Třetí svět Radka Nedvěda

Víte, jaké je nejprestižnější ocenění pro občanské ekologické aktivisty? Goldmanova cena. Její výše - 150 tisíc dolarů.

Každý rok ji získá šest lidí. Bývají pozoruhodní. Jako její čerstvý nositel - mosambický zpěvák Feliciano dos Santos.

Za co ji dostal?

Za čisté záchody. Čistou vodu. Hygienu. Mytí rukou.

Právě o těchto věcech tento 43letý muž zpívá. Ne, není to bizarní. Ani náznakem. Dos Santos moc dobře ví, o čem mluví.

Když mu byly dva roky, musel pít vodu z provizorní vesnické studny vyhloubené jen pár kroků od latríny, kde se výkaly zakrývají banánovými listy a větvemi. Nakazil se obrnou.

Děti se malému "mrzákovi" od malička posmívali. Naučil se ale jakžtakž chodit - pravou nohu za sebou popotahoval rukou. Pak si z kartonů a provazu udělal jakousi podpěru, díky níž se mohl pohybovat.

Afrika miluje hudbu a rytmus. Tělesně postižený chlapec nemohl tancovat. Tak se rozhodl, že bude muziku alespoň dělat. "Když zpívám a hraji, mohu létat, mohu jít kamkoli. Nepotřebuji auto, ani letadlo," řekl listu The Washington Post.

Hodně jeho písní je právě o tom, jak je důležité mít čistou vodu, čistý záchod, čisté ruce... Tím vším se zabývá i nezisková organizace Estamos, kterou dos Santos založil.

Bavit se s obyčejnými lidmi o věcech, jako jsou výkaly a záchody, je přitom stejně nepříjemné Afričanům jako nám.

Není to vše banální? Ne, v rozvojovém světě je podle odhadů za 80 procenty všech nemocí špatná hygiena a kontaminovaná voda. Dos Santos má proto, že se jí kdysi napil a nakazil se obrnou, jednu nohu o skoro patnáct centimetrů kratší než druhou.

V Mosambiku se lidé díky jeho písním o záchody více zajímají. Ti, kdo si je pořídili, jsou podle statistik méně nemocní než ti, kdo to neudělali.

Z dos Santose ale nevyzařuje spasitelská aura Bona či Geldofa. Nejsou jeho vzory. Tyto hvězdy vyzývají svět z Londýna a New Yorku, aby z chudoby udělal přes noc pouhou kapitolu v učebnicích dějin světa.

Dos Santos dohlíží na konkrétní projekty přímo v Mosambiku, jeho práce má výsledky a přesto realisticky a pokorně přiznává: "Já jednou zemřu, ale všechny ty problémy tu prostě budou i pak. Teď dělám, co dělat musím."

AUTOR: Radek Nedvěd
Autor je redaktorem zahraničního oddělení HN