Věci na jedno použití

Nemám rád věci na jedno použití. Mimo toaletní papír nevidím k tak bezvýchodnému předurčení žádný důvod. I věci by měly mít právo na budoucnost. Ale když už bych si přece musel mezi těmi odsouzenými vybrat, potom mám nejraději skleněné láhve od vína. Od té doby, co jsou všude kontejnery na tříděný odpad, nikomu ten úkol nesvěřím. Každé ráno osobně všechny prázdné flašky doma posbírám a v náručí je hrdě nesu k popelnicím. A když je pak házím dovnitř a naslouchám tomu velkému třesku, naposledy si zavzpomínám, jak chutnal jejich obsah, a mám potutelnou radost, že tohle už mi nikdo nevezme. Ani Ministerstvo obrany, ani finanční úřad. Sklo se tříští, něco skončilo, něco jiného za chvilku začne... Jsou pravda předměty, u nichž charakteristiku \"na jedno použití\" nerespektuji, například ony laciné holicí strojky, které se prodávají u pokladen supermarketů. Jejich tupou čepelí (a ta je prosím tupá jak poleno od samého začátku, ještě před prvním použitím; někdy se mi zdá, že beztak přicházím na řadu teprve jako třetí - až po výrobci a po prodavači...) jsem schopen se odřít i několikrát, než konečně uznám, že už máme oba dost. Avšak při likvidaci předmětu zmocní se mě opět dobrý pocit, že jsem jeho účel vyždímal až do dna, a tím jsem na společnost jaksi vyzrál: Zaplatil jsem jen za jedno použití, ale oholil jsem se pětkrát! Čím je ovšem pořizovací hodnota věci vyšší, tím hůře se vyrovnávám s principem dočasnosti. Kabátek na zimu. Boty na letošní jaro. Lyže na jednu sezónu. Když mi bylo deset, dostal jsem první vlastní sjezdovky a byl jsem přesvědčen, že je to na celý život. Narodil jsem se v přelomové době padesátých let, kdy v umělých hmotách u nás stále ještě vládl černý bakelit a mnohé věci byly plánovány víceméně na doživotí. Co se soudních výroků týče, zaplať pánbůh, že to tak nezůstalo. Ale u předmětů s tím nemohu souhlasit. Můj otec mi vyprávěl, že v Podkrkonoší mezi horaly bývalo donedávna běžným zvykem zakazovat dítěti, aby se couralo v nových botách při kraji silnice, kde je písek a ostřejší kamínky. Aby mu zkrátka ty boty vydržely, aby se neprodřely. Chceš se courat po krajnici? Tak vyzuj boty a jdi bos! To býval možná dobrý recept, ale bojím se, že dnes je na jeho prosazení pozdě i v rodině takového ekologického nadšence-amatéra, jako jsem já. Když totiž vidím generaci svých dětí telefonovat drahými mobilními telefony, mohu pokaždé jen bezradně odvrátit zrak, abych netrpěl. Zdá se mi, že s přístrojem zacházejí tak, že by mne vlastně ani nepřekvapilo, kdyby jej ihned po dokončení hovoru házely do koše, že si na příští volání koupí nový. (Už jsem slyšel o mobilech na jedno použití a děsím se chvíle, kdy se ta vymoženost dostane i k nám.) Protože požadavek na trvanlivost je možná komický, ale zároveň docela přirozený. To už by pak mohly rovnou existovat i lidské bytosti na jedno použití!!! Například žena na jedno použití, té by se mohlo říkat třeba prostitutka, nebo muž na jedno použití, tomu by se zas mohlo říkat třeba voják!!! Ale to jsem se už dostal do oblasti nevědeckého fantazírování. Raději uzavřu, jak jsem začal... Ačkoli mívám často pochybnosti o smyslu i o trvalosti veškerého lidského psaní, pro dnešek mohu skončit s dobrým vědomím, že fejetonek, kterého jsem se právě dopustil, se zmíněnému účelu vymyká, poněvadž je v novinách. A noviny, jak známo, jsou přinejmenším na dvě věci, jelikož ty si člověk nejdřív přečte... ZDROJ: Víkend