistá (Eryngium planum)
  9. Mečík bahenní (Gladiolus palustris)
  10. Pětiprstka žežulník hustokvětá
    (Gymnadenia conopsea subsp. densiflora)
  11. Sítina kulatoplodá (Juncus sphaerocarpus)
  12. Srpovník karbincolistý (Klasea lycopifolia)
  13. Hrachor panonský chlumní (Lathyrus pannonicus subsp. collinus)
  14. Hrachor panonský pravý (Lathyrus pannonicus subsp. pannonicus)
  15. Hlízovec Loeselův (Liparis loeselii)
  16. Snědovka kulatoplodá (Loncomelos sphaerocarpus)
  17. Tořič včelonosný (Ophrys apifera)
  18. Tořič čmelákovitý Holubyho (Ophrys holosericea subsp. holubyana)
  19. Všivec statný (Pedicularis exaltata)
  20. Smldník kmínolistý (Peucedanum carvifolia)
  21. Kapradina hrálovitá (Polystichum lonchitis)
  22. Mochna drobnokvětá (Potentilla micrantha)
  23. Úložník pochybný (Pseudolysimachion spurium)
  24. Stařinec dlouholistý moravský
    (Tephroseris longifolia subsp. moravica)
  25. Kýchavice černá (Veratrum nigrum)
  26. Violka bílá (Viola alba)

nahoru

Silně ohrožené druhy

  1. Česnek hranatý (Allium angulosum)
  2. Rudohlávek jehlancovitý (Anacamptis pyramidalis)
  3. Zvonek hadincovitý (Campanula cervicaria)
  4. Ostřice slatinná (Carex lepidocarpa)
  5. Ostřice ptačí nožka (Carex ornithopoda)
  6. Okrotice červená (Cephalanthera rubra)
  7. Vemeníček zelený (Coeloglossum viride)
  8. Korálice trojklaná (Corallorhiza trifida)
  9. Šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus)
  10. Střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus)
  11. Prstnatec pleťový (Dactylorhiza incarnata)
  12. Prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina)
  13. Hvozdík pyšný (Dianthus superbus)
  14. Bahnička chudokvětá (Eleocharis quinqueflora)
  15. Kruštík drobnolistý (Epipactis microphylla)
  16. Kruštík růžkatý (Epipactis muelleri)
  17. Hořeček žlutavý (Gentianella lutescens)
  18. Mečík obecný (Gladiolus imbricatus)
  19. Kosatec trávovitý (Iris graminea)
  20. Kosatec sibiřský (Iris sibirica)
  21. Kosatec pestrý (Iris variegata)
  22. Sítina slanisková (Juncus gerardii)
  23. Hladýš pruský (Laserpitium pruthenicum)
  24. Lilie cibulkonosná (Lilium bulbiferum)
  25. Jednokvítek velekvětý (Moneses uniflora)
  26. Vstavač mužský (Orchis mascula)
  27. Vstavač vojenský (Orchis militaris)
  28. Vstavač obecný (Orchis morio)
  29. Vstavač bledý (Orchis pallens)
  30. Vstavač nachový (Orchis purpurea)
  31. Vstavač osmahlý (Orchis ustulata)
  32. Zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare)
  33. Hořepník luční (Pneumonanthe vulgaris)
  34. Koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis)
  35. Ladoňka dvoulistá (Scilla bifolia)
  36. Hlavinka horská (Traunsteinera globosa)

nahoru

Ohrožené druhy

  1. Oměj pestrý (Aconitum variegatum)
  2. Oměj vlčí (Aconitum vulparia)
  3. Česnek hadí (Allium victoriale)
  4. Sasankovka lesní (Anemone sylvestris)
  5. Hvězdnice chlumní (Aster amellus)
  6. Kozinec dánský (Astragalus danicus)
  7. Vratička měsíční (Botrychium lunaria)
  8. Okrotice bílá (Cephalanthera damasonium)
  9. Okrotice dlouholistá (Cephalanthera longifolia)
  10. Plamének přímý (Clematis recta)
  11. Dřín obecný (Cornus mas)
  12. Zlatovlásek obecný (Crinitina linosyris)
  13. Chrpa chlumní (Cyanus triumfettii)
  14. Prstnatec listenatý (Dactylorhiza longebracteata)
  15. Prstnatec májový (Dactylorhiza majalis)
  16. Kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens)
  17. Kruštík modrofialový (Epipactis purpurata)
  18. Sněženka předjarní (Galanthus nivalis)
  19. Koulenka vyšší (Globularia punctata)
  20. Pětiprstka žežulník pravá (Gymnadenia conopsea subsp. conopsea)
  21. Cídivka větevnatá (Hippochaete ramosissima)
  22. Lilie zlatohlávek (Lilium martagon)
  23. Len žlutý (Linum flavum)
  24. Len tenkolistý (Linum tenuifolium)
  25. Měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva)
  26. Plavuň pučivá (Lycopodium annotinum)
  27. Medovník velkokvětý (Melittis melissophyllum)
  28. Hadilka obecná (Ophioglossum vulgatum)
  29. Tolije bahenní (Parnassia palustris)
  30. Vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia)
  31. Vemeník zelenavý (Platanthera chlorantha)
  32. Dub pýřitý (Quercus pubescens)
  33. Vrba plazivá rozmarýnolistá (Salix repens subsp. rosmarinifolia)
  34. Hadí mord nachový (Scorzonera purpurea)
  35. Smetánka bahenní (Taraxacum Sect. Palustria)
  36. Pryšec huňatý (Tithymalus villosus)
  37. Prostřelenec křížatý (Tretorhiza cruciata)
  38. Tuřice Davallova (Vignea davalliana)

nahoru

Mykologické poměry

Díky rozmanitosti biotopů, zachovalosti listnatých lesů ale i přítomnosti nepůvodních jehličnatých dřevin jsou Bílé Karpaty bohaté i po stránce mykologické. Svou polohou umožňují také výskyt teplomilných, vápnomilných druhů jako hřib satan (Boletus satanas), hřib Fechtnerův (Boletus fechtneri) nebo hřib medotrpký (Boletus radicans). Staré bučiny, které se vyskytují především v severní části území, hostí početnou skupinu lupenatých hub a chorošovitých typických pro tento typ lesa, např. ryzec bukový (Lactarius blennius), ryzec syrovinku (Lactarius volemus), šťavnatku bukovou (Hygrophorus penarius), helmovku šafránovou (Mycena crocata), korálovec bukový (Hericium clathroides), rezavec uzlovitý (Inonotus nodulosus), outkovku hrbatou (Trametes gibbosa) a smolokorku bukovou (Ischnoderma resinosum). V ostatních listnatých lesích, hlavně kolem řek a potoků, je možno najít mnoho hřibovitých a mykorhizních lupenatých druhů hub, především ryzce, holubinky, muchomůrky, pavučince a vláknice, které jsou často vázané na dub letní (Quercus robur) a dub zimní (Quercus petraea), ale i habr nebo lísku, méně na javory, jasan a lípu. Nezanedbatelný počet mykorhizních druhů je vázaný na břízy a osiky - plevelné dřeviny, které se vyskytují roztroušeně po celém území.

Jak pro vyšší rostliny, tak i pro houby jsou v rámci republiky nejvýznamnějsím biotopem Bílých Karpat pravidelně kosené, nehnojené louky a extenzivní pastviny. K nejběžnějším lučním druhům patří špička obecná (Marasmius oreades), bedla vysoká (Macrolepiota procera), žampión velkovýtrusný (Agaricus macrosporus), žampión polní (Agaricus campestris), závojenka hedvábitá (Entoloma sericeum), čirůvka májovka (Calocybe gambosa), čirůvka zamlžená (Lepista luscina), strmělka zeměvratná (Clitocybe geotropa) a jiné. K dnes už vzácným a ohroženým houbám patří voskovky a některé závojenky. Často nápadně žluté až červeně zbarvené voskovky jsou známé skoro ze všech lučních maloplošných chráněných území. Nejčastěji se zde setkáme s voskovkou papouščí (Hygrocybe psittacina), voskovkou žlutavou (Hygrocybe ), voskovkou šarlatovou (Hygrocybe coccinea), voskovkou granátovou (Hygrocybe punicea) a se šťavnatkou luční (Camarophyllus pratensis) a šťavnatkou panenskou (Camarophyllus virgineus). Společně s nimi jsou často vidět i plodnice závojenky pastvištní (Entoloma conferendum), závojenky šedohnědé (Entoloma porphyrophaeum) a jiných, vzácnějších druhů závojenek. Všechny tyto druhy vyhledávájí především krátkostébelné porosty na mechových místech v polostínu remízků a lemů. Špatná údržba způsobí potlačení jejich růstu a rychlé mizení. Mokřady a prameniště porostlé mechem i solitérní stromy v luční vegetaci přispívají k dalšímu obohacení mykoflóry. Zvláštním biotopem jsou ohniště na pasekách a loukách (po spálení sena), které často obsadí hnojník Boudierův (Coprinus boudieri), penízovka spáleništní (Tephrocybe anthracophila), ohnivka spáleništní (Pyronema omphalodes) a několik dalších druhů drobných vřeckovýtrusných hub.

nahoru

Faunistické poměry

Na rozmanitost rostlinného krytu navazuje v Bílých Karpatech velmi pestrá paleta živočišných druhů. V raném postglaciálu sem pronikly stepní a později lesostepní elementy z jihovýchodního směru, jak původu orientálního, tak pontomediteránního a eurosibiřského. Pronikání fauny ze západní Evropy pravděpodobně zabrzdila blízká vysoká horstva s rozsáhlými ledovci (Alpy) i relativně vysoká horská pásma, která přehrazují úzkou dunajskou cestu, a pohoří na jižních a jihozápadních hranicích České republiky. Karpatské a panonské prvky sem pronikají i v současnosti.

Fauna Bílých Karpat je velmi rozmanitá, avšak dosud jí byla věnována pouze malá pozornost. Soustavný zoologický průzkum zde byl zahájen teprve v roce 1997, v předchozích letech byly zkoumány jednotlivé lokality pouze ojediněle. K nejlépe poznaným skupinám živočichů v Bílých Karpatech patří bezesporu motýli, střevlíkovití brouci, plazi, obojživelníci a ptáci. Znalosti ostatních obratlovců, stejně jako většiny bezobratlých, jsou nedostatečné a kusé. Řada skupin, např. kroužkovci, chvostoskoci, mnohonožky, stonožky, roztoči, většina čeledí brouků, blanokřídlého a dvoukřídlého hmyzu atd., zde doposud nebyla zkoumána vůbec.

Květnaté louky Bílých Karpat hostí velice bohatou faunu a představují důležité útočiště pro několik desítek vzácných a ohrožených druhů hmyzu. Tyto biotopy obývají např. kudlanka nábožná (Mantis religiosa), která v jižní části pohoří vystupuje až do výšky 550 m n.m. Žije zde sklípkánek černý (Atypus piceus), vzácní sekáči Zacheus crista a Egaenus convexus, střevlíček Pterostichus incommodus, krasec uherský (Anthaxia hungarica) a celá řada jiných vzácných brouků. Z motýlů je zde typický žluťásek barvoměnný (Colias myrmidone), perleťovec dvouřadý (Brenthis hecate), modrásek hořcový (Maculinea alcon), modrásek černoskvrnný (Maculinea arion), okáč jílkový (Lopinga achine), různé druhy můr, píďalek aj. Častěji než dříve je v celém pohoří pozorován i křižák pruhovaný (Argiope bruennichii). Soliterní staré duby ve větších lučních komplexech podmiňují hojný výskyt roháče obecného (Lucanus cervus) a jiných vzácných brouků prodělávajících vývoj ve dřevě, např. tesaříka Akimerus schaefferi. V blízkosti Vápenek zahnízdil (poprvé v ČR) výreček malý (Otus scops). Pastviny, mokřady na sesuvech, vrstevnatá prameniště a potoční nivy v loukách, lemy kolem soliterních stromů a v okrajích lesa jsou rovněž vhodným biotopem pro další významné druhy bezobratlých a také obratlovců, např. ještěrky živorodé (Zootoca vivipara) a vzácně i zmije obecné (Vipera berus). Pestrá mozaika biotopů v těchto polohách umožňuje i soužití druhů obojživelníků různých ekologických nároků; spolu zde žijí např. ropucha zelená (Bufo viridis), ropucha obecná (Bufo bufo) a skokan hnědý (Rana temporaris).

Na lesostepních stanovištích se často objevují ještěrka obecná (Lacerta agilis) a užovka hladká (Coronella austriaca). Z ptáků zde přežívají dosud početné populace křepelky polní (Coturnix coturnix) a chřástala polního (Crex crex). Na loukách v jižní části Bílých Karpat hnízdí linduška lesní (Anthus pratensis), strnad luční (Miliaria calandra), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), b. černohlavý (S. torquata) a skřivan polní. Charakteristickými savci jižní části pohoří jsou ježek východní (Erinaceus concolor) a bělozubka bělobřichá (Crocidura leucodon). Z dravců je zde relativně hojný včelojed lesní (Pernis apivorus).

V lesích vyšších poloh hnízdí holub doupňák (Columba oenas), strakapoud velký (Dendrocopos major), strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos), datel černý (Dryocopus martius), jestřáb lesní (Accipiter gentilis) a káně lesní (Buteo buteo). Hojnými pěvci zde jsou žluva hajní (Oriolus oriolus), lejsek šedý (Muscicapa striata) a lejsek bělokrký (Ficedula albicollis). Ve starších porostech hnízdí čáp černý (Ciconia nigra) a v posledních letech šířící se krkavec velký (Corvus corax). Na lesních cestách je téměř v každé kaluži možné nalézt kuňku žlutobřichou (Bombina variegata), v lesích a u potoků je hojný mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). Charakteristickým plazem listnatých lesů je v celé oblasti slepýš křehký (Anguis fragilis). Z drobných savců zasluhuje pozornost především výskyt rejska horského (Sorex alpinus). V severovýchodní části pohoří se vzácně vyskytuje kočka divoká (Felis silvestris) a rys ostrovid (Lynx lynx), ze Slovenska se občas zatoulá i medvěd hnědý (Ursus arctos). V lesních porostech vyšších poloh žije mnoho bezobratlých živočichů, typických pro karpatské lesy, např. měkkýši modranka karpatská (Bielzia coerulans), vlahovka karpatská (Monachoides vicina) a skalnice lepá (Faustina faustina), střevlíkovití brouci Pterostichus pilosus, P. foveolatus, Abax schueppeli ssp. subsp. rendschmidtii, Carabus obsoletus a C. auronitens ssp. subsp. auronitens .

V okolí lidských sídel v jižní části území žijí motýli pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena) a martináč hrušňový (Saturnia pyri). Pro údolí Moravských Kopanic je charakteristický výskyt užovky stromové (Elaphe longissima). Roztroušené samoty a hospodářská stavení jsou hnízdišti dosud početných populací vlaštovky obecné (Hirundo rustica) a jiřičky obecné (Delichon urbica). V kostelech a jiných starých budovách přebývají letní kolonie vrápence malého (Rhinolophus hipposideros), netopýra velkého (Myotis myotis), n. ušatého (Plecotus auritus), n. dlouhouchého (Plecotus austriacus) a n. večerního (Eptesicus serotinus). V zahradách a v okolí pouličních lamp loví netopýr hvízdavý (Pipistrelus pipistrelus). V blízkosti samot často žije plch velký (Glis glis) a v jejich nejbližším okolí tchoř tmavý (Mustela putorius).

ZDROJ: CHKO Bílé Karpaty

 

Sdílet článek na sociálních sítích

Partneři

Asekol - zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení
Ekolamp - zpětný odběr světelných zdrojů
ELEKTROWIN - kolektivní systém svetelné zdroje, elektronická zařízení
EKO-KOM - systém sběru a recyklace obalových odpadů
INISOFT - software pro odpady a životní prostředí
ELKOPLAST CZ, s.r.o. - česká rodinná výrobní společnost která působí především v oblasti odpadového hospodářství a hospodaření s vodou
NEVAJGLUJ a.s. - kolektivní systém pro plnění povinností pro tabákové výrobky s filtry a filtry uváděné na trh pro použití v kombinaci s tabákovými výrobky
E.ON Energy Globe oceňuje projekty a nápady, které pomáhají šetřit přírodu a energii
Ukliďme Česko - dobrovolnické úklidy
Kam s ním? - snadné a rychlé vyhledání míst ve vašem okolí, kde se můžete legálně zbavit nechtěných věcí a odpadů