Slovo "skromnost" se stalo výrazem polozapomenutým, zčásti téměř neslušným a nesalonním, zčásti znějícím jako z jiné doby, jako dejme tomu "marškumpanie" či "fidibus". Skromnost má v podstatě dvě různé dimenze, hmotnou a společenskou. Ta první spočívá v tom, že si dáme k večeři řekněme suchý chleba s rajčetem, ačkoli bychom si mohli dovolit pečenou husu, druhá v tom, že se nedereme do popředí, do centra pozornosti a k moci, ale čekáme, až k tomu budeme pro své zásluhy či ctnosti vyzváni.
Nevtíravý půvab skromnosti
Skromní blázni
Všechny tradiční společnosti chápaly nápadné "sebeupopřeďování" a vychloubání jako faux pas, až na Spojené státy pozdního 19. století, odkud se tato manýra posléze rozšířila do celého světa. Já, já, já - na mém pupíku se udělal pupínek! Světe věz to! Mám své odborníky na PR!
Křesťanství darmo nezdůrazňuje, že pokora není chtěná uťápnutost, ale realistické zhodnocení vlastních možností a vlastního místa ve světě. O dobrovolné skromnosti dnes mluví tak nanejvýš ekologisté a lid i odborníci nad tím potřásají hlavou. Nezbláznili se náhodou? Nepodrývají tím ekonomický a nepřímo i politický systém? Snad jen skauti se svým starodávným lovením bobříků hladu, žízně a mlčení mají něco z mentality, která nechtěla vše hned a tady.
Nestojí celá naše společnost na kultivaci nespokojenosti a netrpělivosti? Úsloví typu "Dočkej času jako husa klasu!" jsou dávno kdesi na smetišti dějin. Dnešní husa chce klas dvacet čtyři hodin denně, na dosah zobáku. Ne že by snad tato snaha nenesla hojné ovoce: v hypermarketu jsou borůvky v lednu, na Seychely možno doletět za pár hodin, z internetu vytéká v momentu přehršle různých informací.
Potíž je jen v tom, že síla v lidských duších, která tento mechanismus pohání, je při svém rozpoutání v podstatě neregulovatelná a slepá, trochu jako když se přetopí parní kotel či uvede do pohybu řetězová jaderná reakce. Očekávání rostou rychleji než reálná ekonomika a stále rychleji narůstající požadavky vedou k "tunelování" budoucnosti, jak to finanční systém umožňuje. Není to poprvé ani naposled, kdy to, co bylo něčemu pohonem a motivací, se stává najednou vážným ohrožením. I civilního strážníka Brettschneidera nakonec sežrali psi, které od Švejka během výkonu své služby nadšeně za erární peníz koupil.
Boj bez rizika
Problém vzniká v okamžiku, kdy ekonomika neroste tak rychle, jaká by byla společenská objednávka, což je mimo nejstrmější konjunktury téměř pořád, například dnes. Společnost se vaří neustálými boji, kdo koho bude vlastně vysávat - ohromná míra přerozdělování umožňuje vnitrostátně i celoplanetárně s tímto momentem kouzlit jako nikdy v minulosti. Boj, boj, boj! Lidé si jej podvědomě přejí, byť stále mluví o míru a konsenzu.
Válečná generace, která věděla, jak snadno mohou pouliční srážky soukromých armád jednotlivých politických stran přejít v něco mnohem horšího, je už dávno pod drnem. My si ostatně chceme zabojovat bez rizika, podobně jako chceme válku proti Kaddáfímu, ale zcela beze ztrát, či bungee jumping s pevným gumovým úvazkem. Jenom jako... Zatím to funguje.
Co nefunguje, je celoevropsky sladit možnosti s očekáváními. Není řecká a španělská cesta jen předznamenáním budoucího vývoje, kde dobrovolné sebeomezení nepřichází pro nikoho v úvahu? Proč já, když Lojza... Zejména zříci se něčeho, co už máme, je zcela neschůdné a není to lidským specifikem. Zkusme i nejmírnějšímu psu odebrat kus masa, do kterého se zakousl, o vlkovi ani nemluvě... Je jistá obava, že vše, co žádáme hned teď, dostaneme v radikálně jiné podobě, než bychom si to představovali.
Stanislav Komárek
Autor je biolog a filozof