Ekologové: Spalovnu zlikvidovat

Ústí nad Labem (štv, ibi) Zatímco jedni tvrdí, že spalovna vypouští do ovzduší řadu škodlivin a je pro své okolí nebezpečná, druzí jim oponují a říkají, že co se týče spalovny, je vše v pořádku. Nedávno na téma spalovna diskutovali v pořadu Na tapetě, jež společně připravuje Český rozhlas a MF DNES, chemik společnosti Termizo Petr Novák a Milan Havel z ekologické organizace Děti Země. Spalovna likviduje kromě jiného také nebezpečné odpady. A právě jejich zpracování je pro ekology trnem v oku. Havel: Jakýkoli odpad není nebezpečný ve chvíli, kdy ho lidé berou do ruky. Škodliviny vznikají až v momentě, kdy tento odpad projde spalovnou. Je to drahá technologie, která nám přináší zátěže pro další generace a tomu se snažíme zabránit. Myslíme si, že nejdříve by se co největší množství odpadu mělo zrecyklovat a teprve potom spálit. Hodně diskutované je téma rakovinotvorných dioxinů, které spaliny obsahují. Poslední měření údajně dopadla příznivě ... Novák: Chceme se dostat do situace, kdy budeme poškozovat životní prostředí co nejméně. Proto se snažíme řešit dioxiny, pro které zatím neplatí pro spalovnu žádné limity. Ty začnou platit až roku 2003. Nicméně je stanovena stavební podmínka, a to je dva nanogramy na m3, neboli 2 miliartiny gramu v m3. Nyní jsme naměřili 1,2 nng/m3, což je vyhovující z hlediska stanovené podmínky 2 nng/m3. Vyměnili jsme recyventilátor, který zlepšuje podmínky pro hoření v kotli a zabraňuje tomu, aby vznikaly lokální výkyvy v profilu topeniště a tím se právě i snižuje nebezpečí tvorby dioxinů. Nyní jsme se přiblížili k naprostému technickému maximu, které může tato technologie poskytnout. Další zásahy už budou jenom na konto dalších opatření, která samozřejmě chystáme. Havel: My si myslíme, že znečišťovatel tohoto typu a tokové velikosti, obzvláště když je spalovna uprostřed města, by se měl snažit ne čekat na limity po uzákonění, ale měl by se snažit dosáhnout limitu 0,1 nng co nejdřívě. To je jedna věc. Za druhé pak sledujeme cestu, jakou toho chce provozovatel dosáhnout. Zatím navrhovali holandskou technologii. My pouze víme, že tamní společnosti se po pěti letech zkoušení na spalovně podařilo čistit pouze 66 % plynů. Toto v nás vzbuzuje obavy. Druhá věc je také to, že vlastní měření, které bylo teď provedené, bylo udělané po odstávce, kdy byl kotel vyčištěný a v ideálních podmínkách. To je problém těchto měření, že se provádějí v době, kdy je na to provozovatel připraven. Například v Belgii mají uzákoněno, že musí měřit spalovnu dvanáct dní. Během těchto měření se zjistilo, že oproti krátkodobým měřením jsou limity překračovány třicekrát až padesátkrát. Mimochodem, to, že se po deseti letech opravil špatný ventilátor, nás samozřejmě těší. Novák: Neměli bychom se spokojovat s tím, že pro nás platí termín v roce 2003. My již v letošním roce provedeme provozní pokus, kterým chceme dosáhnout předepsané legislativní hodnoty. Pokud se nám to podaří, tak budeme v tomto pokračovat i nadále. Pokud se nám to nepodaří, tak jsou jiné technologie sice dražší, nicméně jsme i připraveni se k nim přiklonit. Ekologové svého času protestovali také proti míchání popílku, v němž je velký obsah dioxinů, se škvárou. Díky tomuto postupu je směs údajně méně toxická. Co se tedy Dětem Země na takovémto způsobu snížení nebezpečnosti odpadů nelíbí. Havel: Myslíme si, že je to porušování zákona. Zde se jedná totiž o to, že náš zákon stanovuje limit pro množství dioxinů v odpadu. Podle obsahu odpadu se musí s tímto odpadem nakládat. A popílek v čištění spalin ve dvou nebo ve třech měřeních povolenou hodnotu překročil, čili by se měl soedifikovat a ukládat na skládkách jednodruhového odpadu. Když se smíchá se škvárou, dochází k ředění, což je ze zákona zakázané, a tím se ty hodnoty nenaměří. Potíž je v tom, že problematický odpad se ukládá na skládku komunálního odpadu v Košťálově a zde bude docházet k postupnému vymývání do vod. Novák: My tvrdíme a jsme o tom hluboce přesvědčeni, že postupujeme přesně v duchu toho, co umožňuje jak česká legislativa, tak evropská. Mimochodem, míchání popílku není nějaký náš experiment. Podobně to dělají i ve Švýcarsku, které o své životní prostředí dbá přímo vzorově. Tento postup je naprosto korektní. Navíc, zákon nám umožňuje, abychom prováděli úpravu odpadu s cílem snížit jeho nebezpečné vlastnosti. To samozřejmě děláme. Do přírody se totiž dostává hlavně to, co se rozpustí ve vodě. A protože popílek obsahuje zvýšené obsahy cadmia, olova, zinku, tak my vytvoříme v technologii podmínky, které v přírodě nemohou nastat. To znamená, pereme více než hodinu popílek při teplotě 70 st. C v kyselém prostředí. Tím všechny tyto kovy rozpustíme a odstraníme je do roztoku, který potom vlastně přepracujeme do formy, která je naprosto nerozpustná. Popílek ještě vypereme protiproudně vodou a ten již žádné nebezpečné vlastnosti nemá. V Košťálově se tento odpad ukládá na řádně zabezpečenou skládku, která má vyřešený způsob nakládání s vodou. Havel: My na to máme výrazně jiný názor. Nemáme nic proti technologii, kterou Termizo propírá těžké kovy. My napadáme to, že dioxiny, které v tom zbytku zůstávají, se nadále míchají. A co se týče Termiza a košťálovské skládky: Tak za prvé, skládka je to zabezpečená, jsou odtamtud odebírány odpadní vody, ty se však vozí například na čističku odpadních vod do Lomnice nad Popelkou, kde už se ovšem dioxiny neměří. Čili je to jedna cesta úniku. Také je známo, že zhruba v průměru po 25 letech dochází k poruchám skládky, to znamená, že v dohledu je období, kdy znova dojde k únikům těchto látek do životního prostředí. Každá spalovna se snaží, aby naplnila svou kapacitu. Aby její provoz byl ekonomický, pálí se samozřejmě co jde, včetně PVC, proti němuž protestují nejen Děti Země, ale i další mezinárodní ekologická hnutí. Jak nebezpečné je spalování PVC? Novák: Spalování PVC je nebezpečné. I když můžeme říct, že moderní spalování mají takovou technologii, která je schopna většinu těchto negativních vlivů eliminovat. Termizo nepřijímá PVC coby odpad jako takový, nýbrž jenom jako součást komunálního odpadu nebo odpadních plastů. To je v průměru asi 3 % odpadu. Samozřejmě, tlak na potlačování tohoto druhu plastů je jenom správný, je v pořádku a my jsme s ním v plném souladu. A to i z toho hlediska, že máme ekologické cítění a není pro nás rozhodující kšeft za každou cenu. PVC je přirozenou součástí komunálního odpadu, protože je součástí našeho běžného života. Měkčené PVC bylo součástí hraček a je ještě součástí některých obalů. My to vidíme jako velkou chybu určitě minimálně z obalového cyklu by se mělo PVC vyřadit. Myslím si, že tlak na to, aby se nahradily jinými plasty určitě bude značný. PVC je nebezpečné především proto, že obsahuje větší obsah chloru a vytváří dobré podmínky proto, aby při reakcích vznikaly látky polychlorovaných bifenylů, chlorovaných dibenzodioxinů, respektive uranu, to jsou ty dioxiny a urany, o kterých hovoříme. Pod tím pojmem dioxiny zároveň zahrnujeme urany. A ještě k tomu, co je ta koncentrace dva ngv na m3, o kterých se stále hovoří a které musíme dosáhnout. Uvedl bych to asi tak když byste vzali kostku cukru, rozlomili ji na osm dílů a ten jeden díl rozpustili v Slapské přehradě, tak jste přesně zhruba na koncentraci 2 ngv na m3 množství vody. Jinak bych také rád upozornil na rizika separací plastů. Plastů je na světě několik set druhů a jestliže se do jednoho vytříděného druhu plastu objeví nepatrná součástka jiného plastu, tak už nikdy nevyrobíte zpětně ten původní výrobek. Například, jestliže vyseparujete tzv. petky, objeví se vám v tom něco polyetylenu, takže už z toho nikdy neuděláte láhev PET, ale musíte využít nějaký náhradní program, náhradní výrobek, který má obvykle vlastnosti podstatně horší. V tom je právě to značné riziko, že vlastně ty aplikace těchto recyklovaných plastů jsou bez podpory státu, regionu, obce velmi obtížné a je to skutečně velmi zodpovědná práce, která nelze udělat sama o sobě jenom vydáním zákonů. Musí se tomu skutečně věnovat velké množství lidí. A co Děti Země? Jak nebezpečné je z jejich pohledu spalování PVC? Havel: Spalování PVC zvyšuje emise toxických látek, jak říkal inženýr Novák. Z tohoto je to nebezpečné a já myslím, že je naprosto přirozený krok, že by mělo být zakázáno. Jedná se o tom v Evropě, v našem zákoně to bylo, bohužel, lobby výrobců obalů posunulo zákaz používání v naší legislativě o dalších šest nebo sedm let. Tady se udělaly kroky ke snižování těchto látek, upravily se barvy, používá se bezolovnatý benzin, halogenové vynašeče, to vše snižuje vznik těchto toxických látek. Bohužel, PVC se podílí ve velké míře na vzniku těchto látek také proto, že vlastně nejde vytřídit a nelze recyklovat, vždy je to downrecykling a ještě také se dostává i do dalších oblastí. Dostane se do spaloven, dostane se do domácností, kdy domácnosti jsou vlastně bezbranné a přestože můžeme obyvatelstvo učit, aby nespalovalo odpad, vždycky to určité procento lidí dělat bude. Prostě my si myslíme, že z hlediska PVC je jediná cesta. Jeho zákaz. A dokonce si myslíme, že úplný, protože při samotné výrobě PVC už vznikají dioxiny. PVC by v podstatě mohlo být podle mezinárodních dohod zařazeno přímo mezi nebezpečný odpad, ale bohužel je to taky otázka politického koncenzu. Co tedy s PVC, které už je vyrobeno? Havel: Existují technologie, existují způsoby, existuje rozklad. Určité technologie byly vyzkoušené ve Francii. Jednak například, i když tady inženýr Novák říkal, že se PVC nedá recyklovat, známe technologii, kdy k nám přicházejí zpracovatelé plastů, aby podpořili recyklaci. Viděli jsme i vynikající výrobek ze směsného plastu a byl to výrobce ze Švýcarska. Bylo to udělané ovšem tím způsobem, že se plasty nenahřívaly. Jenom na 70 stupňu Celsia. A pak se lisovaly vysokým tlakem do desek. Ty desky vypadaly velice pěkně. Mimochodem ve Švýcarsku je tato metoda široce používaná. Já osobně si myslím, že u plastů se vůbec nevyplatí tímhle se zabývat, protože to je šíleně drahé. V podstatě, v dnešní době se vyplatí zabývat se jen otázkou PET lahví. Na ostatní plasty neexistuje metoda. Myslíme si, že těch plastů je zbytečně moc. Že by se měl jejich sortiment zužovat. Další problém liberecké spalovny dioxinový filtr. Měření spalin zatím dopadají dobře a je ve hře dioxinový filtr, který by množství dioxinů v emisích úplně eliminoval. Nabízí se v současné době nějaké levnější řešení tohoto filtru, který by se v případě nutnosti nainstaloval? Novák: Samozřejmě, já k tomu můžu říct poměrně dost, protože to je program, který nás velice zajímá. Orientujeme se tak, abychom pro naší technologii vybrali řešení, které bude optimální. Jak z hlediska spolehlivých výsledků, tak i z hlediska začlenění do technologie a také i z toho hlediska finančního. Nebudeme si zakrývat, že liberecká spalovna je jediná spalovna v České republice, která je postavena na bázi komerčního úvěru, to znamená, že jsme si na tuto spalovnu půjčili a musíme prostředky splácet. Takže nejsme na tom podobně jako další spalovny, které jsou postaveny za státní peníze a mohou nějakým způsobem hospodařit. Existují metody, které jsou založeny na záchytu dioxinů na různých sorbčních prostředcích. Tady v tom převládá aktivní uhlí. Právě proto, že aktivní uhlí má vynikající schopnosti na sebe zachytávat tyto látky kromě dioxinů třeba i chlorované fenyly, mohou se dávkovat buď přímo do spalin, tak jak to budeme zkoušet již v letošním roce, nebo se tam musí vřadit nějaký nový prvek, který toto uhlí vyfiltruje. Pokud by se neprokázala schopnost tohoto prostředku snížit dioxiny na předpokládanou mez, tak bychom mohli použít i katalgické metody, které jsou ale nejdražší. Představují vlastně nákup katalyzátoru a postavení nové budovy, výměníku tepla. Chtěl bych ale také vysvětlit, proč chceme nejdříve ověřovat tu aplikaci, která se třeba provádí v holandské spalovně. Chceme totiž, aby se nám povedlo vytvořit takový model spalovny, která by plnila vlastně všechny předpokládané limity, a to s velkou rezervou, protože my jsme nepochybně jediná spalovna, která zatím, pokud vyřešíme dioxiny, tak budeme bez problémů. Po roce 2005 se bude zpřísňovat pohled na emise do prostředí a to tím způsobem, že se bude jednak souběžně sledovat měření emise do ovzduší a zároveň i do vod. A to si myslíme, že stojí za to, abychom se tím směrem k nástřiku aktivního uhlí do spalin ubírali. Podobný trend s dioxinovými filtry je i v cizině? Novák: Určitě, samozřejmě, snažíme se v podstatě využít možností, které nám dává naše ekonomika. Nemůžeme si libovolně měnit ty podmínky, protože je tu jeden zřejmý fakt a to ten, že my máme postavené zařízení, které je postavené v cenových relacích, které jsou běžné v Západní Evropě, ale odpad kupujeme za české ceny. Zatímco my za odpad dostaneme tisíc korun za tunu, tak v Německu nebo v Holandsku je to až tisíc marek za tunu. Do jaké míry je filtr dioxinů účinný podle Dětí Země? Havel: Filtr samozřejmě ke snížení dioxinů povede. My ale upozorňujeme na to, že vzor, který měl být brán, tak tam pět let zkoušeli a dneska ještě pracuje ten filtr s 60 % učinností. To znamená, že aktivní uhlí se nedostalo ke styku se spalinami, aby mohlo navázat škodlivé látky. A k těm cenám nedávno jsem mluvil s pracovníkem ministerstva životního prostředí Holandska, tam mimochodem jsou stavěné spalovny, které mají limit dneska ne 0,1, ale 0,001 ng a náklady na tunu odpadu jsou v přepočtu 4 tisíce korun. Já si prostě myslím, že ty cenové relace nehrajou tady. Na druhé straně ono to nejde úplně všude srovnávat, protože tady hraje velký podíl kapacita a celkový výkon, to má velký vliv na cenu, takže se to nedá srovnávat tak jednoznačně. Nedávno zakouřila sousední teplárna, policie ihned začala vyšetřovat spalovnu, zdá se, že na spalovnu se okamžitě všechno svádí ... Novák: Bohužel, situace je taková, že vlastně jsme zdrojem určité pozornosti a skutečně se nám přičítají věci, za které nemůžeme. Nepochybně způsob čištění, který je instalovaný v naší spalovně, je na evropské úrovni. O tom svědčí to, že podkračujeme všechny emise. V Liberci jsou i zdroje další, které přinášejí některé nepříjemné toxické emise nebo pachy. Jsou to třeba slévárny hliníku, kde vlastně je známo o těchto zařízeních, že bývají i významným zdrojem dioxinů, bývají i zdrojem dalších aromatických toxických látek, takže to, že se přičítají tyto věci spalovně, se nám samozřejmě nelíbí. My máme systém pachových efektů mimo spalovnu vyřešen tím, že vlastně všechny prostory, ve kterých jsou odpady, jsou pod tlakem. To znamená, že odtud je odsáván vzduch a ten přichází přímo do kotle. Čili myslíme si, že skutečně v tomto případě nepoškozujeme okolí ani nepřinášíme nějaké nepříjemné zážitky našim lidem v okolí. Co Děti Země, jak jsou spokojené se spalovnou? Co jí vytknete, za co ji pochválíte? Havel: Musí se zlikvidovat. Myslíme si, že to je brzda v recyklaci a že byla nešťastně zvolena kapacita. Recyklace je světový trend ... Havel: Je to světový trend, na druhou stranu u nás se prostě ví, že menší spalovna na tom bude finančně ještě hůř. To je problém. To je pak taky otázka, jestli ji vůbec stavět. Pak, co se týká okolí spalovny, chodí nám stížnosti lidí, kteří nadávají, že tam umyjí auta a za chvíli jsou zaprášená popílkem. Je známo, že dnes, v oficiálních soudních odhadech pozemků, ve chvíli, kdy máte na svém území spalovnu, klesne cena vašeho pozemku o 20 %. To je v oficiálních materiálech odhadců. Čili, já si myslím, že tady je řada faktorů, které spalovně zrovna nepřejí. Prostě je to znečišťovatel a měl by se podle toho chovat. Proto si myslím, že nestačí jenom dodržovat zákonné limity. Zdroj: Mladá fronta Dnes