Pán pytlíků

Ivo Solnař a jeho otec podnikají s čistým štítem

Dnes už patří k běžnému vybavení městských ulic stejně jako třeba lavičky, lampy či zábradlí a využívá je čím dál víc majitelů psů. Fedog, "speciální papírové obaly na psí exkrementy", prostě frčí. Jsou pro každého volně k dispozici na každém rohu u zelených košů s obrázkem psa a denně pomáhají z pražských ulic odklidit víc než dvě tuny nečistot. Zdánlivě jednoduchý nápad má značku Czech made a vyváží se až do Kanady a do Japonska.

Ve správnou chvíli

Vynález registrovaný pro celou Evropskou unii si nechal v roce 1994 patentovat do té chvíle nenápadný obyvatel pražských Vinohrad Ivan Solnař (64). Tehdy právě zažívala česká společnost velký rozkvět chovu psů, Praha byla těchto nejlepších přátel člověka plná a Ivan Solnař si všiml, že na ulicích v centru města je nutné provádět mezi psími nadílkami opravdový slalom. Rozhodl se s tím něco udělat. Výsledkem nočního přemítání pak byl nápad na tu úplně "nejjednodušší věc na světě": když už si lidé k sobě pořídili zvíře, měli by se o něj postarat, i co se týče hygieny - a k tomu je třeba dát jim k ruce ve správnou chvíli jednoduchou pomůcku. Tím se stal už zmíněný fedog, pytlík s lopatičkou pověšený k odpadkovému koši. Za materiál si přesvědčený ekolog Solnař zvolil recyklovaný papír, na rozdíl od mikrotenových sáčků je ho totiž snadné likvidovat na skládce či v místní spalovně.
Solnař, do té doby neúspěšný živnostník a bývalý majitel obchodu s vodáckými potřebami, se pustil do výroby první várky několika tisíc kusů svého vynálezu. Prvním "přesvědčeným" odběratelem se pak stala radnice pro turisty nejlákavější čtvrti Prahy 1.
"Všichni spolužáci se mi smáli a upřímně řečeno, ani já jsem úspěchu vlastně moc nevěřil," říká dnes syn Ivana Solnaře Ivo, který před čtyřmi lety výrobu sáčků od stárnoucího otce převzal. Jenže Solnařův nápad zafungoval a dnes zelený koš s pytlíky stojí téměř u každého parku ve městech snad po celé České republice. Jenom v Praze jich je kolem čtyř a půl tisíce a jejich zásobníky se doplňují i dvakrát týdně novou sadou pětadvaceti sáčků.

Práce pro invalidy

Podle Iva Solnaře trvalo tři roky, než se firma pořádně rozběhla, vždyť to bylo na české zvyky něco hodně netradičního. Postupně se totiž snažili přesvědčit snad všechna města České republiky o výhodnosti svého vynálezu, některé radnice však dodnes zůstávají "nedobytné": pokud by totiž chtěly hygienické pytlíky do svého města přece jen pomocí nějaké dotace zavést, ministerstvo životního prostředí se k jejich pokusům zatím staví odmítavě. V současnosti je však fedog už dostatečně známým produktem, aby se měsíčně vyrábělo přes půl milionu sáčků. Jejich kompletaci a balení dělá sto padesát mentálně postižených lidí s kombinovanými vadami ve dvou chráněných dílnách v Praze a v Paloníně nedaleko Olomouce.
Největšími odběrateli jsou už zmíněné městské radnice, Solnařovy sáčky si ale objednávají třeba i kempy, hotely nebo zoologické zahrady. "Několikrát se dokonce stalo, že si sáčků náhodou všimli zástupci firem obchodujících s hygienickými potřebami, kteří v Praze trávili dovolenou," vypráví Ivo Solnař. Jeho výrobek se tak dostal do Izraele, Německa a stal se populární dokonce až na Kanárských ostrovech: do padesáti stojanů tam distribuují pětatřicet tisíc pytlíků za rok. Na jaře je čeká další premiéra: poprvé budou vystavovat své papírové "ekopytlíky" mezi výrobky velkých firem na tematickém veletrhu "úklidu a čistoty města" v Mnichově. "Jsem zvědav, jak v takové konkurenci dopadneme," říká Ivo Solnař.

Velký boom

Pro Iva Solnaře je prý výroba pytlíků něco jako zábava. Oceňuje především, že je sám svým pánem a při práci se učí "nejen kázni, ale i jednání s lidmi". Svou firmu by chtěl dál rozvíjet, zřídit pobočky i ve světě a rozšířit sortiment: dělat i pytlíky na pečivo či brambory. "Papírové sáčky čeká velká budoucnost," říká. "Vždyť v nich pečivo vydrží déle a má lepší chuť než v nějakém zapařeném mikrotenu."
A jak je to s výdělkem? "Žiju úplně normální život, na golf nechodím a žádné luxusní auto si dovolit nemůžu," říká Solnař junior. "Jsem spíš takový normální Čech, který rád jezdí na svou chatu. Mojí opravdovou touhou je ale postavit si jednou ekologicky nenáročný, tzv. pasivní dům s nulovou ztrátou energie."
Iva Solnaře prý snad nejvíc těší, že spolu s otcem po celou dobu podnikají s čistým štítem: ještě nikdy a nikomu nedali kvůli zakázce nějaký úplatek.

JAN BRABEC