Noví pánové

V chemii bude důsledně vymeteno. Stejně jako jinde. Nabídka firem, které jsou na prodej, láká zejména fondy soukromého kapitálu z USA.

Špatný odpad smrdí. Ten dobrý se v Německu balí do žlutého. O zahradní plot leží opřený žlutý pytel, vzadu na dvorku stojí žlutý sud. Symbol německé "radosti z třídění odpadu" však může být do konce roku v rukou Američanů.

Investor ze Spojených států Kohlberg Kravis Roberts (KKR) chce převzít společnost Duale System Deutschland (DSD) a má dobré šance. Exkluzivní jednání s dozorčí radou jedničky na německém trhu recyklace použitých odpadů už běží. KKR chce získat přinejmenším 75 procent akcií DSD, což ji přijde asi na jednu miliardu eur. Americký investor pak chce německý kvazimonopol do pěti let připravit ke vstupu na burzu.

KKR přitom není jediným americkým investorem, který nalezl v trhu s německým odpadem zalíbení: už začátkem roku převzala skupina Blackstone společně s britským Apaxem firmu na likvidaci odpadu Sulo z Herfordu.

V německé ekonomice panuje výprodejní atmosféra. Zahraniční firmy nepolykají jen podniky na zpracování odpadu, fondy soukromého kapitálu "chňapají" také po chemických firmách, dodavatelích automobilových dílů a nemovitostech. Zvlášť aktivní jsou americké podílové společnosti, které jsou dobře vyzbrojeny kapitálem od miliardových penzijních fondů. V německém průmyslu větří příležitosti k nákupu za "výprodejní" ceny.

V roce 2002 vydaly holdingové společnosti za německé firmy skoro šest miliard eur, rok poté už téměř dvojnásobek - jen v prvních třech čtvrtletích zhltly fondy soukromého kapitálu německé podniky za 15 miliard eur (viz graf). Více než 40 procent všech převzetí jde - měřeno objemem transakcí - na konto finančních investorů. Ti se specializovali na výhodné nákupy podniků a na jejich ziskové prodeje o pět až deset let později na burze nebo do rukou strategického investora.

Rostoucí německá nabídka firem, které jsou k převzetí, láká především fondy z USA. Ty zvýšily v posledních třech letech svou angažovanost v Německu přímo drasticky.

Americké fondy byly v roce 2002 při 26 procentech všech převzetí německých firem. V prvním čtvrtletí 2004 se už podílely ve více než 80 procentech (viz tabulku). Společně s Brity hradily fondy z druhé strany Atlantiku 93 procent všech koupí prostřednictvím finančních investorů v Německu.

Britské společnosti jako Apax, Permira nebo BC Partners se na německém trhu pohybují už dlouho, americká ofenziva je nová. Na její konto však jde pět největších převzetí podniků roku 2004: KKR sáhla po chemické skupině Dynamit Nobel a po řetězci autoservisů Auto-Teile-Unger (ATU). Blackstone převzala chemický koncern Celanese, Texas Pacific vybojovala společnost Friedrich Grohe z Badaustattu a Bain Capital získala chemicko-logistickou Brenntag unter den Nagel. Konec je zatím v nedohlednu. "Téměř při každém velkém převzetí je mezi zájemci nějaký anglosaský finanční investor, který také často uspěje," říká Heino Meerkatt, partner mnichovské Boston Consulting Group (BCG).

Výprodej vede k tomu, že celá velká odvětví v Německu jsou postupně zabírána Američany a Brity. Podniky v anglosaském držení tak mezitím obhospodařují dvanáct procent obratu německého automobilového průmyslu a jeho dodavatelů. V samotném klíčovém chemickém průmyslu pochází pět procent obratu z podniků v amerických a britských rukách.

Proč Američané a Britové v Německu ve velkém investují, když sami Němci nemají ve svou domovinu důvěru? "Američané interpretují nové reformy jako důležitý krok k volnému tržnímu hospodářství. Jsou proto optimističtí, že Německo se bude ekonomicky dobře vyvíjet," vysvětluje Dennis Snower, americký šéf Kielského institutu světové ekonomiky. "Na rozdíl od Němců vědí, kterým ekonomickým silám dají reformy prostor k životu."

Megafúze v objemu 500 milionů eur a více si Anglosasové rozdělují téměř výhradně mezi sebou. Důvodem je, že anglosaské investorské firmy mají potřebné peníze. Blackstone může vydat 6,4 miliardy eur. Permira má k dispozici 5,1 miliardy eur. Peníze získávají Fondy soukromého kapitálu od bank, pojišťoven a velkých penzijních fondů. Ty americké, jako Calpers z Kalifornie, musí investovat vždy velké sumy. "Proto příliv kapitálu v budoucnu ještě zesílí," předpovídá Meerkatt z BCG.

A to není vše. "V Německu je možné koupit kvalitní firmy. Existuje tam hodně podniků, které silně investovaly do svých produktů," říká Huth z KKR. Hanns Ostmeier, partner v Blackstone v Hamburku, to vidí stejně: "Výrobky a procesy jsou často dobré. Musí se jenom zvednout výnosnost."

Tento pohled poté přejímají finanční investoři. Těm nejde o "požírání" krachujících firem. Právě naopak. Vybírají si jen ty lepší kousky z nabídky německého průmyslu. Ty později možná skončí kompletně v USA. Třeba sídlo chemického koncernu Celanese bude prý vedením Blackstonu přesunuto do Ameriky. Carlyle zase čerstvě prodal svůj podíl v dodavateli autosoučástek Beru americkému strategickému investorovi.

Silné domácí konkurence v boji o německé firmy se fondy zatím bát nemusí. Německé koncerny jsou pořád až příliš zaneprázdněné tím, že si ujasňují, na co se mají soustředit, a častěji stojí na straně prodávajícího než kupujícího. Německé investorské firmy velikosti jako KKR, Blackstone či Permira téměř neexistují. Celá řada investorů sice investuje do německých podniků střední velikosti: třeba berlínská investiční firma Odewald & Cie., Deutsche Beteiligungs AG či frankfurtská Quadriga. Jenže v první lize hraje spolu s anglosaskými fondy pouze Allianz Capital, dcera pojišťovny Allianz. "Fondy soukromého kapitálu nemají v Německu tradici a stále ještě mají poněkud rozpačitý image," vysvětluje Meerkatt z BCG. Velké penzijní fondy jako ve Spojených státech a Velké Británii v Německu neexistují. Na účast v miliardovém pokeru chybí kapitál.

Startovním výstřelem pro kolosální obchody v Německu se stalo zavedení eura. "Společná měna silně zesílila zájmy amerických fondů na evropském trhu," připomíná Ostmeier, šéf německé pobočky Blackstone. Euro s sebou totiž přineslo nové finanční nástroje, bez nichž by byla velká převzetí jen stěží možná.

Banky takto mohou dále prodávat převzaté pohledávky, a tím snižovat riziko. Důsledek? "Banky financují v současnosti téměř všechno," raduje se Heiner Rutt, šéf německé divize Carlyle. Dříve musely peněžní domy kvůli velkým operacím vytvářet konsorcia. To bylo složité a nákladné. Dnes přebírá hlavní roli ve firemních spojení jedna nebo dvě banky. Ty sice zanesou na kratší dobu pohledávky do svých účtů, ale ihned se poohlížejí pro dalších institutech. "Na konci se může na financování podílet až 40 bank," shrnuje Ostmeier.

Když převzal Celanese Blackstone, ujaly se kompletního financování transakce ve výši 2,6 miliardy eur Deutsche Bank a Morgan Stanley, části pohledávek ale okamžitě prodaly. Riziko tak bylo nejen rozděleno, ale tzv. syndikované úvěrové tranše jsou dále obchodovatelné. Banky tedy mohou v mezičase z financování vystoupit, přičemž mohou svůj díl dále prodat. To bylo možné už v 80. letech v dolarech nebo librách, nikoli v markách nebo jiných národních měnách EU.

Další důležitou inovací na trhu společné měny jsou vysokovýnosové půjčky, anglicky High Yield Bonds. Jde o podnikové úvěry, které v protikladu k financování ze strany bank nejsou zpravidla kryté zárukami a nemusí být průběžně spláceny. Jde o atraktivní nástroj pro financování výkupů, převzaté firmy si musí své dluhy samy obsloužit. Fondy přicházejí zpravidla s nabídkou vysokovýnosových půjček těsně po převzetí. Umísťují je na kapitálovém trhu, jsou veřejně obchodovatelné, a tím likvidní. Riziko nákupu firmy se takto rozdrobí. To, že prvoinvestor může velký díl svého rizika dále prodat, zvyšuje jeho připravenost k velkým převzetím.

AUTOR: Stefanie Burgmaier, Brigitte v. Haacke, Annette Ruess,