Kudy ven z krize? Jedině po zelené

Současná celosvětová hospodářská recese svádí k tomu, aby přechod na nízkoemisní ekonomiku vypadl ze seznamu priorit. Ve skutečnosti na něm ale závisí i budoucí síla našeho hospodářství.

Vysoké ceny ropy a zemního plynu přiživují inflaci a naše závislost na zdrojích energie s vysokým podílem emisí ve skutečnosti přispívá k současným hospodářským problémům. Ohrožuje také bezpečnost životního prostředí a geopolitickou stabilitu. Musíme využít mechanismů Evropské unie a nastavit nový celosvětový kurs ke snižování emisí.

Kresliči nových map

Důsledky, které má na životní prostředí využívání fosilních paliv, jsou všeobecně známé. Pro Českou republiku by tyto změny znamenaly možné zvýšení srážek v zimě, zatímco množství srážek v letním období by se mohlo snížit. Nejedná se ale jen o dopady na životní prostředí. Negativní důsledky by se odrazily i na našem hospodářském vývoji a na našich budoucích bezpečnostních zájmech.

Reálně hrozí, že energetické potřeby zcela překreslí geopolitickou mapu. Od nového napětí kvůli ropě a zemnímu plynu v arktických oblastech až po zvyšování výnosů z těžby ropy azemního plynu - a tedy i sebedůvěry surovinově bohatých států. Existuje riziko, že konstruktivní mezinárodní spolupráce ustoupí destruktivnímu poměřování sil.

V současnosti sice zaměřujeme pozornost na světové finanční trhy, ale naše využívání omezených zásob ropy a zemního plynu je v současnosti jednou z hlavních příčin celosvětové inflace. A výrazně přispívá k celosvětové hospodářské recesi.

Ústřední banky států se potýkají s dvojím problémem: jak uvolnit sevření v úvěrové oblasti a zároveň nerozdmýchat inflaci. V době, kdy odhady hovoří o zvýšení populace na Zemi ze 6, 6 miliardy na 9 miliard lidí do roku 2050 - a kdy rozvojové země zažívají rychlý hospodářský růst (na čínských silnicích se každý den objeví 20 000 nových vozidel) - se nejedná jen o dočasný výkyv, nýbrž o strukturální změnu.

Atom a hybridy

Bylo by snadné podlehnout fatalismu a říci si, že snížení míry bezpečnosti (fyzické i ekonomické) je nevyhnutelné. Máme ale na výběr.

Diverzifikací dodávek energie se můžeme vyhnout novému celosvětovému přetahování o energetické zdroje, v němž bychom se stali čím dál závislejšími na státech bohatých na paliva. Vytvořením nízkoemisní ekonomiky můžeme nejenom snížit emise skleníkových plynů a zmenšit inflační tlaky. Ale můžeme i vytvořit více pracovních příležitostí a ekologicky vstřícný hospodářský růst.

Technologie k tomu již existují nebo se začínají objevovat. Přechodem na jadernou energii a obnovitelné zdroje a čištěním uhlí pomocí geologického ukládání oxidu uhličitého můžeme vyrábět nízkoemisní elektřinu. Energetickou spotřebu domácností sníží účinnější spotřebiče a výrazně lepší izolace. Výrobci automobilů rozvíjejí technologii hybridních aut, jež kombinuje elektromotory se spalovacími. Přepravní systém budoucnosti - založený výhradně na elektřině a vodíku - se tedy z dlouhodobějšího hlediska stává reálnou možností.

Tři oříšky pro unii

Největší otázkou zůstává, jak celý proces urychlit. Jak získat politickou podporu k finančním investicím do nízkoemisní revoluce.

Podle mého názoru zde může roli katalyzátoru sehrát Evropská unie. Tato organizace, jež byla původně založená na spolupráci v oblasti uhlí a oceli jako způsobu prevence konfliktů a nestability v Evropě, se musí vrátit ke svým kořenům. Dnes musí uplatnit všechny své nástroje - regulaci a tržní i vyjednávací postoje - aby stanovila celosvětové standardy. A odvrátila tak zápas o energetické zdroje, který by vedl ke konfliktu nikoliv v rámci Evropy, ale za jejími hranicemi. Existují tři priority:

Zaprvé musíme využít své vyjednávací síly ke zprostředkování celosvětové dohody o klimatických změnách po roce 2010. Nejtěžší otázky, jež zazní na celosvětové schůzce příští rok v Kodani, budou jak vysoké cíle si stanovit a kdo zaplatí zmírňování dopadů a adaptaci. Vedoucí role EU je základem, pokud máme dosáhnout celosvětové dohody. Můžeme a musíme být v čele. A Česká republika v tom sehraje velmi důležitou roli během svého evropského předsednictví v roce 2009.

Zadruhé svět potřebuje globální trh s emisemi, který rozvinutým zemím pomůže nalézt sektory, kde bude nejefektivnější snižovat emise. A přesměrovat finanční prostředky tak, aby rozvojový svět mohl přeskočit rovnou k výrobě nízkoemisní energie.

Zatřetí můžeme směrovat celosvětové investice do zelených technologií. Stanovením vysokých nároků na nová vozidla a spotřebiče v rámci EU můžeme využít sílu největšího jednotného trhu na světě k podpoře inovativních technologií v celosvětovém měřítku.

Dohodou na stejných mechanismech podpory v celé EU můžeme dosáhnout vybudování zkušebních závodů na geologické ukládání oxidu uhličitého do roku 2015. To by unii umožnilo začít tuto technologii využívat v praxi do roku 2020. To je zásadní a naléhavé. Jedině využitím této technologie ve velkém měřítku můžeme dosáhnout snížení cen čistého uhlí.

Konec závislých

Nakonec bude Evropská unie posuzována podle toho, zda splní své závazky do roku 2020. Pokud se jí to nepodaří na 100%, podkope tím své úsilí o vedoucí roli v oblasti klimatických změn i jinde.

Ať to hodnotíme z pohledu hospodářství, životního prostředí či geopoliticky, je čím dál jasnější, že si již nemůžeme dovolit být závislí na vysokoemisních zdrojích energie. Obtížné hospodářské podmínky nejsou argumentem k odložení přechodu na nízkoemisní ekonomiku. Jsou naopak důvodem jej urychlit.

AUTOR: David Miliband
Autor je ministrem zahraniční Velké Británie