Výběr poplatků v Praze je sporný

Aplikace zvoleného systému úhrady za svoz a likvidaci komunálního odpadu by neměla být napadnutelná a rozporovatelná. S tímto základním požadavkem je v příkrém rozporu způsob, používaný v Praze od ledna 2003.

Ve snaze převést povinnosti správce poplatku na někoho jiného, tj. majitele domů, byl v Praze zpracován alternativní způsob výběru poplatku za odpad. Ten byl (přes řádně zdůvodněné připomínky a výhrady), zakotven do velice sporné novely zákona o odpadech č. 275/2002 Sb. Na ni navazuje prováděcí vyhláška č. 20/2002 Sb. Hl. m. Prahy.

Kdo je poplatníkem?

Podle dikce § 17a odst. 2 cit. novely zákona o odpadech je poplatníkem poplatku za odpad každá fyzická osoba, při jejíž činnosti vzniká komunální odpad. Plátcem poplatku je vlastník nemovitosti (popř. společenství vlastníků jednotek), kde vzniká odpad. Plátce poplatek rozúčtuje na jednotlivé poplatníky.

Z uvedeného jednoznačně plyne, že poplatníky poplatku - přesněji jeho příslušné alikvotní části - jsou ze zákona všechny fyzické osoby, při jejichž činnosti v domě vzniká komunální odpad. Tedy nejen vlastníci a nájemci objektu a zde žijící osoby s odvozeným právem užívání objektu, ale také např. návštěvníci, zákazníci, hosté, podnájemníci, atd. Jelikož nejsou stanovena žádná další kriteria, jako např. množství vyprodukovaného odpadu či doba, po kterou se jednotliví poplatníci v domě nacházeli, poplatek musí být rozpočítáván a placen všemi těmito osobami ve stejné výši.

Vlastníkům domů by proto měli být známi všichni poplatníci, a to včetně osobních údajů. Tato podmínka je nesplnitelná: vlastníci domů a bytů v ČR nejsou oprávněni zjišťovat osobní údaje osob v objektu, ani nemohou znát všechny osoby, které jsou či byly v dotyčném období poplatníky poplatku. Tato skutečnost znemožňuje rozpočítání poplatku na všechny osoby, které jsou ze zákona poplatníky, i jeho inkaso pro obec. Následkem toho vlastník objektu objektivně nemůže splnit ani vyhláškou mu stanovenou povinnost poplatníky obci oznámit.

Neexistuje žádný předpis

Množinu osob, na které ze zákona musí být poplatek rozpočítáván, nelze v systému, od roku 2003 aplikovaném Magistrátem hl.m. Prahy, odvodit například ani z hlášení osob k trvalému pobytu. Jednak jsou majitelům domů tyto údaje zákonem č. 133/2000 Sb. povinně tajeny. Ale i kdyby k nim přístup měli, z této evidence - kde osoby nemají povinnost hlásit změnu svého trvalého pobytu - nelze odvozovat poplatníky.

Od ledna 2002 v České republice neexistuje žádný předpis, který by stanovil povinnost majiteli objektu sdělit i pouhý počet osob v bytě, natož jejich osobní údaje. Nelze vycházet ani z počtu osob v jednotlivých bytech, které jsou majiteli či správci objektu dnes v podstatě jen náhodně známi.

Navíc nelze činit nezpochybnitelný závěr, že každá z těchto osob zde také skutečně byla poplatníkem odpadu. Pro zmíněný účel nelze využít ani počet osob, na něž se rozpočítává úhrada cen služeb, spojených s bydlením (s čímž argumentují pracovníci Magistrátu) i proto, že na jejich určitou část se služby nerozpočítávají.

Poplatníci poplatku vůči jeho plátcům (vlastníkům domů) navíc nemají žádnou oznamovací povinnost. Tu ale podle § 33 zákona č. 337/1992 Sb. v platném znění mají vůči obci jako správci poplatku. Rozhodla-li se tedy obec aplikovat tento způsob výběru poplatku, měla by plátcům, tj. majitelům objektů, obec oznámit jednotlivé poplatníky spolu s nutnou specifikací, ve kterém bytě se nacházejí.

AUTOR: Libor Dellin,
místopředseda Občanského sdružení majitelů domů a bytů v ČR