Pátek, 29. března 2024

Jedovaté zdi

Dioxiny, které zohavily tvář ukrajinského prezidenta Juščenka, se v Česku přidávají do stavebních materiálů. Žádná norma to nezakazuje.
Jedovaté zdi
Otrava politického rivala jedem je praktika stará jako lidstvo samo. Lékař Jiří Ruprich ze Státního zdravotního ústavu v Brně, který je naším největším odborníkem na dioxiny v lidském organismu, ale zná pouze jediný případ, kdy byla tato látka v minulosti použita k úmyslnému otrávení člověka.

"Odborná literatura popisuje případ, kdy zaměstnanec jisté německé laboratoře usmrtil dioxinem svou přítelkyni," říká Ruprich.

Dioxiny jako travičský prostředek nejsou úplně ideální, protože se dají v tělesných ostatcích zjistit i dvacet let po smrti. Na druhou stranu je jejich záměrné použití tak nepravděpodobné, že jen málokoho napadne je hledat. Analýzy pomocí plynové chromatografie jsou natolik náklad-né, že Ruprich má při sledování dioxinů v české populaci peníze pouze na vyšetření tří lidí ročně.

DĚDICTVÍ SPOLANY. Rozsáhlejší sledování dioxinů u nás proběhlo v roce 2003 v Neratovicích. Vyšetřovala se asi stovka občanů poté, co povodně zaplavily staré výrobní objekty Spolany a mezi nimi i dva tzv. dioxinové baráky. V krvi neratovických obyvatel se našlo dvojnásobné množství dioxinů, než měli občané Benešova, kteří byli zase vyšetřováni v souvislosti s tamní spalovnou nemocničních odpadů. Jiné srovnání v rámci České republiky nebylo k dispozici, protože dioxiny se zjišťují jen u lidí, u nichž se předpokládá, že jim byli vystaveni ve zvýšené míře.

Od minulého roku může jako srovnávací norma pro českou populaci sloužit ministr životního prostředí Libor Ambrozek, který se podrobil testům na dioxiny v Bruselu stejně jako jeho dalších 24 unijních kolegů. Rodák z jižní Moravy, tedy relativně nezatíženého prostředí, skončil jako horší průměr.

"Juščenkovy fotografie ukazují stejné kožní chlorakné, jaké postihlo někdejší pracovníky Spolany, kteří v šedesátých letech pracovali při výrobě pesticidů," hodnotí postižení ukrajinského politika lékař Ruprich. "I když otravu přežil, nemá vyhráno. Následovat může zánět jater a rakovina. Dnes už ale známe protijed. Látka se jmenuje olestra a firma Procter and Gamble ji původně vyvinula jako náhražku živočišného tuku pro odtučňovací diety. Pozoruhodným vedlejším účinkem olestry je, že z těla vyplavuje toxické látky rozpustné v tucích, například PCB a dioxiny."

Americká fyziologická společnost v prosinci upozornila na blahodárné účinky olestry při léčbě dvou Australanek, které trpěly otravou dioxinem. Lékařské univerzitě v Cincinnati (USA) se zase podařilo pomocí olestry vyléčit chlorakné pacientům intoxikovaným PCB. Viktor Juščenko, stejně jako lidé ze Spolany, má tedy naději.

Dioxiny jsou známé především jako plyn unikající při hoření chemických látek obsahujících chlor. Jak jimi mohl někdo otrávit Juščenka?

"Takovou strašnou otravu nemohl způsobit dioxin rozptýlený ve vzduchu komínem. Přesto je atentát dioxinem technicky proveditelný," prohlašuje profesor Ivan Holoubek z brněnské společnosti Tocoen. Holoubek vede tým odborníků, který má v Česku na starosti "stíhání" dvanácti nejhorších průmyslových škodlivin daných na index Stockholmskou úmluvou. Zvláštní skupinu v tomto jedovatém tuctu tvoří dioxiny.

"Na rozdíl od DDT nebo PCB je člověk nikdy záměrně nevyráběl, ale vznikaly jako vedlejší nechtěné produkty při chemické výrobě. Objevovaly se tam, kde se pracovalo s chlorem. Na otravu Juščenka mohly být použity čisté dioxiny, s nimiž se pracuje v laboratořích. Ty se dokonce dají koupit, používají se jako náplň přístrojů pro zjišťování dioxinů," vysvětluje Holoubek.

Laboratorní dioxiny se prodávají ve formě olejovité kapaliny. V té je krystalická látka rozpuštěná. Malá lahvička stojí kolem dvaceti tisíc korun. Test jednoho vzorku přijde podle pracovníka analytické laboratoře Ecochem Pardubice na 400 eur, tedy asi na 12 tisíc korun.

NORMY AŽ LETOS. Dioxiny jsou čtyřicetkrát jedovatější než cyankáli. Holoubek odhaduje, že komíny jich u nás ročně unikne do ovzduší asi 170 gramů. Celosvětové emise činí deset kilogramů. Ale teprve od letošního roku mají české spalovny závazné limity, kolik jich smějí do ovzduší vypouštět. Umožnila to novela zákona o ovzduší.

"Ještě minulý měsíc žádné normy na dioxinové emise neexistovaly. Proto jsme ani nemohli nikoho postihovat za jejich překročení," vysvětluje Václav Beroušek, inspektor České inspekce životního prostředí. Nyní jsou sankce teoreticky možné, ale dopracovat se k jejich výpočtu - přes všechna složitá měření a usvědčování viníků - je nesmírně složité. Navíc Česko nemá, a ani mít nemůže, s tímto postupem žádné zkušenosti.

Ekologické sdružení Arnika ovšem namítá, že dioxinové normy měly být pro spalovny odpadů závazné už od 1. května loňského roku, kdy Česko vstoupilo do Evropské unie.

"Spalovny si na Ministerstvu životního prostředí včas vymohly odklad," připomíná šéf Arniky Jindřich Petrlík. "Zavázaly se zmodernizovat technologii do konce roku. Pokud by to ani v tomto termínu nestihly, budou muset zastavit činnost," říká Petrlík, který je v čele kampaně Arniky nazvané Bez jedů.

Podle inspektora Berouška splňuje v současné době závazné limity například spalovna v Ostravě, v Ústí nad Labem a v Jablonci nad Nisou. Spalovna ve Fakultní nemocnici Motol v Praze musela být odstavena a nyní tam probíhá rekonstrukce. Až do jejího ukončení bude nutné nemocniční odpad odvážet do některé z vyhovujících spaloven. V Benešově instalovali dioxinové filtry a výsledky měření budou znát do tří týdnů.

Inspektor Beroušek připomíná, že z každé spalovny nesmí do ovzduší unikat víc než 0,1 nanogramu dioxinů v krychlovém metru spalin. Nanogram je miliardtina gramu. Arnika toto množství přirovnává ke kostce cukru, rozpuštěné v jezeře s rozměry deset krát deset kilometrů. Zdá se to málo, ale smrtelná dávka pro člověka je také zanedbatelně malá.

"K usmrcení sedmdesátikilogramového člověka stačí 30 mikrogramů dioxinů. Jinak řečeno, množství zvící zrnka soli by dokázalo zabít 33 lidí," vysvětluje pracovník laboratoře Ecochem, který si nepřál být jmenován. Dioxinů, jak připomněl, je 210, z nichž 17 je mimořádně nebezpečných. Ten nejjedovatější se nachází ve starých nepoužívaných budovách Spolany. Jejich ekologické zneškodnění přijde Fond národního majetku na dvě miliardy korun.

Filtry ve spalovnách zachytí většinu dioxinů, ale stejně jako sáček ve vysavači se musí občas vyměnit. Dioxiny zůstávají v popílcích i ve škváře. Co se děje s těmito zbytky dále?

VŠECHNO JE JINAK. Poté, co byly dioxiny takto nákladně lapeny - modernizace přijde spalovny na stovky milionů korun - je další osud těchto škodlivin obestřen nejasnostmi.

"Svážejí se na skládky nebezpečných odpadů, což stojí peníze, anebo je lze prodat jako rekultivační materiál. Musí ale splňovat limity, aby dostaly atest," tvrdí inspektor Beroušek.

Ekonom však zjistil, že při vydávání certifikátů pro rekultivační materiály se přítomnost dioxinů nezkoumá. V odpadech ze spaloven se tak vracejí zpět do životního prostředí.

"Žádný předpis nám neukládá měření dioxinů v tuhých produktech. Závazné limity existují pouze pro plynné produkty. Popílky tak lze využívat například pro zemní práce místo štěrkopísků," uvádí Václav Kubšovský z Technického a zkušebního ústavu stavebního v Teplicích. Kubšovský připouští, že popílky a škvára ze spaloven mají daleko k ideálnímu stavebnímu materiálu. Ví také o tom, že se odpad ze spaloven míchá s elektrárenskými popílky při výrobě stavebních hmot. Jenže co dělat, když nemáme zákon o vlivu stavebních výrobků na životní prostředí. Kubšovský tvrdí, že dokud se Ministerstvo životního prostředí neprobudí, nemůže ústav současnou praxi změnit.

Arnika, která se mapováním pohybu dioxinů po republice systematicky zabývá, upozorňuje, že popílky ze spaloven například končí v lagunách po úpravě uranové rudy v jihočeských Mydlovarech. Spalovna Termizo v Liberci je nabízí k budování cyklistických stezek. A až do loňského roku sloužily zmíněné popílky k zavážení bývalého černouhelného dolu Jan Šverma v Lamperticích u Žacléře. V podzemí jich skončilo takřka 200 tisíc tun.

"Po protestech lampertických občanů vytěžený důl zaplňujeme už jen popílkem z elektráren," ujišťuje Zdeněk Adamec, předseda představenstva firmy Gemec-Union, která sanaci hlubinného dolu provádí. "Spalovny nám za odebírání popílku platily," lituje zmařené příležitosti Adamec. Dodnes je přesvědčen, že firmě z ekologického hlediska nelze nic vytknout. "Evropská unie nás přece tlačí k tomu, abychom odpady materiálově využívali," argumentuje. Popílky přirovnává k cementu. Ve směsi s vodou v podzemí ztuhnou podobně jako beton. "Je to stejné jako tvárnice, které naše firma vyrábí a prodává stavebníkům," říká.

PROTICHŮDNÉ ANALÝZY. Od spolupráce se spalovnami Gemec-Union ustoupila loni, když Arnika nechala analyzovat několik pstruhů z lampertického potoka a zveřejnila v médiích, že se těle ryb našly dioxiny. Gemec-Union si opatřila vlastní rozbory. Podle nich bylo vše v pořádku.

Starosta Lampertic Jaroslav Rosa je však nedůvěřivý. "Jak poznám, že materiál, který firma v cisternách přiváží, je skutečně tak neškodný, jak se uvádí v průvodní dokumentaci? Obec na zaplacení dalších vlastních analýz nemá peníze," říká bezmocně. Ukazuje přitom na potrubí, k němuž cisterny připojují své hadice a kudy pak náklad z vozu putuje hluboko pod zem. Za rok, až sanace dolu skončí, firma odejde. Občané Lampertic budou žít v sousedství šachty dál.

"Co se s rekultivační směsí v podzemí stane za dvacet, třicet let, až budeme vědět o dioxinech víc než dnes? A jak se to projeví na životním prostředí obce?" uvažuje starosta. Jeho nejistotu prohlubuje fakt, že Arnika odhalila vážné rozpory v evidenci odpadů spalovny v Lysé nad Labem za rok 2003, kdy její popílky končily prostřednictvím skládkařských společností také v Lamperticích. Firmy si navzájem předávaly odpady a popílek, ale jejich údaje po vzájemném porovnání vůbec nesedí.

"Nelze dohledat 200 tun nebezpečných odpadů. Nehraje ani produkce škváry, podle které se posuzuje efektivita spalovacího procesu," uvádí šéf Arniky Jindřich Petrlík. Případ spalovny v Lysé prověřuje inspekce životního prostředí, ale ke konkrétním závěrům ještě nedošla.

AUTOR: Alice OLBRICHOVÁ
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích

Partneři

Asekol - zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení
Ekolamp - zpětný odběr světelných zdrojů
ELEKTROWIN - kolektivní systém svetelné zdroje, elektronická zařízení
EKO-KOM - systém sběru a recyklace obalových odpadů
INISOFT - software pro odpady a životní prostředí
ELKOPLAST CZ, s.r.o. - česká rodinná výrobní společnost která působí především v oblasti odpadového hospodářství a hospodaření s vodou
NEVAJGLUJ a.s. - kolektivní systém pro plnění povinností pro tabákové výrobky s filtry a filtry uváděné na trh pro použití v kombinaci s tabákovými výrobky
E.ON Energy Globe oceňuje projekty a nápady, které pomáhají šetřit přírodu a energii
Ukliďme Česko - dobrovolnické úklidy
Kam s ním? - snadné a rychlé vyhledání míst ve vašem okolí, kde se můžete legálně zbavit nechtěných věcí a odpadů