Trochu moc drahá recyklace (1.)

Ministr Kužvart, Hnutí Duha a členové náboženské sekty scientologů se prosazením příliš vysokých kvót na recyklaci nápojových obalů chystají poškodit životní prostředí a roztočit inflační spirálu. Jejich šílený nápad je přitom v rozporu nejen s doporučením Evropské unie, ale i se zdravým rozumem. V nejbližších dnech začne parlament projednávat vládní návrh zákona o obalech. Abychom pochopili vysokou politickou výbušnost tohoto zdánlivě nudného a odtažitého tématu, stačí si jen uvědomit, kolik pytlíků od pečiva, flašek od limonád, krabic od mléka, bot, pracích prášků, cigaret a bůhví čeho ještě projde každý den našima rukama. Obaly z tisíců výrobků se v nejbližší popelnici proměňují v odpad, o který se dnes vedou stejně zuřivé ideologické bitvy, jako třeba o drogy, jaderné zbraně či geneticky manipulované potraviny. Podle pesimistů se totiž naše civilizace jednou utopí ve svých vlastních odpadcích. Banální nerudovská otázka \"Kam s ním\"? se tak stala politikem prvního řádu. \"Přežít znamená recyklovat,\" zní z tábora ekologických aktivistů, pro který recyklace představuje symbolický Svatý grál. Na první pohled není o čem diskutovat. Zdá se, že čím víc odpadů dokážeme znovu použít, tím méně spotřebujeme surovin a tím bude naše životní prostředí čistší. Jenže paušální tvrzení, podle něhož je recyklace vždy dobrá, se často při bližším pohledu ukazuje jako pouhý ideologický mýtus. Americký ekologický analytik Jonathan H. Adler jej v brožurce Malé zelené lži (česky Občanský institut, 1993) vyvrací jednoduchým příkladem: \"Praní dětských plenek může na první pohled vypadat hospodárněji než vyhazování plenek na jedno použití. Ale shromažďování a sterilizace plenek by stálo značné množství vody, energie na ohřev i dopravu a čistících prostředků, nemluvě o delším čase, vynaloženém na praní. Jestliže recyklace vyžaduje zvýšenou spotřebu energie, nemusí vést k záchranné síti zdrojů, po které tolik touží environmentalisté.\" Proč Evropa odmítá vratné lahve. Recyklace je tedy vždy balancováním na ostří nože: za ušetřenou surovinu vždy zaplatíme spotřebovanou energií a pohonnými hmotami. Jde o poměr zisků a ztrát. S malým přeháněním se zkrátka klidně může stát, že nás jedna zachráněná flaška od piva přijde na deset litrů nafty, projeté při jejím sběru a dopravě do sklárny. Pro každý druh odpadu zvlášť je proto třeba spočítat, jestli se jeho recyklace z ekologického hlediska vůbec vyplatí. Například analýza Evropské unie z letošního května došla k překvapivému závěru, že vratné skleněné lahve škodí kvůli vysokým dopravním nákladům a energetickým investicím do vymývání životnímu prostředí dvakrát víc, než nevratné umělohmotné PETky.Jejich používání proto nemá být podporováno,“ píše se ve studii doslova. Přepočítání evropských závěrů na české poměry ukázalo, že zavedení nevratných umělohmotných lahví u nás snížilo produkci skleníkových plynů o 4200 tun ročně. V článku pro Reflex (www.reflex.czklíčové slovo “flašky“) jsem před časem podrobně popisoval, proč už dnes v Čechách nekoupíte limonádu ve skle a jak se tím zlepšilo životní prostředí. Není divu, že se Evropská unie snaží neekologické vratné lahve v zájmu ochrany přírody vytlačit z trhu. Největší spor probíhá v současnosti s Německem, kde se ministr životního prostředí Trittin (Zelení) snaží z čistě ideologických důvodů vratné lahve podporovat. “Soudíme, že německé předpisy neberou náležitý ohled na environmentální důsledky,“ oponuje Trittinovi členka Evropské komise Margot Wallströmová. Komise se letos v březnu obrátila na Evropský soudní dvůr, s požadavkem, aby Německu podporu neekologických vratných lahví zakázal. Dalším paradoxním dokladem, ze recyklace může škodit životnímu prostředí, jsou směsné plasty. Vytřídění všech těch kelímků od jogurtů, lahviček od šamponů či prázdných tub od zubní pasty z komunálního odpadu a jejich přepracování by bylo natolik energeticky náročné, že je z hlediska dopadů na životní prostředí mnohem lepší prohnat to všechno komínem teplárny a ušetřit tak fosilní paliva. Jiné druhy obalových plastů se zase vyplatí recyklovat jen do určitého procenta. Tak třeba prázdné nevratné PET lahve od nealkoholických nápojů jsou sice cennou druhotnou surovinou (za tunu vytříděných flašek dostanete až sedm tisíc korun!), kdybychom je ale chtěli sesbírat a recyklovat všechny, příroda by vzhledem k obrovským energetickým nákladům hořce zaplakala. Ivan Brezina Zdroj: pes.internet.cz