Pavel Kabat: Ekologie není povinné zlo

V cestě k udržitelnému byznysu chybějí podle ředitele Mezinárodního institutu aplikovaných systémových analýz (IIASA) profesora Pavla Kabata silnější politická rozhodnutí. "Máme technologie, máme peníze, ale nemáme vlády, které by chtěly přijmout tuto výzvu," říká Kabat.

IIASA se zabývá studiem přírodních problémů, které jsou příliš velké na to, aby je řešila jedna země, radí vládám i mezinárodním institucím.

OTÁZKA: HN: Jak vnímáte rozpor mezi snahou o snižování ekologické zátěže ve výrobě a ekonomickým růstem?

Myslím, že současný ekonomický model, který funguje v rozvinutých demokratických zemích, nepřežije. Je založen na teoriích z doby kolem roku 1750, které jsou postaveny na růstu, produktivitě, měřitelných výstupech, a prostředí je vnímáno v podstatě jen jako faktor, který limituje produkci. Tyto teorie ale nemohou již dlouho vydržet. V následujících 50 letech se to, co bylo doposud vnímáno jako náklady navíc, tedy být vstřícný k prostředí, změní na stimul ekonomického růstu. Naprosto se převrátí ekonomický model.

OTÁZKA: HN: Je tato radikální změna ekonomického myšlení nevyhnutelná?

Je to příležitost. A právě jako na možnou mašinu na peníze na to musíme pohlížet a dokázat využít potenciál k inovacím, který v sobě skýtá. Nesmíme na ekologické chování pohlížet jako na povinnost. Dokud je tak vnímáno, tak se na něj bude vydávat pouze minimum peněz.

OTÁZKA: HN: Jak toho chcete dosáhnout?

Už se to děje. V Nizozemsku je problém s přílišnou štědrostí podpory pro chovy na mléko. Získávají okolo 500 eur čistého zisku na hektar, a z toho 300 eur pochází z evropských dotací. Pokud by se tyto dotace zcela zrušily, profitabilita tohoto odvětví by se prudce snížila a znamenalo by to velké riziko. Farmy se povětšinou nacházejí v nízko položených oblastech, které jsou často zaplavovány a pro jejich zachování se používají robustní odvodňovací systémy a další umělé zásahy do vodního systému. Pokud by se ale část těchto dotací namísto podpory výroby mléka vynaložila na rozvoj toho, co dříve byly bažiny a mokřady, ze kterých se staly pastviny, na oblasti vhodné pro rekreaci, vytvořily by se nové oblasti pro byznys, které by tyto farmy samy mohly využít. To se na evropské úrovni opravdu děje, a farmy tak po této změně vydělávají ještě více, než když byly závislé pouze na dotacích. Je potřeba nepřemýšlet o ekologii jako o povinném zlu, ale hledat v ní příležitosti.

OTÁZKA: HN: Daří se to ještě někde?

Například jedna stavební společnost působící v Británii se snažila přebudovat starší budovy na energeticky efektivnější. Projekt se nemohl pohnout, chyběly peníze. Pak se ale banky rozhodly poskytnout speciální půjčky - s jednou podmínkou: inovované části nového vybavení budov, které spotřebovávají přibližně polovinu energie než obvykle, se staly součástí kapitálu bank. A ty jej budou moci v budoucnu využít. To byl dostatečný impulz, aby se projekt v řádu stovek milionů liber rozběhl. Náklady byly problém, dokud nepřišel někdo se zajímavým ekonomickým modelem, ve kterém se technologický náklad jevil jako investice.

OTÁZKA: HN: Odkud by měla pocházet primární iniciativa? Ze soukromé sféry, od státu, z Evropské unie?

Máme dostatek peněz na financování primárního výzkumu. Máme poměrně dobře rozvinuté trhy pro již vyvinuté finální produkty. Problémem jsou ale nedostatečně rozvinuté trhy pro rizikový kapitál - během prvních pěti let, když se někdo rozhodne zrealizovat inovativní myšlenku, je velmi zranitelný. V této chvíli musí být subvencovaný. Osobně se zasazuji o to, aby právě na tuto oblast byla upoutána pozornost. Je třeba přesměrovat, nikoli navýšit, dotace právě do oblasti rizikového kapitálu, aby tyto firmy byly podpořeny do chvíle, než se o slovo v dostatečné míře přihlásí trh.

OTÁZKA: HN: Pozorujete i tlak ze strany spotřebitelů na to, aby se firmy chovaly ekonomicky nebo sociálně zodpovědněji?

Spotřebitelé musejí být v první řadě dobře informováni. Například v Kalifornii je jeden lokální supermarket, kde můžete z naskenování kódu na produktu zjistit nejen jeho cenu, ale i ekologickou stopu, která vznikla při jeho výrobě. Studie amerických kolegů ukázala, že během šesti měsíců devadesát procent spotřebitelů volilo produkty šetrnější k životnímu prostředí, i pokud byly dražší. Moderní technologie otevírají možnosti, jak posílit hlas spotřebitelů, a ti se tak mohou stát součástí rozhodnutí. Televizní spoty nebo reklama v novinách nefungují. Je potřeba ve spotřebitelích vypěstovat vědomí, že mohou něco změnit, a oni té možnosti pak využijí. Díky tomu se systém bude moci i sám regulovat, protože zmíněný experiment naznačuje, že ekologicky šetrné výrobky by byly spotřebiteli preferovány.

OTÁZKA: HN: Myslíte, že přísnější regulace ze strany státu či EU může pomoci? Například v České republice firmy stále málo separují odpad z výroby.

V oblasti odpadu zcela jednoznačně. Zde by měla existovat jasná, striktní a důsledně vymáhaná pravidla, protože sem tlak spotřebitelů nedosáhne. Ale co se týče životního prostředí, stát by neměl na soukromou sféru příliš tlačit. Vlády by měly nabízet pozitivní motivaci, usnadňovat začátky inovativních podniků a pomáhat jim vytvořit budoucí trhy.

OTÁZKA: HN: Hovoříte o dotacích. Součástí evropské agendy Horizon 2020 je i balík peněz určený na podporu udržitelnosti. Je toto tedy správný nástroj?

Zcela jednoznačně. Záleží samozřejmě na způsobu, jakým to bude implementované. Doufejme, že s co nejmenším podílem byrokracie. To u Bruselu ovšem nikdy není jisté.

OTÁZKA: HN: Do padesáti let bychom měli všichni využívat ekologického byznysu...

Je to veliká výzva. Nebude to fungovat, pokud budeme pohlížet na životní prostředí jako na bariéru růstu. Bude to fungovat ve chvíli, kdy na udržitelnost budeme pohlížet jako na hlavní ekonomický model, který bude obsahovat technologické inovace a nové trhy. Ale je to hlavně politické téma. Máme například dostatek prostředků a technologií k tomu, abychom uskutečnili úplný přesun k mixům udržitelných zdrojů energie po celém světě. Ale děláme přesný opak. Většina dotací stále jde do fosilních paliv. Vedle toho se obracíme k břidlicovému plynu, který nejspíše zablokuje nastavení cenové politiky, která by nás přiblížila udržitelnosti. Není to otázka peněz nebo technologií, je to hlavně otázka politická. Potřebujeme silnější politická rozhodnutí. Problém je v tom, jak globální politika funguje. Energetické trhy dominují globální ekonomice i globální politice. Každý z nás může dělat maximum, malé firmy se mohou snažit chovat šetrně k prostředí, ale jsme součástí obrovské mašiny, která by také měla myslet na společenskou odpovědnost. Pro celý svět, ale to politici nedělají. A to je největší problém. Každá společnost, která se bude chovat stoprocentně odpovědně, ve chvíli, kdy narazí na bariéru v podobě ceny energií a nekonkurenceschopnost ji odsoudí k zániku, bude obětí globálního geopolitického systému. Co tedy bude za 50 let, záleží na konkrétních rozhodnutích stávajících politiků na globální úrovni.

OTÁZKA: HN: Takže myslíte, že teď jsme na jakémsi bodu zlomu?

Já tomu říkám, že jsme na křižovatce, kde bychom měli provést sociálně-ekonomickou přeměnu. Máme k tomu technologie, máme k tomu peníze, ale nemáme vlády, instituce, které by chtěly přijmout tuto výzvu. Je to celkem frustrující, mít prostředky, ale nikam se nehýbat.

Profesor Pavel Kabat se stal desátým ředitelem Mezinárodního institutu aplikovaných systémových analýz v prosinci roku 2012. Je zodpovědný za vytváření, vedení a administraci všech výzkumných programů IIASA. Narodil se v Československu v roce 1958. Než se přestěhoval do Rakouska, aby vedl IIASA, žil a pracoval v Kanadě a Nizozemsku. Vedl skupinu klimatických změn na Wageningen University, byl odborným ředitelem v Dutch National Climate Research Program. Titul Ph.D. získal v oboru hydrologie, vodní zdroje a klima. Působil například jako poradce Asijské rozvojové banky v Bangladéši, nizozemského parlamentu nebo v mezinárodní komisi pro deltu řeky Mekong.

AUTOR: Barbora Strnadová
AUTOR-WEB: www.ihned.cz