Otcovské fejetony: Rituál s odpady

Abychom si rozuměli, nejsem žádný zuřivý ekolog. Nikdy jsem se ve jménu ochrany přírody nepřivazoval řetězem ke vchodu do jaderné elektrárny, problematické spalovny, ba ani ke stromu, který chtěli lesníci pokácet kvůli napadení škodlivým broukem. Nikdy mě nenapadlo vstoupit mezi aktivisty nějaké ekologické organizace a ještě ani jednou mě volební kandidáti Strany zelených nezaujali natolik, abych jim ve volbách daroval svůj hlas. Některé radikální ekology dokonce podezřívám, že jim nejde ani tak o obsah, ale spíš o formu. A tak zatímco jiní (odvážnější) lidé sepisují petice, aby chránili životní prostředí proti různým barbarům, já se zmůžu pouze na to, že doma - hezky v bezpečí a pohodlí - třídím odpad. Celý týden dávám zvlášť plastové obaly, papír a nevratné sklo. Kelímky od mléčných výrobků pečlivě vymývám a pryč jsou časy, kdy jsme u nás doma vyhazovali do popelnice kupříkladu nádobky od jogurtů a rostlinného másla. Plastové obaly od minerálek a dobrých vod důsledně sešlapáváme, aby byly připraveny k odnesení do kontejnerů. Cesta ke žlutému, modrému a zelenému kontejneru je pro mě rituální záležitostí. Je to chvíle, kdy mám pocit, že dělám cosi užitečného. Často si přitom vzpomenu na sedmdesátá léta, kdy jsem jako školák chodíval s kamarády na obrovskou skládku na kraji města. Haldy různých odpadků působily apokalypticky, ale to mě napadá až teď. Tenkrát nás zajímaly především role samolepek, které pocházely z tiskárenské fabriky. Co ještě nehořelo, bylo naše. Opravdové poklady! Mimochodem ta smrdutá skládka už dneska neexistuje, hrůzný kopec byl asi před osmi lety asanován. To lze nazvat ekologickým činem. Velkým. Co je proti tomu rodinné třídění odpadů? Nic. Banalita. Přesto si tuhle každodotýdenní radost nenechám ujít. A jsem rád, že je nakažlivá. Na cesty ke kontejnerům beru i naši Karolínku(4), kterou baví opakovat, co do které nádoby patří. Do modré papír, do zelené sklo, do žluté plast. Raduji se, že to, o čem já jako dítě neměl tušení, se pro moji dcerku stane samozřejmostí. Tedy - alespoň doufám. Naše trasa tam má dobrých 400 metrů. Proč to zmiňuji - v jedné odborné studii se totiž praví, že lidé jsou kvůli tříděnému odpadu ochotni ujít maximálně 270 metrů, přičemž ideální vzdálenost ke kontejneru je 200 metrů. My to máme sice dál, ale zato chodíme podél hezkých domů, zahrad a v cílové rovince jdeme podél lesa. Abychom to neměli tak jednoduché, musíme se občas vrátit s odpadem domů a čekat na lepší den. Stává se totiž, že uvnitř kontejneru je vhozeno něco, co tam vůbec nepatří. Například stavební materiál, železo nebo hadry od oleje. \"Kdo to sem hodil?\" ptá se mě dcerka a já musím hodně zadržovat dech, aby ze mě nevylétlo sprosté slovo. \"To sem hodil nějakej hloupej člověk,\" říkám. \"A proč byl hloupej?\" nenechá se odbýt Karolínka. \"Protože mu nikdo - ani maminka, ani tatínek, ani paní učitelka - neřek, že se to sem nehází, víš?\" Od další dětské otázky mě uchrání veverka, která vyskočí z lesa a směřuje k zahradě, kde paní X-ová právě zakládá oheň. Taky má svůj rituál. \"Tatíí, na zahladě něco smldííí. Asi někdo pálí plasty,\" oznámí za pár minut zvídavá Karolínka. Zavírám okna, tiše zuřím a přemýšlím, co by na mém místě udělal průměrný Švýcar. Jiří Karban Zdroj: Rodina.cz