Švýcarská konfederace jako nečlenský stát EU definovala již v dostatečném předstihu podmínky pro další vývoj odpadového hospodářství a v současné době disponuje světově nejvyspělejším systémem hospodaření s odpady.
Švýcarské odpadové hospodářství aneb zítřky EU
Vezmeme-li směrnici EU č. 1999/31, o skládkování, jako důležité měřítko kvality systému hospodaření s odpady, zjistíme že dosavadní členské státy teprve v roce 2016 dosáhnou zhruba 65 % výkonnosti dnešního švýcarského odpadového hospodářství. Česká republika by se na tuto úroveň měla dostat v roce 2020. Dá se opráv-něně předpokládat, že je Evropská unie v tomto směru (až na malé výjimky) několik desetiletí pozadu za Švýcarskem, kde je skládkování spalitelného odpadu již od roku 2000 zakázáno.
Tři zásady
Švýcarské odpadové hospodářství se od roku 1986 orientuje podle Plánu resp. podle tzv. Rukověti švýcarského odpadového hospodářství (Leitbild der schweizerischen Abfallwirtschaft). V něm jsou mimo jiné formulovány tři základní zásady: zamezování výskytu odpadů, využívání odpadů a odstraňování odpadů šetrné k životnímu prostředí.
Látkovému využívání je od roku 1990 ve Švýcarsku věnováno značné úsilí - především při separovaném sběru odpadů - s patřičnými výsledky. Recyklovaná množství papíru, skla a kovů se soustavně zvětšovala a v současné době se látkově využívá kolem 45 % komunálního odpadu. Nicméně recyklační potenciál je z důvodů chybějící ekonomiky (náklady/výnosy) téměř vyčerpán.
Ve Švýcarsku platí Technické nařízení o odpadech z roku 1990, kde jsou zakotveny základní povinnosti:
povinnost látkově využívat odpady,
povinnost spalovat odpady - kantony zodpovídají za to, že nevyužitelné, spalitelné odpady budou ve vhodných zařízeních spáleny,
povinnost provozovat spalovny s využitím energie.
Od roku 2000 je ve Švýcarsku zakázáno skládkování komunálního odpadu. Energeticky využíváno je tedy 100 % spalitelného komunálního odpadu a spalitelných stavebních odpadů a slouží k tomu 31 zařízení.
Zpracování odpadů je ve Švýcarsku v gesci obcí a je financováno poplatky. Od roku 1990 je zaveden dvousložkový systém poplatku za odpady, který se skládá ze základního poplatku podle velikosti či plochy bytu a poplatku za pytel na odpad.
Ze základního poplatku je financován zpravidla separovaný sběr a z poplatku za pytel na odpad je financován svoz a energetické využívání odpadu.
Švýcarské odpadové hospodářství si klade za cíl omezení spotřeby přírodních zdrojů, nízké zatěžování životního prostředí při výrobě, spotřebě a zpracování odpadu a dosažení únosných nákladů na odpadové hospodářství a minimalizaci vzniku odpadu.
Rukověť odpadového hospodářství
Již zmiňovaná Rukověť se drží několika základních zásad. Zpracovatelské systémy odpadů podle ní generují dva druhy produktů - využitelné a látky vhodné ke konečnému uložení.
Odpad se má využívat, pokud se tím docílí menšího zatížení životního prostředí, než při jeho odstranění a nové výrobě zboží. Poplatky za zpracování odpadu musí odpovídat nákladům a rizikům. Švýcarsko usiluje o zpracování odpadů ve vlastní zemi.
Zákaz skládkování, který přišel v roce 1996, umožňuje skládkovat jen přebytky odpadů (prioritně stavební odpady), většina se využívá v zařízeních pro energetické využití (EVO).
Je snaha odpady nevyvážet, a import odpadů omezit pouze na dlouhodobé smlouvy. Tato pravidla platí pro všechny kantony.
Prosazení zákazu skládkování odpadů bylo umožněno dlouhodobou přípravou, kdy musela být plošně akceptována zásada zpracovávat odpady před uložením do skládky. To bylo umožněno také kontinuitou legislativních předpisů, a tedy stabilním prostředím.
Pro rozvoj energetického využití odpadů bylo nutno zajistit dostatečnou kapacitu závodů EVO a redukci jejich emisí. Střednědobě bylo třeba zajistit regionálně vyváženého rozmístění závodů EVO, které omezilo náklady na transport odpadů.
Přechod na energetické využívání odpadů byl logickým důsledkem situace Švýcarska. Výroba alternativních paliv z odpadů není zajímavá, protože Švýcarsko nemá žádné elektrárny na fosilní paliva. Cementárny mohou zpracovat z kapacitních důvodů pouze několik procent odpadů a s třídícími technologiemi a s kvalitou kompostu vyrobeného z odpadu zde byly špatné zkušenosti.
AUTOR: Doc. Ing. Jaroslav Hyžík,
EIC, s. r. o.
ZDROJ: ODPADY
Tři zásady
Švýcarské odpadové hospodářství se od roku 1986 orientuje podle Plánu resp. podle tzv. Rukověti švýcarského odpadového hospodářství (Leitbild der schweizerischen Abfallwirtschaft). V něm jsou mimo jiné formulovány tři základní zásady: zamezování výskytu odpadů, využívání odpadů a odstraňování odpadů šetrné k životnímu prostředí.
Látkovému využívání je od roku 1990 ve Švýcarsku věnováno značné úsilí - především při separovaném sběru odpadů - s patřičnými výsledky. Recyklovaná množství papíru, skla a kovů se soustavně zvětšovala a v současné době se látkově využívá kolem 45 % komunálního odpadu. Nicméně recyklační potenciál je z důvodů chybějící ekonomiky (náklady/výnosy) téměř vyčerpán.
Ve Švýcarsku platí Technické nařízení o odpadech z roku 1990, kde jsou zakotveny základní povinnosti:
povinnost látkově využívat odpady,
povinnost spalovat odpady - kantony zodpovídají za to, že nevyužitelné, spalitelné odpady budou ve vhodných zařízeních spáleny,
povinnost provozovat spalovny s využitím energie.
Od roku 2000 je ve Švýcarsku zakázáno skládkování komunálního odpadu. Energeticky využíváno je tedy 100 % spalitelného komunálního odpadu a spalitelných stavebních odpadů a slouží k tomu 31 zařízení.
Zpracování odpadů je ve Švýcarsku v gesci obcí a je financováno poplatky. Od roku 1990 je zaveden dvousložkový systém poplatku za odpady, který se skládá ze základního poplatku podle velikosti či plochy bytu a poplatku za pytel na odpad.
Ze základního poplatku je financován zpravidla separovaný sběr a z poplatku za pytel na odpad je financován svoz a energetické využívání odpadu.
Švýcarské odpadové hospodářství si klade za cíl omezení spotřeby přírodních zdrojů, nízké zatěžování životního prostředí při výrobě, spotřebě a zpracování odpadu a dosažení únosných nákladů na odpadové hospodářství a minimalizaci vzniku odpadu.
Rukověť odpadového hospodářství
Již zmiňovaná Rukověť se drží několika základních zásad. Zpracovatelské systémy odpadů podle ní generují dva druhy produktů - využitelné a látky vhodné ke konečnému uložení.
Odpad se má využívat, pokud se tím docílí menšího zatížení životního prostředí, než při jeho odstranění a nové výrobě zboží. Poplatky za zpracování odpadu musí odpovídat nákladům a rizikům. Švýcarsko usiluje o zpracování odpadů ve vlastní zemi.
Zákaz skládkování, který přišel v roce 1996, umožňuje skládkovat jen přebytky odpadů (prioritně stavební odpady), většina se využívá v zařízeních pro energetické využití (EVO).
Je snaha odpady nevyvážet, a import odpadů omezit pouze na dlouhodobé smlouvy. Tato pravidla platí pro všechny kantony.
Prosazení zákazu skládkování odpadů bylo umožněno dlouhodobou přípravou, kdy musela být plošně akceptována zásada zpracovávat odpady před uložením do skládky. To bylo umožněno také kontinuitou legislativních předpisů, a tedy stabilním prostředím.
Pro rozvoj energetického využití odpadů bylo nutno zajistit dostatečnou kapacitu závodů EVO a redukci jejich emisí. Střednědobě bylo třeba zajistit regionálně vyváženého rozmístění závodů EVO, které omezilo náklady na transport odpadů.
Přechod na energetické využívání odpadů byl logickým důsledkem situace Švýcarska. Výroba alternativních paliv z odpadů není zajímavá, protože Švýcarsko nemá žádné elektrárny na fosilní paliva. Cementárny mohou zpracovat z kapacitních důvodů pouze několik procent odpadů a s třídícími technologiemi a s kvalitou kompostu vyrobeného z odpadu zde byly špatné zkušenosti.
AUTOR: Doc. Ing. Jaroslav Hyžík,
EIC, s. r. o.
ZDROJ: ODPADY
Sdílet článek na sociálních sítích
