Všichni musí být šťastní

Je honba za všeobecným štěstím správným směrem, nebo rozmarnou slepou ulicí? Úspěchy některých firem ukazují, že mít šťastné zaměstnance se vyplatí.

Pět minut chvály úspěchů minulého týdne na začátku každé porady. Usměvavý ranní pozdrav při příchodu do práce. Plácnutí si s kolegy při každém úspěšně dokončeném úkolu. Anebo donesení šálku kávy ne zrovna nejoblíbenějšímu kolegovi pro zlepšení atmosféry v kanceláři. Tyto zdánlivé maličkosti jsou jen příkladem receptů, které mají podle odborníků na budování "šťastného pracoviště" pomoci dosáhnout firmě úspěchů. V dnešní době už totiž není v kurzu honba za co nejvyššími zisky nebo maximální spokojeností zákazníků. Stále více firem včetně globálních hráčů typu IBM nebo Hewlett-Packard se snaží dosáhnout maximálního štěstí svých zaměstnanců. Jedním z propagátorů této myšlenky je dánský konzultant Alexander Kjerulf, který sám svoji funkci nazývá "Chief Happiness Officer", tedy ředitel štěstí. Tvrdí, že je v zájmu každé firmy udržovat zaměstnance šťastné. "Čím je pracovník šťastnější, tím lepší výkony odvádí," tvrdí Kjerulf, který firmám jako HP nebo IBM rad í, jak štěstí zaměstnanců dosáhnout. Ve svém přístupu zachází dokonce tak daleko, že navrhuje soukromým společnostem překopat jejich dosavadní žebříček hodnot. "Mnoho firem se drží pravidla, že na prvním místě je zákazník. Případně firemní hospodářské výsledky. To je ale špatně. Na prvním místě by mělo stát štěstí zaměstnanců," konstatoval Kjerulf na European Investment Conference pořádané společností CFA Institute v polovině října v Praze. Mediálním partnerem akce byl i týdeník Ekonom. (Více viz rozhovor na str. 10.)

MEZITITULEK: Štěstí nezáleží na platu

Lze ale štěstí dosáhnout v době, kdy je řada firem nucena snižovat náklady i za cenu osekání platů zaměstnanců, či dokonce jejich propouštění? Podle Alexandera Kjerulfa je to možné. Štěstí v práci totiž není přímo úměrné výši mzdy, bonusů nebo zaměstnaneckých benefitů. Štěstí je pocitová záležitost a k jeho dosažení je nutné dbát na dva hlavní faktory, které s odměňováním pracovníků nesouvisejí. Prvním jsou výsledky práce, s nimiž může být zaměstnanec spokojen a za něž je také patřičně chválen. Tím druhým jsou pak dobré mezilidské vztahy na pracovišti. Pokud se totiž budou kolegové nenávidět, nebudou ani rádi chodit do práce.

Fakt, že mzda od určité výše, kdy je schopná zajistit a uspokojit základní potřeby každého zaměstnance, nehraje klíčovou roli při přístupu k práci, potvrzují i jiní ekonomové. "Štěstí se dosahuje prostřednictvím vyváženého přístupu k životu ze strany jednotlivců i společností. Jako jednotlivci jsme nešťastní, když jsou nám odepřeny základní hmotné potřeby, ale stejně tak jsme nešťastní, pokud honba za vyššími příjmy nahradí náš zájem o rodinu, přátele, komunitu, soucit a udržování vnitřní rovnováhy," vysvětluje profesor Kolumbijské univerzity, ekonom Jeffrey D. Sachs. Ani sebevyšší plat tak podle něho nezajistí štěstí, pokud kvůli němu bude muset zaměstnanec obětovat například čas strávený s blízkými.

Jaké recepty na zvýšení spokojenosti s výsledky práce a zlepšením atmosféry na pracovišti fungují? Například dánská společnost Lego praktikuje výše zmiňovaný nápad začít každou poradu příjemně, tedy rekapitulací úspěchů. Teprve pak ředitelé přejdou k dalším bodům, které už mohou být negativní. Podle Kjerulfa ale i pět minut pozitivní nálady dokáže změnit celou atmosféru mítinků. Technologická společnost Google zase pečlivě dbá na budování dobrých vztahů mezi kolegy. Ti tak často bydlí ve firemních "kampusech" a není výjimkou, když spolu sousedí nejen přes den v kanceláři, ale i ve volném čase v bytech.

Jedním z nejstarších propagátorů firemního důrazu na štěstí zaměstnanců jsou americké aerolinky Southwest Airlines. Ty jsou ve Spojených státech proslulé velmi netradičním a vstřícným přístupem palubního personálu. Štěstí letušek a pilotů se pak přenáší i na pasažéry, kteří si Southwest Airlines oblíbili a jsou jim věrní. "Ani v krizi leteckého průmyslu po 11. září 2001 jsme nemuseli zrušit jediný let. Nepropustili jsme jediného zaměstnance," konstatuje bývalý ředitel aerolinek Herb Kelleher, který je dnes již v důchodu. Kromě udržování nízkých nákladů a vytváření polštářů v lepších časech přisuzuje Kelleher úspěch Southwest Airlines právě přístupu k vlastním pracovníkům. "Zaměstnancům bude ve firmě poskytnuta stejná péče a respekt, jaké jsou od nich očekávány při přístupu k našim zákazníkům," stojí v kodexu firmy.

Téměř legendou se pak ve Spojených státech i za relativně krátkou dobu existence stala společnost Zappos, která přes internet prodává boty. Za deset let se díky důrazu na štěstí na pracovišti vypracovala z nulového obratu na více než miliardu dolarů ročně. Zakladatelé-kamarádi totiž i při expanzi firmy a nabírání nových lidí dbali na to, aby zůstala zachována přátelská, téměř rodinná atmosféra na pracovišti. Jak hlubokých vztahů se jim podařilo dosáhnout, se ukázalo v době, kdy se firma stěhovala ze San Franciska do Las Vegas. Z 90 lidí, kterým vedení stěhování za prací nabídlo, jich naprostá většina souhlasila. "Jen málokdo měl sice v Las Vegas kamarády nebo příbuzné, ale rodinná atmosféra, která se ve firmě v San Francisku vytvořila, znamenala, že kamarádů a rodiny budeme po přestěhování mít na místě automaticky spoustu," vzpomíná jeden ze zakladatelů Zapposu Tony Hsieh v knize "Štěstí doručeno".

MEZITITULEK: Zklamání z hrubého domácího produktu

Trend kladení důrazu na vyšší než ryze materiální hodnoty nicméně nefunguje jen na firemní úrovni. Ekonomická krize posledních let přiměla ekonomy zvažovat také vypovídací hodnotu základních makroekonomických ukazatelů. Typickým příklad je hojně kritizovaný hrubý domácí produkt (HDP) a neustálá honba za jeho růstem. Podle mnoha ekonomů včetně nositele Nobelovy ceny Josepha Stiglitze totiž HDP v krizi zklamal. Důkaz?

Hrubý domácí produkt na hlavu v Řecku je dodnes vyšší než v České republice nebo na Slovensku. Přesto je jasné, že život v současném Řecku není v ničem záviděníhodný a ani Češi a Slováci se do Atén za štěstím nepohrnou. "Krize byla velmi užitečná, neboť si lidé uvědomili, že HDP nám neříkalo nic o tom, co se v ekonomice skutečně děje," tvrdí Joseph Stiglitz. "Krize nás upozornila, jak špatná byla naše ekonomická měřítka. Americký HDP vypadal před krizí dobře, ale pak se ukázalo, že to všechno byl jen přelud," dodává ekonom, který patří mezi přední obhájce hledání nového, dokonalejšího způsobu poměřování hospodářské a životní úrovně v jednotlivých státech. HDP na hlavu podle něho navíc nezohledňuje stále více se rozvírající nůžky mezi příjmy a bohatstvím jednotlivých lidí - jako průměrová veličina to ani nemůže umět. Podobný názor zastávají i další známí ekonomové.(Viz též Štěstí je rovnost na str. 12.)

Další kritika vypovídacích schopností ukazatele hrubého domácího produktu vychází z jeho jednostranné orientace. Zaměřuje se čistě na ekonomické faktory, přičemž nezohledňuje další důležitá hlediska ovlivňující spokojenost a štěstí lidí. "Chceme-li zvýšit pocit štěstí, musíme pojmenovat mnoho faktorů mimo HDP, které dokážou celospolečenský pocit pohody zvyšovat, nebo snižovat. Většina zemí investuje do měření HDP, ale vynakládá jen málo prostředků, aby identifikovala zdroje špatného zdraví, snižující se společenské důvěry a zhoršování životního prostředí," vysvětluje další z propagátorů širšího pojetí měření vyspělosti zemí, profesor Kolumbijské univerzity Jeffrey D. Sachs.

A konečně, problematický je i způsob výpočtu HDP. Právě kvůli tomu, že se do něj započítávají také vládní výdaje, čili například státem vyprodukované dálnice či jiné veřejné statky, dochází k silnému zkreslování skutečné ekonomické kondice země i blahobytu jejich obyvatel. Vlády většiny vyspělých zemí si totiž v minulých desetiletích s oblibou na své výdaje půjčovaly. Růst se tak de facto odehrával na dluh. "Růst, který jsme zde měli - a máme -, je růst umělý, nepřirozený, protože je hnaný státním dluhem. Pokud si někdo půjčí sto tisíc, jen blázen by o něm řekl, že je o sto tisíc bohatší. Pokud to udělá stát, vnímáme to jako bohatnutí," upozorňuje ekonom Tomáš Sedláček.

MEZITITULEK: Indexy štěstí

Čím ale nespolehlivý HDP nahradit? Inspirací může podle Josepha Stiglitze být cesta, po níž se vydal malý asijský stát Bhútán. Tamní král Džigme Singjä Wangčhug už v 70. letech 20. století přišel s konceptem takzvaného "hrubého národního štěstí". Ten měl zohledňovat i mnoho dalších faktorů, než je jen objem zboží a služeb, které se v zemi vyprodukují. Kromě udržitelného rozvoje bere v úvahu také stav životního prostředí, kulturní faktory a úroveň správy věcí veřejných, tedy například míru korupce. Jinak řečeno - hrubé národní štěstí mělo ukázat nejen to, jak jsou lidé v zemi bohatí, ale také jak spokojený a šťastný život žijí.

Bhútán se svůj koncept hrubého národního štěstí snaží prosadit i na mezinárodním poli. Loni s ním proto přišel i na jednání Organizace spojených národů (OSN). Přestože byla zpočátku většina diplomatů k této ideji skeptická, nakonec zástupci 66 zemí hlasovali pro nezávaznou rezoluci OSN, podle níž by se mělo v budoucnu štěstí stát důležitým indikátorem rozvoje jednotlivých zemí a úrovně života v nich. Jelikož je nicméně koncept dosud značně nedotažený, doporučila rezoluce, aby státy přišly s vlastními návrhy, jak štěstí měřit. Postup používaný v Bhútánu - vyplňování mnohastránkových dotazníků - totiž praktické využití hrubého národního štěstí komplikuje.

Bhútánská iniciativa nicméně není jedinou, která prosazuje štěstí jako důležitý faktor při měření životní úrovně v různých zemích. Zakomponováním vyšších hodnot než těch ryze ekonomických se zabývá také například Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Ta sestavuje takzvaný "Index lepšího života". Britská organizace New Economics Foundation pak přišla od roku 2006 s "Indexem šťastné planety". Právě v absenci jednotného "měřítka štěstí" lidí ale spočívá dosud největší slabina těchto indexů. Každý totiž vychází z poněkud jiného konceptu a ukazuje tak jiné výsledky. A tak zatímco v "Indexu šťastné planety" organizace New Economics Foundation dominují první desítce převážně relativně chudé středoa jihoamerické země jako Kostarika nebo Kolumbie, "Index lepšího života" sestavovaný OECD na čelo staví bohaté evropské země s rozsáhlým sociálním systémem - Dánsko, Norsko nebo Rakousko. Zatímco jeden index ideu, že bohatství nutně neznamená větší štěstí, zpochybňuje, druhý ji naopak potvrzuje. Změřit a porovnat štěstí obyvatel těchto zemí ale objektivně nelze (viz 10 nejšťastnějších zemí...).

Štěstí jako ukazatel rozvinutosti země bude zřejmě v budoucnu hrát stále větší roli. S rostoucím blahobytem a bohatstvím společnosti, které uspokojí základní potřeby, totiž budou stále důležitější doplňkové faktory jako životní prostředí, dostupnost vzdělání a zdravotní péče nebo kvalitní správa státu. Problémem nicméně nadále zůstává komplikovanost měření indexů štěstí. Neexistuje totiž žádný exaktní způsob, jak vyčíslit tak individuální a subjektivní veličinu.

Podobně pro firmy, které hledají stále nové cesty ke zvyšování efektivity, bude koncept štěstí na pracovišti poměrně levnou alternativou k nepopulárnímu osekávání nákladů. Navíc je může inspirovat úspěch firem, které už šťastné zaměstnance mají a z jejich štěstí těží.

AUTOR: Jan Němec

MEZITITULEK: 10 nejšťastnějších zemí podle OECD

Zdroj: OECD Better Life Index 2012

1 Dánsko
2 Norsko
3 Rakousko
4 Nizozemsko
5 Švýcarsko
6 Austrálie
7 Kanada
8 Finsko
9 Izrael
10 Švédsko

MEZITITULEK: 10 nejšťastnějších zemí podle New Economics Foundation

Zdroj: Happy Planet Index 2012

1 Kostarika
2 Vietnam
3 Kolumbie
4 Belize
5 Salvador
6 Jamajka
7 Panama
8 Nikaragua
9 Venezuela
10 Guatemala

MEZITITULEK: 9 složek lidského štěstí podle časopisu Time

1 Psychická pohoda
2 Zdraví a dostupnost zdravotní péče
3 Volný čas
4 Kvalita a dostupnost vzdělání
5 Kulturní vyžití
6 Dobrá správa věcí veřejných
7 Mezilidské vztahy
8 Dobré životní prostředí
9 Životní standard