S odpadky se musí opatrně

FRANTIŠEK SKÁLA se narodil roku 1956 v Praze. Vystudoval řezbářství na Střední škole uměleckoprůmyslové, poté filmovou a televizní grafiku na vysoké škole stejného směru. Prosadil se v 80. letech volnou sochařskou tvorbou a knižními ilustracemi, za něž získal několik ocenění. V roce 1987 spoluzakládal skupinu Tvrdohlaví, nejvýraznější hnutí výtvarníků mimo oficiální struktury sklonku normalizace. V roce 1991 získal Chalupeckého cenu pro mladé výtvarníky, o rok později reprezentoval ČR na benátském bienále. Kromě výtvarného umění se věnuje hudbě, vystupuje s recesistickým spolkem MTO Universal a je členem divadla Sklep. Se ženou a dvěma dětmi žije střídavě v Praze a na samotě na Lounsku. V současné době jeho tvorbu představuje pražská Galerie Rudolfinum (do 2. ledna 2005).

Býval jste znám svou zálibou v "brakýřství", přebírání odpadků a vyhozených věcí, které jste pak různě využíval v tvorbě. Dají se na skládkách a v popelnicích nacházet odložené poklady i dneska?

Věci už nejsou hezké, jako bývaly dřív. Člověk musí mít zálibu ve všem možným, aby odešel spokojený.

Mnoho z toho, co jste kdysi našel o tak zvaných železných nedělích, se dnes cení jako starožitnost. Říká se, že vám kvůli tomu párkrát vykradli dům.

To je smutná a deprimující věc, nemluvě o tom, jak u nás funguje právo. Mám dům, kde bydlím v létě, na samotě, takže není těžký ho vykrást. Ale kdyby existovalo nějaký zlodějský řemeslo! Ty lidi jsou naprostý primitivové, kteří z antiků a podobných kšeftů vědí, že co je trochu staré, dá se prodat. Takže vám seberou spoustu bezcenných věcí, třeba červotočivý prkýnka, ke kterým máte hluboký citový vztah. To je opravdu zločin. Já bych jim přitom tři čtvrtiny věcí klidně dal. Říkám si, aspoň mi to trochu probrali. Když mi třeba ukradli dva mopedy, v podstatě jsem si oddychl. Jenom všude smrděl benzin. Nicméně - kdybych je přistihl při činu, zabodl bych do nich vidle. A šel sedět do kriminálu.

Vždycky na hraně

Vyrážíte ještě na sběr?

Já jsem "nevyrážel na sběr". Je to pro mě způsob práce a asi v tom tkví nějaká moje originalita, že vidím věci, které jiní nevidí. Ale někdy už se tomu snažím bránit. Ono se používání těchhle věcí mění i ve výtvarném umění samotném. Třeba surrealistická díla mají jasné tvarosloví a pracují jen s opravdu krásnými, starými, opotřebovanými věcmi. Já je pak už nemůžu použít, protože to zavání určitou dobovou daností.
Zdědil jsem třeba z ateliéru Libora Fáry dřevěné předměty, například formy na klobouky, které sbíral. Nic z toho jsem nemohl použít, protože estetika těch předmětů je tak pevně spojená s uměním určité doby, že se s nimi musí nakládat nesmírně opatrně. To se týká sběračství odpadků obecně - je velmi důležité, jakým způsobem se s tím nakládá. Jedna Američanka o tom napsala pro mě objevný článek Zen a umění sběru odpadků. Podle ní na člověka při recyklování a používání starých předmětů v umění čekají různé pasti, do kterých může šlápnout, a v tu chvíli už dělá špatné umění.

Které pasti třeba?

Třeba když člověk pracuje s různými fetišistickými věcmi, fotografiemi předků, nebo předměty spojenými s utrpením jiných lidí, fotkami z koncentráků a podobně. To je špatné a nepřípustné. Stejně opatrně se musí nakládat s vycpanými zvířaty a podobně kabinetovými věcmi.

Řídíte se tedy nějakým sběratelským desaterem?

Je to spíš věc citu. Když sestavuju různé věci dohromady, napadá mě, že výsledným tvarem se teprve může naplnit smysl jejich existence. Jako se třeba dva lidé hledají půl života a pak se najdou, tak se mohou hledat dvě věci. V každé hmotě je energie a duchovní stránka, a o tu mi jde. Proto nemám rád, když někdo říká, že používám nepotřebné nebo hnusné předměty. To jsou pojmy, které vymysleli lidi.

Hledáte něco konkrétního?

Nejsem konceptualista, který si řekne, teď bych potřeboval třeba záchodové mísy, půjdu je sehnat. Já intuitivně reaguju na energii, která ve věcech je. Kdybych prošel bleší trh, kde je 3000 předmětů, tak si vyberu jeden, nebo možná žádný. Nebo projdu pět kilometrů pláže, kde jsou naplavený úžasný věci. Pozorně si je prohlídnu a vyberu si jich pět. Ty mám potom v ateliéru, pár let tu leží a jsou ve hře a nakonec je buď použiju, nebo ne. Je trochu vyčerpávající tímhle způsobem pracovat v ateliéru, protože všechny ty věci v něm jsou a neustále mě zaměstnávají. Jakmile vstoupím dovnitř, tak mě vybízejí, abych s nimi pracoval, a já musím zkoušet jejich různé vazby. Takže často toužím, abych byl v úplně čistým prostředí a odpočinul si.

V Africe, kde vznikají obrovské skládky elektronického odpadu z Evropy a Severní Ameriky, místní umělci občas zbytky počítačů a mobilů přetvářejí v umělecká díla. Je vám blízký tenhle ekologický aspekt v umění, upozorňování na odvrácenou stranu konzumu?

Samozřejmě cítím všechny ty průsery a hluboce tím trpím, ale nikdy jsem nepracoval takhle angažovaným způsobem. Spíš bych tomu mohl škodit. Já sice recykluju odpad, ale spíš ukazuju, že i takovýhle materiály mají právo na život. Z počítačů s jejich designem bych asi těžko něco dokázal vyrobit, mám ale v ateliéru ve skříni tištěné spoje. Vůbec jim nerozumím, vnímám je jako krásné, tajuplné věci, jejichž struktura může připomínat inkrustaci stříbrem, letecký pohled na město nebo třeba tovární halu s různými přístroji.
Všechno má svoji estetiku - i válka a katastrofy, je to zároveň hrůzostrašný a úžasný. Vezměte si třeba designy bojových letadel, ty ani nemohou být ošklivé, protože jsou přísně účelové a funkční a vycházejí z designů přírodních, z podoby žraloků a podobně. Mám zálibu v estetice různých nebezpečných věcí nebo zbraní, to jsou podvědomé klukovské pudy. U mě se propojují s kytarama, kultem rockerství - je v tom podivná frajeřina, směs fascinace a ironie. Vždycky na hraně.

Kromě civilizačního smetí pracujete hodně s kmeny, větvemi a jinými přírodninami. Inspiruje vás umění a kultura přírodních národů?

Kladu to daleko nad všechno současné umění. Teď jsem zrovna koupil dceři knihu o afrických textiliích - je tak úchvatná, že jedna stránka mi dá víc než půl lecjakého muzea současného umění.

Co vás tak oslovuje?

Tam absolutně chybí jakýkoli kalkul. V celém současném umění je kalkul prvotním a stále se to zhoršuje. Na Západě se na uměleckých školách vyučuje marketing, obchodní postupy, a od začátku studentům vtloukají do hlavy, že základní je sám sebe dobře prodat. Že bez toho není nic možné. V přírodním umění žádná taková falešnost neexistuje, věci jsou buď ryze účelové, nebo obřadní, což je v podstatě také účelovost.
Podle mě čím méně člověk myslí na to, že dělá umění, tím je lepší. Čím míň moje věci nesou rozpoznatelné umělecké znaky, tím jsem spokojenější. To znamená, že mnohdy vypadají jen jako příroda, nebo něco, do čeho jsem nezasahoval. Baví mě suplovat práci přírody, jen s ní spolupracovat a pomáhat tomu, co vnímám jako důležité.

Občas to vypadá, že jste svou sochu do galerie přitáhl přímo z lesa.

Na těch kmenech stromů je strašně moc práce, která vůbec není vidět. Kdybych celou dobu maloval obrazy, měl bych jich za tu dobu možná padesát. A efekt by byl na první pohled patrnější. Já ale věřím, že ve výsledku bude mít socha energii, která promlouvá.Traduje se, že ve svých objektech s oblibou necháváte bydlet červotoče a jiný hmyz.
To není originalita ani záměr. Asi mě podvědomě přitahují materiály, které procházejí nějakým procesem. Dělal jsem taky instalace, které jsou na něm založené, na nichž je vidět proces růstu: mechy, plísně, lišejníky. Cítím obrovskou úctu k přírodě, mnoho z ní není vůbec možné napodobit. Třeba barevnost zvětralého dřeva, tu škálu šedí a hnědí - mnohokrát jsem se takové věci pokoušel nahradit barvou, ale vždycky to ztuplo. Čas a příroda všechno dokáží mnohem líp.
Ještě ke způsobu práce přírodních národů: dovedou nakládat s novými civilizačními materiály naprosto svobodně ve svůj prospěch - vyzdobí se plastovými věcmi, z umělých hmot vyrobí šperky, z plechovek hračky pro děti a tak dále. Často ani nevědí, co to je, ale líbí se jim to a umějí s tím pracovat citlivě. Bohužel celá naše civilizace přirozený výtvarný cit rychle likviduje - stačí se podívat třeba na současnou architekturu. Porovnejte si, co se staví dneska a co se stavělo dřív.

Jak se u nás chodí

Před deseti lety jste šel z Prahy do Benátek pěšky na bienále. V poslední době se o poutnictví v souvislosti s uměním mluví častěji. Je důležité takové staré tradice oživovat?

Určitě, ale jestli se to podaří, nevím, současná doba tomu nepřeje. Člověk pomalu přestává chodit krajinou pěšky, to bude zoufalé, zbudou jenom silnice. Země se silnicemi šíleně likviduje, jedna z věcí, kde mám špatné svědomí, je, že nejsem v Českém středohoří připoutaný řetězem, abych bránil tu nádhernou krajinu, aby ji nezničili dálnicí.

Toulal jste se od mládí?

Toulání zavání kotlíkářstvím. K tomu nepatřím. Ale byl jsem zvyklý jezdit s kamarády na čundry, teď jezdíme na manévry s tajnou organizací B. K. S. Pohybovat se krajinou je nádherné, kdo to nezažil, chybí mu celý rozměr života. A když je člověk sám - to se mi stávalo při cestě do Benátek - dostane se mnohdy do tak zjitřeného stavu, že má téměř vize nebo sluchové halucinace. Když jste v lese, snáší se soumrak a vy nevíte, kam složíte hlavu, je to dobrodružství, i když se vlastně nic neděje. A pak je tu taky úžasný zážitek z překonávání vzdálenosti přirozeným tempem. Jdete 14 dní nebo měsíc a je to čím dál lepší.
Člověk se během cesty obrací k sobě, pročistí si hlavu. Uvědomíte si celou relativitu času. Ve městě se někdo snaží pořád šetřit čas různými přístroji, ale nefunguje to. Málokdo dokáže, když nastoupí rychlé životní tempo, aby půl dne lítal a telefonoval a zbytek, který ušetří, si dokázal užít. Když jdete krajinou, tak si teprve uvědomíte, jak se každým okamžikem mění. Pak člověk může říct, že krajinu opravdu poznal. Já jsem si stejnou cestu z Benátek zpátky projel autem, takže znám rozdíl.

Jak se chodí u nás?

Prvorepubliková výletnická tradice je pryč, ale mám pocit, že se to trochu zlepšilo: znovu se objevují například výletní zahradní restaurace. A hlavně už to není ta hrůza, kdy člověka za totality neustále jenom někdo kontroloval. Mrzí mě, že zanikají cesty. Ty krásné, staré cesty, na které občas narazíme, jsou zarostlé a končí. Nemám naději, že by se někdy obnovily, způsob zemědělství tomu nepřeje: oni si udělají cestu traktorem někde na poli, rozorávají meze a ve starých cestách vyjezdí hluboké rigoly. Pořád se tu se zemí zachází strašlivě bezohledně. Polní cesta na mou chalupu, která je na samotě, je v takovém stavu, že se po jarních deštích po ní skoro nedá vyjít. Od těžké techniky je plná výmolů, kameny jsou vymleté. Dřív hajný po dešti vůbec nedovolili vjezd do lesa, aby se neničil.
Krásné a citlivé civilizační prvky jsou bohužel v krajině stále vzácnější. Pokud bych se chtěl v něčem angažovat, tak v nějakém místním spolku, který by se snažil přesvědčit lidi, ať používají staré cesty.

Někde můžou staré mezníky nahradit umění v krajině - zkoušel jste dělat něco takového?

S tím se musí taky opatrně. Některá místa a jejich okolí jsou vyloženě zasviněna výsledky různých sochařských amatérských sympozií. Já mezníky v krajině miluju, když člověk vidí boží muka nebo kříže, nemusí být věřící, aby věděl, jaký úžasný to tam mělo smysl. Ale je to velmi citlivá záležitost. Lepší nic než špatně.

Když je řeč o umění pod širým nebem, jak jsou na tom česká města? Třeba Praha?

I v cizině najdete hrůzostrašné plastiky, které "nikoho neurazí". Ale větší metropole se samozřejmě snaží mít v ulicích dominantnější sochy, které komunikují s architekturou. V Praze to funguje tak, že buď je na úřadě někdo osvícený, jako třeba na Praze 6, kde udělali park se sedmi sochami, což je naprosto výjimečná věc. Nebo má někdo nějakého známého a protlačí se něco tak strašidelného jako plastiky na Senovážném náměstí. Že by někdo dal umělcům skutečně šanci a důvěru něco pro město udělat, to ne. Dělají se konkurzy na pomníky, ale to nemusí každého bavit. Já jsem se třeba pokoušel někam bezplatně zapůjčit svoji sochu, ale lidé na vysokých místech se zajímají o jiné věci.

Jak se díváte na Milana Knížáka v čele Národní galerie?

To je obrovskej problém a mezinárodní ostuda, s kterou bychom měli jako výtvarní umělci něco dělat. Ale bohužel je to všechno propojené s politikou, tak můžeme jedině volit strany, které ho odstaví. A to je absurdní.

Myslí si to většina výtvarníků?

Neznám nikoho, kdo by byl vyloženě na jeho straně. Petici za jeho odchod bych podepsal okamžitě, ale i kdyby ji podepsala celá kulturní veřejnost, pan ministr kultury by ji asi označil za bandu zkrachovalců.

Nebát se šlápnout

Věnujete se také hudbě, váš Malý taneční orchestr (MTO) mimo jiné paroduje písně českých normalizačních pěvců. Jak vás to může 15 let po revoluci bavit?

To máte těžké. Je to přístup typický pro mou generaci, nebo spíš pro okruh divadla Sklep: svobodu jsme spatřovali v tom, nebát se šlápnout do kdejakého hovna. Čím horší, čím trapnější, tím lepší. Je to v podstatě určitá forma surrealismu. Začali jsme hrát hlavně 60. léta v době, kdy se v rádiu hrát nesměla. V kapele každý zpěvák zpívá, co chce. Já zpívám z těch normalizačních spíše tragickou osobu: Pavla Lišku, je to krystalická stupa. A Michala Davida nehrajeme od revoluce. I když tu jeho o sametovém listopadu bych rád sehnal.

Neotrávilo vás, když normalizační pop koncem 90. let s celou parádou pronikl do médií?

Strašně mě to naštvalo a vadí mi to dodnes. Když začaly frčet takové ty diskotéky 80. let, na jedné jsem byl a tam fakt skotačily "děti ráje" - bylo mi z toho zle.

Jste si jistý, že na vaše koncerty nechodí lidi takhle skotačit?

No, někdy mívám trochu takové mrazení.

Petr Třešňák