K termické likvidaci odpadu

Jedna z cest tzv. aliance mezi ekonomií, ekologií, společností produkcí, konzumem a přírodou je často označována jako racionální technické řešení hospodaření v kruhu, mimo nevyhnutelný nárůst entropie. Dost definic a školních textů a podívejme se na to lidsky.

Zkráceně řečeno, v životě by nemělo docházet k hromadění odpadu, protože ten je možné vždy využívat. Jenže udělat to v praxi je spíš přáním než skutečností zejména v současné společnosti. A příští více solidární společnost takový úkol teprve čeká. Jistě se v knihách dočteme o velké většině společenských programů na celém světě, ale půjde o slova, za kterými nenajdeme většinou čin. Hlavní překážkou pokroku v hromadění a následné likvidaci odpadu je totiž dosud historicky nedosažený (od dob Aristotelových) model ekonomiky, která vychází z uspokojitelných, tudíž i omezených potřeb společného hospodaření. A my zatím vycházíme z bezbřehosti peněžního obohacování, výsledkem čehož je odpad prozatím jako každodenní součást našeho života.

Jistěže jsme přišli na mnoho možností, jak odpad řešit a odstraňovat, např. ukládat, když je kam. Také ale odpad likvidujeme nebo se spíš jen snažíme - chemicky, biologicky, ale také termicky, tedy pálením. A to už hezky dlouho. Chemická a biologická cesta je drahá a nevíme, nakolik nás překvapí v budoucnosti, a to jak z hlediska technologie, tak manipulace. Ale jsou lidské výrobky, které tak likvidovat zatím musíme nebo chceme, protože to jde snadno.

Likvidace provedená termickou cestou (krásný název pro pálení staré jako vývoj lidského rodu) je u běžného odpadu pravděpodobně nejschůdnější, ale také nejlacinější. Jen to má malý háček: dokud se pálilo dřevo, bylo i málo popela a ani kouř nevadil. Jakmile začnu pálit něco nebezpečného, musím se začít ptát, co dýchám.

A zde mám hlavní otázku, ale i odpověď na různé aktivity k výstavbě spaloven. Jsem však rozhodně zastáncem názoru, že konkrétně v případě jižních Čech by tato alternativa musela být přímo podmíněna kritérii nejmodernější technologie, kapacity pouze na území Jihočeského kraje, výběrem území již jinak nezatížených nebo území, kterému tím mohu pomoci, připojení takové spalovny jako zdroje jak elektrické, tak i tepelné energie, zmenšení objemu odpadu o více než čtyři pětiny a organizace výkupu zbytkového produktu prostřednictvím obcí. Navíc při spalování nebezpečného odpadu je podmínkou nejen měření, ale maximální rozklad dioxinů, aby bylo zabráněno jejich úniku do ovzduší. A hlavně není možné připustit v rámci vztahu společnosti k přírodě, aby při spalování takových materiálů byla větší spotřeba energie, než je možné takovýmto spalováním získat. A tak cesta naším úvodem zmíněného spojenectví začíná možná právě tam, abychom se neocitli ve slepé uličce.