Co nám to navrhujete pane Březino?

Ministr Kužvart, Hnutí Duha a členové náboženské sekty scientologů se prosazením příliš vysokých kvót na recyklaci nápojových obalů chystají poškodit životní prostředí a roztočit inflační spirálu. Jejich šílený nápad je přitom v rozporu nejen s doporučením Evropské unie, ale i se zdravým rozumem. V nejbližších dnech začne parlament projednávat vládní návrh zákona o obalech. Abychom pochopili vysokou politickou výbušnost tohoto zdánlivě nudného a odtažitého tématu, stačí si jen uvědomit, kolik pytlíků od pečiva, flašek od limonád, krabic od mléka, bot, pracích prášků, cigaret a bůhví čeho ještě projde každý den našima rukama. Obaly z tisíců výrobků se v nejbližší popelnici proměňují v odpad, o který se dnes vedou stejně zuřivé ideologické bitvy, jako třeba o drogy, jaderné zbraně či geneticky manipulované potraviny. Podle pesimistů se totiž naše civilizace jednou utopí ve svých vlastních odpadcích. Banální nerudovská otázka \"Kam s ním\"? se tak stala politikem prvního řádu. \"Přežít znamená recyklovat,\" zní z tábora ekologických aktivistů, pro který recyklace představuje symbolický Svatý grál. Na první pohled není o čem diskutovat. Zdá se, že čím víc odpadů dokážeme znovu použít, tím méně spotřebujeme surovin a tím bude naše životní prostředí čistší. Jenže paušální tvrzení, podle něhož je recyklace vždy dobrá, se často při bližším pohledu ukazuje jako pouhý ideologický mýtus. Americký ekologický analytik Jonathan H. Adler jej v brožurce Malé zelené lži (česky Občanský institut, 1993) vyvrací jednoduchým příkladem: \"Praní dětských plenek může na první pohled vypadat hospodárněji než vyhazování plenek na jedno použití. Ale shromažďování a sterilizace plenek by stálo značné množství vody, energie na ohřev i dopravu a čistících prostředků, nemluvě o delším čase, vynaloženém na praní. Jestliže recyklace vyžaduje zvýšenou spotřebu energie, nemusí vést k záchranné síti zdrojů, po které tolik touží environmentalisté.\" Proč Evropa odmítá vratné lahve. Recyklace je tedy vždy balancováním na ostří nože: za ušetřenou surovinu vždy zaplatíme spotřebovanou energií a pohonnými hmotami. Jde o poměr zisků a ztrát. S malým přeháněním se zkrátka klidně může stát, že nás jedna zachráněná flaška od piva přijde na deset litrů nafty, projeté při jejím sběru a dopravě do sklárny. Pro každý druh odpadu zvlášť je proto třeba spočítat, jestli se jeho recyklace z ekologického hlediska vůbec vyplatí. Například analýza Evropské unie z letošního května došla k překvapivému závěru, že vratné skleněné lahve škodí kvůli vysokým dopravním nákladům a energetickým investicím do vymývání životnímu prostředí dvakrát víc, než nevratné umělohmotné PETky. “Jejich používání proto nemá být podporováno,“ píše se ve studii doslova. Přepočítání evropských závěrů na české poměry ukázalo, že zavedení nevratných umělohmotných lahví u nás snížilo produkci skleníkových plynů o 4200 tun ročně. V článku pro Reflex (http://www.reflex.cz/, klíčové slovo “flašky“) jsem před časem podrobně popisoval, proč už dnes v Čechách nekoupíte limonádu ve skle a jak se tím zlepšilo životní prostředí. Není divu, že se Evropská unie snaží neekologické vratné lahve v zájmu ochrany přírody vytlačit z trhu. Největší spor probíhá v současnosti s Německem, kde se ministr životního prostředí Trittin (Zelení) snaží z čistě ideologických důvodů vratné lahve podporovat. “Soudíme, že německé předpisy neberou náležitý ohled na environmentální důsledky,“ oponuje Trittinovi členka Evropské komise Margot Wallströmová. Komise se letos v březnu obrátila na Evropský soudní dvůr, s požadavkem, aby Německu podporu neekologických vratných lahví zakázal. Dalším paradoxním dokladem, ze recyklace může škodit životnímu prostředí, jsou směsné plasty. Vytřídění všech těch kelímků od jogurtů, lahviček od šamponů či prázdných tub od zubní pasty z komunálního odpadu a jejich přepracování by bylo natolik energeticky náročné, že je z hlediska dopadů na životní prostředí mnohem lepší prohnat to všechno komínem teplárny a ušetřit tak fosilní paliva. Jiné druhy obalových plastů se zase vyplatí recyklovat jen do určitého procenta. Tak třeba prázdné nevratné PET lahve od nealkoholických nápojů jsou sice cennou druhotnou surovinou (za tunu vytříděných flašek dostanete až sedm tisíc korun!), kdybychom je ale chtěli sesbírat a recyklovat všechny, příroda by vzhledem k obrovským energetickým nákladům hořce zaplakala. Čeští ekologisté mají velké oči Právě o povinná procenta recyklace použitých plastových obalů se dá v parlamentu očekávat největší válka. Připravovaný zákon o obalech vychází z toho, co už se v ekologicky vyspělém světě osvědčilo. Směrnice Evropské komise č. 94/62 doporučuje České republice do roku 2005 dosáhnout recyklace 45 % všech použitých obalů, u plastů recyklace 15 %. Množství komunálního odpadu (obaly z něj tvoří jej jednu desetinu) by se díky tomu mělo snížit o 5 %, což představuje vytřídění a opětovné využití 32 000 tun plastů. Protože se náklady na recyklaci obalů samozřejmě promítnou do cen výrobků, bude zákon o obalech českého spotřebitele stát 861 milionů korun ročně. Ceny výrobků na domácím trhu to podle předkladatele zákona zvedne asi o 0,2 - 0,3%. To je rozumná míra recyklace, za kterou zaplatíme rozumnými energetickými a ekonomickými náklady. Zelené lobby je to ale málo a chce být zelenější než Evropská unie. Ministerstvo životního prostředí a nevládní ekologické organizace by rádi nad rámec evropských doporučení donutili prováděcí vyhláškou výrobce nápojů recyklovat PET lahve až na úroveň 80 %. \"A proč ne?\", řekne si čtenář. \"Proč v zájmu čisté přírody nevytáhnout z kapes velkých firem peníze na co největší recyklaci jejich obalů?\" Odpověď je prostá - protože je to makroekonomicky nebezpečné a ekologicky nesmyslné. Studie holandské organizace pro aplikovaný vědecký výzkum TNO totiž došla k závěru, že se zvyšujícím se procentem recyklace nerostou náklady lineárně, ale exponenciálně. Nápad zelené lobby by tak sice nad rámec požadavků EU ušetřil dalších 7000 tun plastů, ale přišel by na nejméně pět miliardy korun ročně. Zdražením obalů by se ceny výrobků na domácím trhu zvedly o více než 1,2 % (ceny potravin ale až o 2,6 % a nápojů až o 16%!), což by roztočilo inflační spirálu. Peníze na ideologickými předsudky nesmyslně zvýšenou recyklaci by samozřejmě nezaplatili výrobci, ale my všichni. Jak říká profesor Zelí v jedné z povídek Šimka a Grossmana: \"Nechci slevu zadarmo.\" Co je ale horší – Kužvartem a Hnutím Duha navrhovaná míra recyklace nevratných lahví vysoce překračuje hranici, po kterou jsou podle studie Evropské unie ekologické přínosy vyšší než energetické náklady. Pokud by tedy poslanci ideologicky motivovanému nátlaku zelené lobby naslouchali, paradoxně by to velmi poškodilo životní prostředí. O co jde zeleným lobbystům? Může to někdo vůbec myslet vážně? Může. Vážně to myslí především česká pobočka norské firmy Tomra Systems Asa, která se celosvětově zabývá instalací a provozováním automatů na výkup zálohovaných lahví. Evropské průzkumy ukazují, že i přes osvětové kampaně lidé do sběrných kontejnerů dobrovolně odnesou maximálně polovinu prázdných flašek. Kužvartem prosazovanou osmdesátiprocentní recyklaci PET lahví na jedno použití tedy nelze dosáhnout jinak, než direktivním zavedením zálohovému systému jejich výkupu (šlo by ale vlastně o návrat k systému, který čeští spotřebitelé před dvěma lety odmítli). Jenže zákon na ochranu spotřebitele ukládá vykupovat zálohované obaly v každé prodejně, kde jste je koupili. A protože jeden výkupní automat stojí půl milionu korun, znamenalo by to pro Tomru kšeft za sedm miliard. Zaplatili bychom je my všichni - nealkoholické nápoje by prostě o polovinu podražily. Výrobci by se ale také pod Kužvartovým tlakem mohli vrátit k zálohovaným vratným lahvím na opakované použití. Jak víme, jsou podle studie Evropské komise neekologické – ministr by tak životnímu prostředí pořádně zavařil. Jedna jediná plnící linka na tyhle lahve navíc přijde na miliardu. Menší nápojové firmy by tedy zkrachovaly a na trhu by zbyly jen nadnárodní řetězce. Nepřekvapuje, že Tomra v parlamentu zdatně lobbuje za zavedení záloh na PET lahve. Překvapuje, že jí v tom snaživě pomáhá Hnutí Duha. Ve svých tiskových zprávách požaduje přesně to, co se hodí výrobcům automatů do krámu. Aktivista Duhy Ivo Kropáček navíc materiály Tomry překládá a zveřejňuje na internetu (http://www.skladka.cz)/. V brožurce s názvem “Pomozte nám zachovat vratné lahve“ Hnutí Duha tvrdí, že se nevratné lahve se po jediném použití mění ve zbytečný odpad. Je to lež – recyklační linka firmy Silon v Plané nad Lužnicí (http://web.edb.cz/silon) dokáže čtvrtinu všech lahví, které se v České republice ročně vyhodí, proměnit se ziskem v žádané výrobky. Také na výstavě, kterou Hnutí Duha nedávno pořádalo ve stanu na náměstí Míru, nám “nezávislí nevládní ekologové“ lhali, když tvrdili, že “vratný obal je příznivější k životnímu prostředí než obal nevratný, jak dokazuje množství zahraničních studií.“ Alarmující je jejich propojení na náboženskou sektu scientologů (www.sweb.cz/pet_lahve), která v minulosti proslula pokusy o infiltraci do ekonomické sféry. Také Kužvartova náměstkyně Eva Tylová se chová nanejvýš podivně, když se nám v diametrálním rozporu se studií EC snaží namluvit, že nevratný PET škodí přírodě víc, než vratné sklo Možná, že je věc zcela prostá: Tomra jen vypočítavě surfuje na vlnách naivního mládežnického nadšení. Pro ekologické aktivisty i pro úředníky ministerstva životního prostředí jsou nevratné plastové lahve natolik iracionální ikonou nepřítele, že jsou ve svaté válce schopni bez mrknutí oka překrucovat prokázaná fakta. Pro pořádek však připomeňme, že například za svou protitemelínskou kampaň je Hnutí Duha více než štědře placeno rakouskými pořadateli blokád českých hranic (http://www.hnutiduha.cz)/. Aniž bych tedy Duhu z čehokoli obviňoval, jejího předsedy Jana Beránka se veřejně ptám: jak vysoká by asi tak mohla být provize za mediální podporu sedmimiliardového norského kšeftu? (Psáno pro Lidové Noviny, Reflex a Neviditelného psa)