Konec turisty na Šumavě

Pokojně, spíš v duchu bodré frašky končil Jan Stráský ve funkci ředitele Správy Národního parku na Šumavě. Poté, co zahájil další kácení stromů napadených kůrovcem, vzkázal protestujícím aktivistům, že "by bylo nešťastné, kdyby nám někdo chtěl bránit v takto šetrném tlumení škodlivého brouka".

Mluvčí loňské blokády Mojmír Vlašín kontroval, že má k dispozici důkazy o nelegálnosti kácení, a že si pro Stráského přijede kriminálka. A nový ředitel Jiří Mánek označil tento výrok za pouhý mediální bonmot. S tím, že kácení je samozřejmě zcela legální.

Jako by se vedení parku a aktivisté jakýmsi bizarním způsobem dohodli a omezili se už jen na vymýšlení údernějších popisů situace. Stromy v parku se kácejí, blokáda se nekoná a razantní figurku Stráského střídá uhlazenější diplomat Mánek.

Stráský byl mistr originálních výroků na téma nutnosti bojovat s přírodou či porušovat zákony, jelikož legislativní rámec je "trapně nedostatečný". Sympatie si získával "lidovou moudrostí", která se neodvolává na bůhvíjaké vědecké studie, ale dobře ví, co je zelený les a co je dobré pro turistu. Nepřekvapí, že proti němu stáli nejenom ekologové-aktivisté, ale i řada vědců.

Rázný chlapík, který rozumí lesníkům a nedělá si zase tak moc těžkou hlavu z každé nalomené květinky či vyplašeného tetřeva, nepodlézá akademikům a s aktivisty je připraven zle zatočit, získal podporu většiny národa. Ne snad, že by všem byl opravdu milý, ale stále reprezentoval něco přijatelnějšího než "blokádníci".

To je Stráského mocný odkaz, který nelze podceňovat a bagatelizovat ho prostřednictvím image stárnoucího žoviálního vypravěče: je přiměřeně populistický, srozumitelný, nesmlouvavý k neoblíbeným "protesterům", nedělá z ochrany přírody zbytečnou "vědu", ví, co chce, tak jako to věděly celé generace lesníků před námi. Ten odkaz bezpochyby posiluje tendence k omezování chráněných oblastí. Není formulován tak drsně, přesto je aplikací myšlenek Stráského kolegy z bankovního prostředí a posléze ODS Václava Klause, jenž považuje "zelenou totalitu" za možná největší nebezpečí současného světa.

Jistě, není žádná povinnost mít národní parky. Ale nechat je utlumit Stráským a Klausem není samozřejmá alternativa.

Jiří Mánek je důstojným nástupcem. Možná neumí tak dobře rozehrát notu lidové moudrosti, ale svou větší uhlazeností a vybranějším slovníkem získá zase jiné příznivce "zelené Šumavy". Jeho koncepce ochrany a rozvoje národního parku je v principu shodná s koncepcí Stráského.

Aktivisté, kterých je málo a mají proti sobě většinu, budou muset přihlížet tomu, jak na Šumavě roste lanovka, nové hotely a padají další stromy. Šumava bude stále víc připomínat kombinaci městského lesoparku, dlouhé cyklostezky a mohutnějícího střediska pro sjezdové lyžování. Bude utlumená. V harmonii s naší milou Kotlinou, kde věříme zkušeným konzervativním žoviálním mužům a odmítáme mladé blouznivce, kteří by snad chtěli něco měnit.

AUTOR: Michal Komárek
Autor je programovým ředitelem Greenpeace ČR.