Lekce jménem Bursík
Kdyby se Martin Bursík pral o zákaz jádra, až by z něj chlupy lítaly, asi by mu to nevadilo. To se od něj čeká a chce. Ale politika nejezdí po kolejích, které staví politické ideály. A tak se dnes Martin Bursík musí prát, až z něj chlupy lítají, ale o radar.
Proto se mu teď jeho strana rozpadá pod rukama. Šéf partajní zahraniční sekce Jiří Čáslavka poslal svému předsedovi ostrý dopis, jehož úryvky zveřejnil server Aktuálně.cz. Je to výron vnitrostranického boje, o kterém se všeobecně ví. Předseda prý stranu vede jako rodinnou firmu a nedá se s ním diskutovat. Jistá část pravdy na tom nejspíš je. Bursík je o svém způsobu vedení partaje, který z marginální pidistrany udělal vlivnou parlamentní sílu, velmi silně přesvědčen.
Svou opozici, dost možná i právem, vnímá do velké míry jako lidi, kteří nepochopili rozdíl mezi politickou prací a aktivismem. Sociologie má zajímavou teorii cyklu sociálního hnutí. Obecná teorie praví, že sociální hnutí vzniká jako reakce na společenský problém. Je-li úspěšné, přibývají mu příznivci i společenský vliv.
Politický systém a touha po politickém vlivu postupně dotlačí hnutí k přerodu v politickou stranu, což aktivisty sešněruje tvrdými legislativními pravidly. Ubývá radikalismu, dochází k jistému zkostnatění. To přirozeně těžce nese radikální část členů hnutí, teď už strany, kteří volají po návratu k původním ideálům. Od strany se odštěpí radikální křídlo, které se znovu stává víceméně marginálním sociálním hnutím.
A zase znovu dokolečka. Sociologové, sledujte Stranu zelených, radujte se a pište skripta. Lepší materiál už tu dlouho nebude.