Piruety, eskamotáže a kamufláže

Podle slovníků je eskamotáž "artistický kousek, založený na oklamání smyslů". Na piruetu či kamufláž do slovníků jít netřeba, první znamená rychlou otočku, druhé je zastírání, podfuk. Všechny tři výrazy se hodí pro způsob, jakým se v našich médiích už přes patnáct let mluví o životním prostředí.

Co jiného, než kousek, založený na oklamání diváků, byly před deseti a více lety divoké grafy a křivky růstu domácí spotřeby elektřiny, jimiž na obrazovce vytírali vládní ekonomové národu zrak ve snaze přesvědčit nás o nezbytnosti dostavby Temelína? Jinak prý "nebudeme energeticky soběstační", "neutlumíme hnědouhelné elektrárny" a nakonec "budeme svítit loučemi".

I tehdy byla ale ekologie dobrá, jako verbální pirueta: jádro přece nezamořuje prostředí exhalacemi a oxidy uhlíku, co vlastně proti němu máte? Buď jádro - nebo uhlí! Tak zněla hamletovská otázka, falešná už ve chvíli položení, protože už tehdy plánovali to, co dnes máme: jádro i uhlí.

Kamufláž spočívala ve strašení energetickou nesoběstačností: Ve skutečnosti jsme se stali evropskými tygry vývozu. Plánujeme nové elektrárny, uhelné i jaderné, abychom udrželi vývoz i miliardové zisky. Vývoz elektřiny, získávané z neobnovitelných zdrojů, je ale vždy i vývozem životního prostředí a krajiny.

Kamufláží je i všeobecně rozšířená představa, že větrné elektrárny jsou neekologické, neboť jsou hlučné a vraždí ptáky. Projel jsem letos Evropu od Krušných hor po Rotterdam, zastavoval pár metrů od lesů větrníků, mrtvého ptáka jsem neviděl a nic jsem neslyšel, kromě příjemného poryvu větru. Hluk je mýtus, vypouštěný naší jaderně-uhelnou lobby.

A co jiného než královnou všech kamufláží tržního prostředí je vlastně dodnes socialistický hybrid s polostátní účastí, monopolista, který nám všem, nevystaven zdravému konkurenčnímu prostředí, libovolně zdražuje elektřinu?

Velmi talentované piruety předvádějí naši bojovníci proti mýtu globálního oteplování. Jeden z nich, ekonom CEP a mj. i autor geniální teze, že "lesy se vysazují proto, aby se měl z čeho vyrábět papír" a "čím bude větší poptávka po papíru, tím víc bude lesů", nedávno v televizi v souvislosti s globálními změnami vyslovil kouzelnou floskuli: Nechme to na přírodě, ona si poradí i bez nás.

Titíž lidé "zvláštního ražení", od zakladatele CEP až po jihočeského hejtmana, bude-li řeč o národních parcích, tutéž tezi vehementně popírají. Přírodu je nutné - a to i v národním parku - řídit motorovou pilou.

Společným jmenovatelem obou postojů je pojetí lidského bytí jako zisku. V tomto marxismu naruby platí: Nejprve zisk (výnos), pak právo (morálka). Necháme-li v nejvzácnějších lesích země probíhat nerušené přírodní procesy (nic jiného smyslem národních parků není), přijdeme o zisk z prodeje dřeva.

Než to, raději vytáhneme heslo: příroda si sama nepomůže. Musíme jí, poškozené antropogenními vlivy, pomoci pilou. A zohledníme-li nezpochybnitelné poznatky tisíců přírodovědců o změnách klimatu a dle principu předběžné opatrnosti omezíme spotřebu a přejdeme na šetrnější technologie, přijdeme zase o zisk. Tentokrát z bezohledného drancování krajiny. A tehdy nám zase bude ekologie dobrá: příroda si pomůže sama.

Nevím, zda se někdy dočkám, že průměrný občan si nenechá vnutit podobné brýle mámení a zachová se podle Poutníka J. A. Komenského: brýle s ekologickými bulíky posune si na stranu a pohlédne na svět vlastníma očima.

AUTOR: Vladimír Just

Autor je publicista