TAJEMNÁ MANDRAGORA

 Sloužila jako léčivo odnímající bolest. Středověk pak z mandragory učinil zázračný všelék a zároveň rostlinu opředenou mnoha neuvěřitelnými schopnostmi
od možnosti učinit člověka neviditelným až po rozmnožování
peněz. Tvar kořene připomínal lidské tělo
a u mandragory se tak rozlišovala mandragora mužského
pohlaví – zvaná mužíček či strýček – a mandragora ženského
pohlaví – žínka. Dnes přinášíme dokončení mandragorového
povídání.

Nebezpečný sběr šibeničního mužíka

Ve středověku se objevil názor, že nejúčinnější je mandragora vyrostlá na místech pod šibenicemi, kde vyrůstá z moči nebo semene nevinně popraveného. Získání mandragory bylo nebezpečným úkonem, který vyžadoval zachování náležitého
postupu, aby mandragora byla získaná a zároveň její hledač neutrpěl úhonu. Jak
takový sběr probíhal, můžeme ocitovat z literatury: „Takový odvážlivec musil se vypraviti z domova tak, aby o půlnoci byl na místě popravním, kdež jedině bylo lze dosíci čarovného kořene pokřínového. Okolo rostliny nakreslil tři kruhy. Pomocníkem při nebezpečném díle byl mu jedině černý pes, kterého přivázal za ohon neb za krk k nati kouzelné rostliny. Sám si zalepil dobře uši voskem, aby neslyšel strašlivého výkřiku cicmužíkova, který se tak bránil proti vytažení ze země. Vše se dálo v noci, kdy měsíc byl v úplňku. Uvážíme-li ještě, že mužíčka bránily hrozné moci nadpřirozené, nebyl úkol dobyvatele kořenu snadným. Když si tedy již vše k dílu připravil, buď zatroubil na roh neb ostře zapískal na píšťalu, pes poděšený hrůznými přízraky a hlukem je provázejícím hledal spásu v útěku a tak kořen ze země vytrhl. Ozval se děsný výkřik, při němž se srdce v těle zastavilo, a kořen byl šťastně vytažen. Pes ovšem svou oddanost ku svému pánu zaplatil životem, neboť ihned po výkřiku zcepeněl. Nyní měl člověk poklad nade vše vzácný, penězi k nezaplacení."

Podvodníci si uměli vždy poradit  Pochopitelně, že na takového sběrače mandragory pohlížela tehdejší společnost jako na čaroděje a kouzelníka a bez milosti ho trestala. Již ve čtrnáctém  století byl v Paříži zakázán obchod s mandragorou a roku 1630 byly tři ženy vymrskány z města Hamburku za to, že prodávaly mandragoru. Na druhou stranu samozřejmě cena kořene vzrůstala, a tak se našlo hodně šejdířů a podvodníků, kteří neváhali mandragorové človíčky vyrábět. Podvodníci vyřezávali mužíky nebo žínky z kořenů posedu nebo kosatce tak, že kořen vytvarovali do lidské podoby. Uměli vyrobit i vlasy a to tím, že do kořenů vkládali zrna prosa nebo ječmene a pak je vložili na tři týdny do písku, kde semena vzešla. Takto mohli připravit mužíky nejen s vlasy, ale také s bujným plnovousem.

Prudce jedovaté alkaloidy

Jako lilkovitý druh je mandragora příbuzná s dalšími jedovatými rostlinami – lilkem, rulíkem, posedem. V rostlině je obsažena řada prudce jedovatých alkaloidů – např. atropin, hyosciamin a scopolamim, takže opravdu není radno si s ní zahrávat. Její široké působení určitým způsobem opravňuje k jejímu označení jako „všeléku“, ovšem velmi nebezpečného – její předávkování snadno mohlo způsobit smrt léčeného. Velmi významnou roli hrál její vzhled a podobnost lidské postavě. Vtéto souvislosti si možná vybavíme jinou téměř univerzální léčivku totiž kořen ženšen z Dálného východu, jež na zobrazeních také mnohdy nabývá podoby připomínající člověka. Ten však s mandragorou není botanicky příbuzný.

Mandragora není úplně zapomenuta

Ovšem na mandragoru se úplně nezapomnělo. Tak například známá firma Weleda,
vyrábějící léčiva a přírodní kosmetiku na anthroposofickém základě, podnikla ještě po druhé světové válce sběrovu expedici na Sicílii s cílem získání kořenů mandragory. Tuto bylinu zde pak sbírala za pomoci místního obyvatelstva. Kolik měla s sebou expedice černých psů, však zpráva v podnikovém časopise neuvádí.
Pokud jde o pěstování, je její areál ve Středomoří, tj. například v Řecku, Itálii apod. V našich zeměpisných šířkách asi nemá vhodné podmínky k tomu, aby prospívala. Ovšem v nabídce semen a rostlin, které uveřejňuje rakouská organizace Archa Noemova, zeměřená na uchování starých a krajových odrůd kulturních rostlin, byla v minulém roce mandragora také nabízena. Tento druh (Mandragora officinalis) je tu rozdělen jako tradičně na mužskou mandragoru (v němčině zde Galgenmaenlein) a ženskou mandragoru (v němčině Galgenweiblein) a heslovitý popis je u nich uveden přibližně následující: „Galgenmaenlein. Jarní mandragora (var. vernalis). Používaná pro rituální účely a v lidové kultuře zejména u starých národů. Chrání dům, pozemek a jeho obyvatele... Jde o ,mužskou’ mandragoru. Čeleď lilkovité. Listová růžice podobná pampelišce ale listy řepovitého tvaru.. Kůlový kořen podobný lidské postavě... Plod tvaru jablíčka. Chuť odporná a omamující. Miluje hlubokou půdu a stává se rok od roku odolnější vůči zimě, protože kořen proniká stále hlouběji do půdy (až 1,5 m). Na počátku léta zatahuje. Ihned po dosažení plné zralosti je nutno ho vysít – musí přemrznout, příp. výsev ihned po obdržení. Kvete časně na jaře, sklízí se v září, říjnu...
Galgenweiblein. Podzimní, ženská mandragora (var autumnalis), která je podobná
předchozí, avšak řapíky listů jsou u ní tmavě fialové, tmavší než u ,mužského’
protějšku, plod je hruškovitého tvaru. Vývoj kořene závisí na majiteli. Na počátku léta vždy nezatahuje, roste také v zimě, kvete v pozdním létě, sklizeň v listopadu až předjaří." Doporučovat pěstování mandragory by asi bylo dnes již nepatřičné. Přesto patří její alespoň částečná znalost (byť jen teoretická)
k obecnému rozhledu a její místo v rodině rostlin, které člověk kdysi využíval,
jistě není úplně bezvýznamné.

Petr Dostálek

zdroj: časopis BIO 4/2009 (http://vhpress.cz)