Pátek, 29. března 2024

Bez monopolu těžko, s ním zle

Nerudovské téma v novém rouše se jmenuje elektroodpad. Otázka přitom nezní Kam s ním, ale kolik za to a komu.
Bez monopolu těžko, s ním zle
Zbavit se vysloužilých elektrospotřebičů trvalo minulý týden pražskému chalupáři čtyři hodiny, ujel 250 kilometrů a benzin ho stál 600 korun. V Jablonci nad Nisou na sběrném dvoře úspěšný nebyl, protože tu nemá trvalé bydliště. Pokračoval do Prahy, kde za 30 korun udal ve Sběrných surovinách pračku. Na Libeňském ostrově od něj vedoucí sběrného dvora Pavel Šafář po kontrole adresy převzal přístroje, ale bez zářivek, s těmi musel poctivý chalupář do Vysočan. Představují totiž specifický nebezpečný odpad, a proto se sbírají na jiném místě.

Popsaný příběh prezentuje způsob nakládání s odpady, který by měl ovšem být u tzv. elektroodpadu minulostí. Zatím to tak není, i když už uplynulo půl roku ode dne D, který v celé EU nastartoval spuštění nového systému nakládání s elektroodpadem.

S PŘÍPLATKEM K CENĚ nové ledničky či jiného elektrozařízení už proto lidé počítají, ale to, co by jim mělo usnadnit život, když se chtějí zbavit starého přístroje, ještě většinou nefunguje. Výrobce, prodejce či dovozce, tj. ten, kdo jako první uvede elektrozařízení na trh, musí k ceně připočítat částku na jeho budoucí sběr a likvidaci, ale musí také zákazníkům přesně říci, kde mají starý výrobek odevzdat. Toto místo pro ně navíc nemá být hůře dostupné než místo prodeje. Domácnosti za odběr nic neplatí, i když si ho ve skutečnosti předplácejí, když si kupují nový přístroj či zařízení.

Podle zkušeností lidí, které Ekonom oslovil, to ale zatím opravdu příliš nefunguje, i když výjimky existují. Obchodník, který si k vám domů bez problémů přijede pro starou ledničku při koupi nové, je však přece jen spíš bílou vránou.

Malá útěcha zní, že to dobře nefunguje ani v řadě dalších zemích EU. Naším specifikem ale je, že se o elektroodpad pere několik firem a do sporu je zatažen také antimonopolní úřad. Jak připomíná Markéta Grünerová z odboru odpadů na Ministerstvu životního prostředí (MŽP), jde ale o zcela novou problematiku, která se v naší legislativě doposud neobjevila a bylo by bývalo naivní si představovat, že jako mávnutím kouzelného proutku začalo vše od loňského 13. srpna zdárně fungovat. Proč by ale vlastně nemělo, můžeme se ptát, když se i elektroodpad již léta sbírá a likviduje a řada firem se tím docela dobře živí?

ZAKOPANÝ PES je v historickém elektroodpadu, tedy v tom, který postupně představují výrobky a zařízení uvedené na trh před 13. srpnem 2005. Protože bylo nutné zajistit, aby bylo z čeho platit jejich sběr a likvidaci, i když už často neexistuje původní výrobce, vymysleli úředníci systém, který vlastně ani nevypadá moc složitě.

Řešení se jmenuje "kolektivní systém", což je nezisková společnost, do které se výrobci přihlásí a jejímž prostřednictvím se elektroodpad, rozdělený na deset skupin, financuje. Kolektivní systémy mohou být zapsány v seznamu výrobců jako ty, které zajistí splnění povinností pro celý řetězec činností při odstraňování elektroodpadu a zajistí také financování těchto činností. U historického elektroodpadu z domácností (a žádného jiného) však byl vytvořen monopol. Každá skupina těchto výrobků (viz rámeček) má určen jen jeden oprávněný kolektivní systém. Má to dobrý důvod: příspěvek na zajištění bezplatného zpětného odběru elektrozařízení z domácností bez ohledu na datum výroby a značku výrobce tak může být pro všechny povinné osoby stejný. Stanovuje ho ovšem právě ten vybraný kolektivní systém.

Monopol se obtížně kontroluje zejména z hlediska vykázaných "nezbytných nákladů". Bývá proto většinou dražší, než když panuje volná soutěž.

ELEKTROODPAD je zvláštní kapitolou v odpadovém světě, protože obsahuje často materiály, které jsou relativně vzácné a dobře znovu využitelné. Tím hůř, když se vysloužilé přístroje povalují na skládkách. Důležité proto je snížit množství elektroodpadu na skládkách, a tak šetřit primární suroviny. Do 31. 12. 2008 bychom měli dosáhnout roční průměrné míry sběru elektrozařízení z domácností ve výši minimálně 4 kg na obyvatele, v roce 2004 to bylo jen asi 1,25 kg. Míra využití by se měla v jednotlivých skupinách pohybovat mezi 70-80 % a míra opětovného použití a recyklace mezi 50-80 procenty.

V řetězci sběru a zpracování elektroodpadu se dnes točí zhruba 1,2 miliardy korun ročně. Vůbec nejdražší je likvidace zářivek. Odstraňování vysloužilých chladicích a mrazicích zařízení, které je spojeno s likvidací nebezpečných odpadů, např. freonů, stojí víc než 400 korun za kus. Mobily a podobná zařízení však na totéž potřebují třeba jen pětikorunu, počítačová myš korunu.

Jak nám vysvětlil Jaroslav Vladík, ředitel společnosti Retela, která provozuje jeden z kolektivních systémů, funguje to u nich tak, že Retela za určité období shromáždí údaje o tom, kolik kilogramů historického elektroodpadu ve skupině, kterou má na starosti, se sebralo a jaké byly náklady s tím spojené. Souhrnnou částku, do které patří i režijní náklady kolektivního systému, pak zaplatí výrobci v daném oboru, a to podle svého podílu na trhu. Každý kolektivní systém má ovšem svůj vlastní postup, jak plnění povinností výrobců zajistit. Zákon ani vyhláška konkrétně nestanoví, jak by měly kolektivní systémy fungovat, ani že by měly spolupracovat.

Kolektivní systém, který financuje sběrná místa, firmy provozující dopravu, likvidaci, recyklaci apod., v praxi přerozděluje peníze od výrobců, je proto jakýmsi finančním správcem elektroodpadu. Získává přitom podrobný přehled o situaci v oboru (má evidenci tržních podílů výrobců elektrozařízení), přiděluje zakázky řadě dalších firem, které mohou být ve skutečnosti i různě spřízněné, a zejména mu přes účty procházejí zajímavé částky peněz. K rozšíření sběru a likvidace elektroodpadu ale existuje silná motivace. Pokud se ho odevzdává málo, přerozděluje se málo peněz od výrobců. Rozeběhne-li se to opravdu ve velkém, všichni, kdo se na zpracování elektroodpadu podílejí, budou profitovat. A přibude mezi nimi konkurence, což by mohlo udržet nebo dokonce i snížit některé našponované ceny.

Všechna rizika ale nesou výrobci. I na MŽP jsou si vědomi toho, že to není maličkost. Výrobci se totiž musejí podílet také na příspěvcích za firmy, které ze systému z různých důvodů vypadnou. Pokud by např. skončila v ČR společnost LG. Philips, její povinnosti by musely převzít ty ostatní. Kolektivní systémy se snaží riziku předcházet. Některé si na to tvoří rezervy, jiné se snaží hledat cestu prostřednictvím komerčního pojištění. Výrobce ale nezbaví odpovědnosti ani to, kdyby zkrachoval jejich kolektivní systém. Museli by stejně platit: i podruhé.

MŽP SE DOSTALO DO PROBLÉMŮ kvůli podílům kolektivních systémů na trhu. Podle vyhlášky je to totiž rozhodující kritérium pro přidělení monopolu na historický elektroodpad. S tím, jak MŽP tyto podíly posoudilo, však dvě firmy nesouhlasí a celá záležitost vyvolala hodně zlé krve.

Na ministerstvo bylo podáno přes 2500 návrhů firem a společností, které jsou od 13. 8. 2005 povinny se zapsat do Seznamu výrobců elektrozařízení a podílet se na financování elektroodpadu. Většina z nich to učinila právě prostřednictvím kolektivních systémů. MŽP vybralo z pěti přihlášených již před Vánocemi tři, které zplnomocnilo ve správním řízení pro oblast historického odpadu z domácností v jednotlivých vybraných skupinách. Jsou to Elektrowin, a. s., Ekolamp, s. r. o., a Asekol, s. r. o. V lednu pak dostala jednu skupinu výrobků také společnost Retela, s. r. o. Na právní moc rozhodnutí ve skupině lékařských přístrojů čeká REMA 1000IK.

Poslední dvě jmenované se však cítily poškozeny a začaly si stěžovat. Proto probíhají dvě rozhodovací řízení a neoficiálně se proslechlo, že firma REMA bude úspěšná, protože údajně prokázala, že má větší podíl na trhu výpočetní a kancelářské techniky (skupina 3) než Asekol, který původně dostal tuto skupinu od MŽP přidělenu (kromě " dalších dvou, kde toto rozhodnutí nikdo nenapadá). Rozkladová komise se věcí zabývala 15. února. Zajímavé ovšem je, že dotčená společnost Asekol prý podle slov svého jednatele Jana Vrby o žádném takovém jednání oficiálně nic neví. "Přece nemohou své vydané rozhodnutí zrušit," myslí si Vrba. "To by bylo jako kdyby úřad zrušil u rozestavěného domu vydané stavební povolení!"

Ať již je tomu jakkoli, výsledek bude jako precedent důležitý také pro Retelu, která napadá rozhodnutí ministerstva ve prospěch společnosti Elektrowin ve skupině č. 6 (elektrické a elektronické nástroje). Retela má prý u těchto nástrojů také největší tržní podíl, ale MŽP jí přidělilo jen skupinu č. 5 (přístroje pro monitorování a kontrolu).

Ministerstvo se hájí tím, že podíl na trhu neměřilo obratem firem, ale hmotností jimi dodávaných výrobků. V odpadech se měří všechno na kila, poučila nás Markéta Grünerová. Jak to ovšem bylo s kontrolou údajů, které kolektivní systémy ve správním řízení ve svých přihláškách uvedly? Ředitel odboru odpadů MŽP Leoš Křenek trvá na tom, že při stanovení hmotnostního podílu na trhu pro jednotlivé skupiny elektrozařízení MŽP vycházelo z údajů, které mělo k 15. prosinci 2005 k dispozici. Podíly výrobců na trhu podle ministerských čísel ovšem zveřejněny nebyly, ač by si to mnozí z výrobců přáli.

SPORY FIREM mají kromě hlavního důvodu, kterým je v případě historického elektroodpadu z domácností zajímavý monopolní byznys, i důvody, které spočívají v ne zcela transparentní a jednoznačné legislativě, a to už v evropské podobě. V českém přepracování prý do ní přibyly jen některé další nejasnosti, takže výklad někdy spočívá pouze na názoru MŽP. Na české prováděcí vyhlášce spolupracovalo MŽP s Ministerstvem financí a právě vytváření a kontrola finančních toků prý ještě potřebují dopracování. Vznikla proto pracovní skupina z obou ministerstev, která uvede do souladu zákon a vyhlášku. "Dikce ve financování není optimální," říká Grünerová.

Ať již to bylo jakkoli (lobbovalo se ze všech stran, navíc v odpadářských oborech se všichni se všemi znají a jsou různě propojeni), spory mezi firmami možná vyřeší kompromis a rozbouřené vody se zčásti zklidní. Zákon ani prováděcí vyhláška sice žádnou spolupráci kolektivním systémům nenařizují, ale je zřejmé, že spolu budou muset v některých případech přece jen spolupracovat. Vždyť v řadě případů budou např. používat stejná sběrná místa.

Problémy mají ale i jinde. V některých zemích EU se ke svým povinnostem přihlásil zatím jen malý počet výrobců, povinných příspěvek na recyklaci platit. Např. v Maďarsku jen 300, na Slovensku stovka, u nás téměř tři tisíce. Máme ovšem také pět kolektivních systémů, zatímco v celé Evropě jsou jich zatím jen asi tři desítky. Např. v Irsku se o celý elektroodpad podělily jen dva kolektivní systémy. Změny v evropské směrnici začíná vyžadovat Německo, které předtím bylo proti jakýmkoli ústupkům před výrobci. V Rakousku a Velké Británii vznikly místo kolektivních systémů nové úřady, které spravují tok peněz, vedou seznamy povinných osob, vše kontrolují - jsou v nich zástupci výrobců i odpadových firem. "U nás nebyla politická vůle vytvořit nový úřad," poznamenává Grünerová.

Dva systémy, které se na ministerstvu bijí o skupiny elektroodpadu, nenechávají ovšem na úřednících nit suchou. Zpozdili údajně vydání zásadní vyhlášky, ta je zřejmě navíc protizákonná a posuzuje ji Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Je prý také připravena stížnost k Ústavnímu soudu usilující o její zrušení. I jednotlivá rozhodnutí o zápisu výrobců do seznamu prý vydává MŽP liknavě.

Na MŽP ovšem na celé záležitosti pracují pouze čtyři úředníci a kvalita podání, která vyřizují, je leckdy nedostačující. Bylo by tedy divné, kdyby žádné zpoždění nenastalo. Pokud jde o kvalitu vyhlášky, Grünerová tvrdí, že asociace výrobců a posléze i kolektivních systémů ji pomáhaly svými připomínkami vytvářet. MŽP neobdrželo žádné faktické připomínky z hlediska hospodářské soutěže s odkazem na paragrafy, které by měly soutěž porušovat. Pokud by ovšem vyhláška byla zrušena, zavedení celého systému by se významně, možná až o rok či dva zpozdilo.

VYKOLÍKOVÁNÍ CLAIMŮ a řádné fungování všech kolektivních systémů by mělo ovšem nastat co nejdřív. Protože pak se snad začnou řádně věnovat zatím opomíjenému článku: totiž tomu spotřebiteli, který by měl elektrozařízení někam dodat, aby bylo co zpracovávat.. Informace mají systémy i MŽP na internetu, existuje i propagační letáček, ale evidentně to nestačí. Zkušenosti spotřebitelů jsou stále ještě hodně rozdílné. "Do půl roku ale bude každý vědět, kam jít a kam to vozit", věří Grünerová.

Evropská komise dostane od ministerstev životního prostředí členských zemí první zprávu o elektroodpadu v polovině roku 2008. Na další problémek v ČR však může být zaděláno. K novele zákona o podnikání na kapitálovém trhu byla přilepena a schválena malá novela zákona o daních z příjmů, podle níž jsou od daně osvobozeny příjmy plynoucí z příspěvku výrobců provozovatelům kolektivních systémů. Větší světlo do daňového systému to jistě nevnese.

AUTOR: Milena Geussová
AUTOR: Jiří Kučera

Skupiny zařízení

1. Velké domácí spotřebiče (pračky, myčky, ledničky)

2. Malé domácí spotřebiče (vysavače, fény, žehličky)

3. Zařízení informačních technologií a telekomunikační zařízení (televizory, počítače)

4. Spotřebitelská zařízení

5. Osvětlovací zařízení

6. Elektrické a elektronické nástroje

7. Hračky, vybavení pro volný čas a sporty

8. Lékařské přístroje s výjimkou implantovaných či infikovaných výrobků

9. Přístroje pro monitorování a kontrolu

10. Výdejní automaty

Povinnosti

Od 13. 8. 2005 jsou výrobci povinni zapsat se do Seznamu výrobců elektrozařízení a podílet se na financování elektroodpadu. Vytvořit k tomu účelu systém logistiky sběru, který může být individuální, solidární či kolektivní a ročně zpracovávat zprávu o plnění povinností. Za rok 2005 se nezpracovává a za rok 2006 se bude odevzdávat k 31. 3. 2007. Informovat spotřebitele i zpracovatele a označovat výrobky datem uvedení na trh, symbolem zpětného odběru, symbolem výrobce a značky.

Když někdo prodává něco, co pochází od výrobců nezapsaných v seznamu, nese za ně tuto povinnost. Kolektivní systém je systém vytvořený výrobci a provozovaný jinou právnickou osobou. Na základě plné moci výrobců umožňuje vyhláška provozovateli kolektivního systému podat návrhy na zápis do Seznamu výrobců elektrozařízení.
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích

Partneři

Asekol - zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení
Ekolamp - zpětný odběr světelných zdrojů
ELEKTROWIN - kolektivní systém svetelné zdroje, elektronická zařízení
EKO-KOM - systém sběru a recyklace obalových odpadů
INISOFT - software pro odpady a životní prostředí
ELKOPLAST CZ, s.r.o. - česká rodinná výrobní společnost která působí především v oblasti odpadového hospodářství a hospodaření s vodou
NEVAJGLUJ a.s. - kolektivní systém pro plnění povinností pro tabákové výrobky s filtry a filtry uváděné na trh pro použití v kombinaci s tabákovými výrobky
E.ON Energy Globe oceňuje projekty a nápady, které pomáhají šetřit přírodu a energii
Ukliďme Česko - dobrovolnické úklidy
Kam s ním? - snadné a rychlé vyhledání míst ve vašem okolí, kde se můžete legálně zbavit nechtěných věcí a odpadů