Pátek, 29. března 2024

Orbitální tlačenice

Orbitální tlačenice
Nedávná srážka satelitů na oběžné dráze vzbudila obavy. Víme vůbec, kolik toho nad námi létá? A nemůže nám to začít padat na hlavu? Takové otázky neznepokojují jenom laiky - kosmického smetí přibývá i bez havárií a bude dělat čím dál víc problémů.

Mohl by to být scénář ke katastrofickému thrilleru - ale jsou to jen holá fakta. Ruský satelit s tradičně nicneříkajícím názvem Kosmos 954 byl údajně určen pro výzkum oceánů. Na oběžné dráze se ale choval divně a už po pár měsících začal nad Havají sestupovat zpět do atmosféry. Nad Kanadou se rozpadl a zanechal po sobě několik set kilometrů dlouhý pás země silně zamořený radioaktivitou. Kosmos 954 totiž byl ve skutečnosti špionážní satelit, jehož výkonný radar napájel energií jaderný reaktor. To se stalo v lednu 1978 - a nikoliv naposled.

Nedávný případ kosmické srážky má s touto, více než tři desítky let starou událostí překvapivě mnoho společného. I tentokrát byl jeden z aktérů ruského původu, plnil tajné poslání a létal pod jménem Kosmos. Není ani vyloučeno, že měl také na palubě jaderný zdroj energie. Skutečný význam jeho mise nikdo nezná, a neví se dokonce ani to, kdy přestal plnit své úkoly. Sotva proto překvapí spekulace, že je vlastně plnil pořád - až do střetu s komunikačním satelitem Iridium...

Ruská ruleta

Ve hře je totiž kromě neúmyslné srážky ještě jedna hypotéza - a ta je možná ještě mnohem víc znepokojující. Na internetu se objevily úvahy o tom, jestli ruský satelit byl opravdu "mrtvý", anebo jestli svou nečinnost jen hrál.

Stratégové příštích válek totiž dobře vědí, že první, co by museli v případě konfliktu udělat, je vyřadit špionážní, telekomunikační a navigační systémy protivníka. Možná je opravdu jen náhoda, že účastníci poslední orbitální nehody měli stejná poslání jako aktéři hvězdných válek budoucnosti: na jedné straně (té ruské) tajný vojenský satelit, na straně druhé (americké) článek globálního telekomunikačního systému.

Rusové se brání, a dokonce obviňují Spojené státy. Ruský astronom Igor Lisov nařkl NASA, že nevarovala společnost Iridium před hrozící srážkou. To ale mnoho neznamená: případů, kdy ruský medvěd zlobil a vše pak svedl na poškozenou stranu, zná nedávná historie stovky. Ve skutečnosti je okolo incidentu ledacos podivného.

Záhadný už je sám ruský aktér nehody. Kosmos 2251 o hmotnosti asi 950 kilogramů byl vypuštěn v roce 1993 - to je také ale skoro všechno, co se o něm oficiálně ví. Snad měl sloužit pro komunikaci, některé údaje však tvrdí, že jen po dobu dvou let. Podle jiných autorů ale byl funkční pět let, další říkají, že dokonce deset...

Zpětné analýzy údajů o drahách obou družic také naznačují, že se měly minout ve vzdálenosti 500 až 700 metrů, přičemž nepřesnost tohoto výpočtu může být až v řádu kilometrů. Možnost srážku předpovědět tedy byla mizivá - a její skutečná pravděpodobnost snad ještě menší.

"Nebyl žádný důvod se domnívat, že ke srážce dojde," prohlásil analytik Thomas S. Kelso, který propočty pro společnost Iridium prováděl. A přece se to poprvé v historii kosmonautiky stalo. Ale-spoň pokud nejsou pravdivé nepotvrzené zprávy, že stejně podivná náhoda už roku 1991 potrefila dva Kosmosy...

Srážky, pády, trapasy

Pád ruské družice v roce 1978, stejně jako nedávná srážka na obloze a další karamboly související s kosmonautikou, nejsou zdaleka tak výjimečné, jak by se mohlo na první pohled zdát. V lednu 1997 spadl v texaském Georgetownu z oblohy kus kovu vážící několik set kilogramů - jen pár desítek metrů od rodinného domku. Vyšetřování ukázalo, že šlo o palivovou nádrž nosné rakety Delta 2. V prosinci 2000 cosi vážně poškodilo povrch raketoplánu Endeavour. Ještě větší smůlu měl stejný stroj v srpnu 2007 během mise STS-118 - vetřelec vyvrtal do pláště jeho chladicího systému otvor o průměru jeden centimetr. Šlo o zatím nejvážnější kolizi během celého programu raketoplánů Space Shuttle.

A jsou tu i další případy naznačující, že nebezpečí nelze podceňovat. Při výpravě, která měla opravit orbitální Hubbleův teleskop, našli astronauté na povrchu dalekohledu několik stovek šrámů po nárazech drobných trosek. Pokud se nějaký satelit náhle a bez zjevné příčiny odmlčí, nehledají jeho provozovatelé za událostí - navzdory obvyklému scénáři sci-fi literatury - mimozemšťany, ale ztrátu automaticky připočtou na vrub kosmickému smetí.

Obzvlášť pikantní okolnosti provázely pád ruské družice Mars 96 (někdy označované jako Mars 8) v roce 1996. Na výpravu k rudé planetě tehdy přispěly přístroji a financemi vědecké instituce z celého světa, ruská strana ale zřejmě šetřila, kde mohla. A tak se ani nedovíme, co se tehdy vlastně stalo, protože z kritických okamžiků mise chybí záznam sledovacích lodí - žádné nevypluly. Jisté je jen to, že satelit místo k Marsu zamířil zpět k Zemi, že měl na palubě zdroj energie s radioaktivním plutoniem a že součástí jeho vybavení byly také penetrátory, které se po dopadu měly zarýt do povrchu Marsu a vysílat údaje o jeho složení. Není důvod se domnívat, že nepřečkaly pád na Zemi. Veřejnost byla ujištěna, že to všechno teď bezpečně leží na dně Tichého oceánu. Jenže Stephen Boylan z americké U.S. Space Command idylu narušil: "Pozdější analýzy naznačují, že trosky s velkou pravděpodobností dopadly na pevnou zem."

Kam? Nikdo neví. A pokud ano, má zřejmě důvod mlčet.

Možná ještě pikantnější je historka z loňského roku, kdy ruský badatel Jurij Lavbin tisku oznámil, že v místě pádu takzvaného tunguzského meteoritu na Sibiři našel trosky kosmické lodi mimozem-šťanů zarostlé do kořenů stromů. Historikové kosmonautiky mu ovšem brzy dokázali, že objevil zbytky kabiny z programu Vostok, jejíž neúspěšný start v prosinci 1960 se sovětské orgány pokusily utajit.


Palebný cíl: satelit

Od počátku kosmické éry vypustilo lidstvo tisíce satelitů, z nichž dodnes je ve vesmíru asi šest tisíc. Ve skutečnosti ale kolem Země létá nejrůznějších předmětů mnohonásobně víc. Na oběžnou dráhu se dostaly také poslední stupně nosných raket, aerodynamické kryty chránící náklad rakety při průletu atmosférou, předměty ztracené astronauty a především trosky rozpadlých družic. Na tisíce je pak rozhojnily armády při pokusech se sestřelováním družic: jen po zásahu starého meteorologického sa- telitu čínskou balistickou střelou v lednu 2007 se podle odhadů odborníků ve vesmíru objevilo až 35 tisíc úlomků větších než jeden centimetr. Protože k zásahu došlo ve výšce 850 kilometrů, staly se novými oběžnicemi Země na hodně dlouho.

Také Spojené státy si už úmyslně sestřelily jeden vlastní satelit. Oficiálním důvodem byl nekontrolovaný pokles devítitunového tělesa do atmosféry - a zásah raketou vyslanou z vojenské lodi měl zajistit, aby nějaký větší kus nedopadl až na Zem. Nebezpečí představovala především palivová nádrž plná jedovatého hydrazinu. Akce se po všech stránkách zdařila. A protože - na rozdíl od Číny - k sestřelu úmyslně došlo ve výšce pouhých 247 kilometrů, roj malých trosek skutečně vzápětí neškodně shořel v atmosféře. Přesto musely USA čelit protestům ze strany Ruska a Číny, které tvrdily, že šlo o zkoušku vojenské technologie. Možná i právem, jisté však je, že pokus nic a nikoho neohrozil.

Ukázkovou akcí, jak zabránit škodám na zemském povrchu, byl řízený zánik ruské (původně sovětské) orbitální stanice Mir. Když ztroskotaly všechny plány na získání prostředků pro další provoz, byla v březnu 2001 navedena na sestupnou dráhu mířící do Tichého oceánu. Její největší část při tom neškodně shořela, zbytek zmizel ve vlnách.

Pády kosmických těles na povrch Země tedy nepředstavují nějaké extrémní nebezpečí. Alespoň v otevřeném světě, kde si všechny strany vidí do kosmických karet. Případy zřícení radioaktivních trosek v časech studené války ale varují: nepředvídatelné režimy zůstávají nepředvídatelnými i ve vesmíru. A kosmických mocností s divnými vládami rychle přibývá.

Vesmírná neprůstřelná vesta

Na Zemi nám od kosmických trosek zatím nic nehrozí, astronauté si však zas až tak jistí být nemohou. Hledají se proto prostředky pro přímou ochranu pilotovaných kosmických lodí a stanic. Výzkumné středisko Ames patřící americké kosmické agentuře NASA například testuje materiály použité při stavbě kosmických lodí, stanic a satelitů pomocí speciálního děla. Střely zařízení nazvaného Hypervelocity Ballistic Range mohou vyvinout rychlost téměř třicet tisíc kilometrů za ho- dinu, což odpovídá poměrům při srážce s úlomkem na oběžné dráze.

Výsledky se uplatní především při konstrukci orbitálních stanic, které musí vzdorovat riziku srážek mnohem déle než raketoplány a kosmické lodě. Obytné moduly Mezinárodní kosmické stanice mají už dnes sendvičovou strukturu stěn podobnou moderním neprůstřelným vestám. Náraz na první tenkou vrstvu udělá z projektilu směs menších úlomků a plynů, které zastaví další vrstvy. K vlastní hermetické stěně tak už vetřelec nepronikne. To ovšem platí jen pro velmi malé střely.

Proti velkým úlomkům pomůže jen aktivní ochrana - tedy znalost jejich dráhy a schopnost vyhnout se jim. Pod hlavičkou Pentagonu proto funguje Síť kosmického dozoru (U.S. Space Sur-veillance Network), která dokáže na oběžné dráze Země sledovat předměty větší než deset centimetrů až do výšky okolo 500 kilometrů.

Úlomků viditelných touto sítí je dnes asi osmnáct tisíc. Trasy pilotovaných výprav jsou pak voleny tak, aby astronauté nebezpečným troskám nevstoupili do cesty. Kosmické stanice a velké ne- pilotované satelity s dlouhodobými úkoly jim zase uhýbají pomocí manévrovacích motorků.

Problémem je, že dráha trosek není vždy stálá. Změnit ji může sluneční aktivita nebo jiné kosmické vlivy. Z "mrtvých" satelitů také mohou unikat pracovní plyny, což může fungovat jako raketový motor.

"Ve skutečnosti není v silách lidí ani počítačů jejich dráhu předvídat," konstatuje Andy Roake z velitelství amerických vzdušných sil U.S. Air Force Space Command.

Ještě větší riziko ale představují "neviditelné" úlomky, tedy ty, jež jsou menší než deset centimetrů. Jejich současný počet se odhaduje na 110 tisíc a vůbec nejsou neškodné. Mnohé z nich přitom svými rozměry a hmotností odpovídají projektilům z pěchotních zbraní - létají ovšem mnohem rychleji. Aby se jakékoliv těleso udrželo na oběžné dráze, musí dosahovat rychlosti přesahující sedm kilometrů za vteřinu. Přepočteno na jednotky z tachometru to je přes 25 tisíc kilometrů za hodinu. Při čelní srážce tedy může být vzájemná rychlost obou těles až dvojnásobná. Energie, která se při tom uvolní, je srovnatelná s explozí pořádné bomby. Právě na tomto principu ostatně funguje americký raketový štít: antiraketa smete útočící střelu z oblohy jen svou pohybovou energií.


Pády kosmických těles

rok země vypuštění těleso místo dopadu

1962 SSSR Sputnik 4 USA

1968 USA meteorologický Nimbus B-1 USA

1978 SSSR špionážní Kosmos 954 Kanada

1979 USA kosmická stanice Skylab Austrálie

1983 SSSR špionážní Kosmos 1402 Indický oceán

1991 SSSR kosmická stanice Saljut 7 Argentina

1996 SSSR sonda Mars 8 Tichý oceán

Hypervelocity Ballistic Range: rychlosti téměř třicet tisíc kilometrů za hodinu dosahují střely zařízení, s jehož pomocí zkoumá NASA účinky vesmírných střetů.

Mezinárodní kosmická stanice (ISS) patří mezi nejpopulárnější objekty, jejichž dráhu lze sledovat na stránkách www.n2yo.com.
Zdroj:Víkend
Sdílet článek na sociálních sítích

Partneři

Asekol - zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení
Ekolamp - zpětný odběr světelných zdrojů
ELEKTROWIN - kolektivní systém svetelné zdroje, elektronická zařízení
EKO-KOM - systém sběru a recyklace obalových odpadů
INISOFT - software pro odpady a životní prostředí
ELKOPLAST CZ, s.r.o. - česká rodinná výrobní společnost která působí především v oblasti odpadového hospodářství a hospodaření s vodou
NEVAJGLUJ a.s. - kolektivní systém pro plnění povinností pro tabákové výrobky s filtry a filtry uváděné na trh pro použití v kombinaci s tabákovými výrobky
E.ON Energy Globe oceňuje projekty a nápady, které pomáhají šetřit přírodu a energii
Ukliďme Česko - dobrovolnické úklidy
Kam s ním? - snadné a rychlé vyhledání míst ve vašem okolí, kde se můžete legálně zbavit nechtěných věcí a odpadů