Až i domácí elity procitnou

Ani to "nejnadupanější" auto s nejvýkonnějším motorem není schopno zvyšovat svou rychlost donekonečna. Sešlápneme plynový pedál až na podlahu a najednou vůbec nic, konec akcelerace.
Ještě možná před pár měsíci jsme se všichni utěšovali, že ekonomická krize bude jen krátkodobou záležitostí. Zdecimované finanční trhy naberou druhý dech a vše se vrátí do "normálu". Stále chmurnější zprávy naznačují, že jsme se mýlili. Profesionální analytici už raději nic neprognózují, aby se neztrapnili.
Intuitivně začínáme cítit, že něco pro naši civilizaci definitivně končí. Především onen lehkovážný život na dluh ve všech svých mutacích. Dojít si do banky pro "půjčku bez rizika" jako pro rajčata do sámošky už nepůjde. Pro řadu lidí, zvyklých pořizovat si na splátky i dovolenou a dárky pod stromeček, je toto poznání neobyčejně frustrující. Zejména v kombinaci se strachem z nezaměstnanosti. Najednou není kde brát.
Naštěstí přicházejí i jiné zprávy, které nás - nadšené spotřebitele dlouhá léta bičované reklamou - příjemně překvapují:
1. Osobní automobil, stejně jako počítač či lednička, si dokáže zachovat své základní užitné vlastnosti podstatně déle, než je záruční doba.
2. Není povinné si před každými Vánocemi psát Ježíškovi o nový mobil.
3. I v Česku existují lokality, kde se lze příjemně rekreovat...
Škoda, že nemáme šanci toto všechno se dozvědět i z oficiálních míst. Naši státní představitelé i kapitáni průmyslu pochopitelně potřebují, aby se motor národního hospodářství opět dostal do otáček, aby spotřeba rostla a cykly obměny zboží se spíše zkracovaly. Každý, kdo by hlásal něco na téma skromnost a střídmost, bude označen za kacíře.
A přesto je víc než jisté, že tato celosvětová krize vznikla jako krize konzumní společnosti, kde i obyčejní lidé chtěli žít stejně rozmařile jako "elita" prezentovaná televizí. Dostali jsme se do stadia, kdy se spotřební předměty ve skutečnosti vůbec nespotřebovávají. Jako malé děti si s nimi pohrajeme a po chvilce je coby nemoderní odhodíme na skládku. Tento životní styl se samozřejmě neobejde bez úvěrů.
Pozitivní změny lze očekávat teprve tehdy, až procitnou ony elity - politické, ekonomické, umělecké - a začnou jít samy příkladem svým "low cost" životem.
Tady v Česku, v zemi, jejíž prezident je guru ideologie "po nás potopa", takové osvícence zatím moc nevidíme. Všichni mají strach, že by změnou životního stylu utrpěla jejich sociální prestiž. Vše, co je podezřele nenákladné a dostupné, je zvykem nazývat "sockou". Smutné, že takto mluví titíž lidé, kteří ještě před dvaceti lety žili v panelácích a jezdili ve stodvacítkách. Teď patrně i oni budou muset - ač nedobrovolně - sundat nohu z plynu. V této souvislosti bychom ale spíše než o krizi měli hovořit o katarzi.
Každý z nás je naštěstí tak bohatý, jak se vnitřně cítí. Svou životní úroveň poměřujeme v prostoru a čase. Pokud celá západní civilizace přestane bohatnout, nikomu to ve výsledku nemusí vadit, protože na tom budeme všichni stejně špatně (dobře).

AUTOR:Jiří Pšenička
redaktor týdeníku Ekonom