Elena Ferranteová: Neapol: naše zapáchající město zločinu a odpadků
V noci tu vládnou myši a psi. Odpadky sahají do prvního patra okolních domů a po setmění ožívají. Igelitové sáčky a pytle se chvějí a vydávají zvuky cupovaných a chroustaných předmětů. Ve dne potkani mizí, psi umlkají a v ulicích se znovu objevují muži, ženy a děti. Obvykle chaotickou dopravu tu a tam zastaví převrácené popelnice nebo odpadky blokující ulice. Odpad - a jsou ho tisíce tun - tu už tři týdny nikdo neodváží, protože všechny dostupné skládky jsou plné.
Žije se dál - s odpadky
Odporný zápach rozkladu a hořícího svinčíku se snáší z hromad odpadků, prostupuje ulicemi a proniká do obchodů, domovních vchodů i domů.
Toto milionové město však žije dál. Jeho obyvatele přitom ani tak nepřivádějí k zlosti lidé žijící na předměstí Pianura, kteří zapáleně protestují proti znovuotevření skládky poblíž svých domovů. Spíš jde o obecnější rezignovanost Neapole, zvyk přežívat v neřešených problémech a nepořádku. Zločin se stal v tomto městě osudem; získal sílu čehosi, o čem všichni vědí, ale nic se s tím nedá dělat. Odpadky v ulicích nejsou ničím novým - mají za sebou historii trvající několik desítek let.
To, že sektor zpracování odpadu kontroluje organizovaný zločin, který též provozuje ohromující počet nepovolených skládek, všichni už dlouho vědí. To, že se v Kampánii, kraji kolem Neapole, ukládá pod zem široká paleta jedů a že se tím stonásobně zvyšují obvyklá rizika, jimž je lidský život vystaven, je známo běžným občanům i vládním činitelům. A to, že tato nezákonnost díky intervenci politiků všeho druhu vzkvétá a přináší tučné zisky pod rouškou zákona, už není ani předmětem diskuse - je to fakt, něco, co se děje odpradávna. Vezměte si Antonia Bassolina, bývalého neapolského starostu a současného guvernéra Kampánie. Skutečnost, že ani tak poctivý člověk jako on, který vzešel z nejméně zkorumpované italské politické tradice, nedokázal změnit nic, na čem opravdu záleží, a naopak se nechal pomalu pohltit nanejvýš odsouzeníhodnou neschopností, je pro obyvatele Neapole (a nejen pro ně) konečným důkazem, že v tomto městě nelze nic dělat - že zbývá jen tichá bezmoc těch, kdo se dokážou zdejší hnilobou protlouci. Tento hluboce zakořeněný pocit staví úsilí premiéra Romana Prodiho uklidit zdejší nepořádek do absurdního světla. Jeden můj známý z Neapole se jen směje a říká mi: "Co dělá - posílá sem armádu, vyhlašuje zákaz vycházení, jmenuje zvláštního komisaře. Chce snad někoho mlátit, zavírat, mučit? Jen blázen by věřil, že co se neudělalo za desítky let, lze udělat za pár dní."
Nikdo se naopak nesměje, když se ve městě začne proslýchat, že ve čtvrti kontrolované Camorrou žádné odpadky v ulicích nejsou; že to pouze ve čtvrtích obývaných slušnými lidmi, kteří neprotestují a nestřílejí, sahají odpadky do prvního patra. Samozřejmě že je to nesmysl. Je to však nesmysl, který svědčí o definitivní ztrátě důvěry v instituce. Je to rezignovaná porážka lidí, kteří už nevěří ani v čistotu jiných míst na světě. Hory odpadků se v Neapoli jeví jako symbol kosmického rozkladu. Zde je však rozklad nejen viditelný; má sílu zlé předtuchy.
Důkaz dnešního marasmu
Umíte-li se dívat, pak snadno pochopíte, že tento smrdutý špinavý hnus, tento generátor zákonných i nezákonných zisků není nějakým starodávným přežitkem, ale že je velmi moderní a podtrhuje nejistou povahu všech druhů pořádku ve všech koutech planety.
Autorka je spisovatelka. Vyšla jí kniha "Dny opuštění" a připravuje se román "Ztracená dcera".