Zákon zamezí fiktivnímu sběru elektrošrotu

Veřejnost stále žehrá na smršť legislativních novel, jež zákonodárci připravují jako na běžícím pásu. Jsou však novely, které jsou potřebné a které napomáhají zprůhlednit dosavadní praxi. Patří k nim i novela zákona o odpadech.

Ta do systému zpětného odběru nefunkčních elektrozařízení zavádí důslednější kontrolu, a proto je potřebná. Současný stav nahrával podnikatelům, kteří kontrolu nechtějí. Dnes není žádný problém vybírat peníze od výrobců za sběr elektroodpadu a přitom žádný nesbírat. Podvádět a přitom konkurovat jinému kolektivnímu systému výší poplatků je zatím velmi snadné, protože bez kontroly o nákladech rozhodne pouze to, kolik elektroodpadu vyberu a nechám recyklovat.

Ekonomicky nejvýhodnější je nulový sběr a žádná recyklace. Obavy Evropské komise o to, kde skončí takový elektroodpad, jsou namístě. Dělat si iluze o tom, že v Česku nejsou firmy, které místo recyklace odpad vyvezou do Afriky nebo do Asie, nejsou oprávněné.

Právě proto, aby pro všechny subjekty na trhu platila stejná pravidla a nebylo možné jejich obcházení a byla zajištěna vymahatelnost zákona, podporují novelu zákona výrobci a dovozci elektrozařízení mezinárodního významu, kteří jsou sdruženi v asociaci CECED (například ARDO, Ariston, Bosch, Candy, Elektrolux, Fagor, Indesit, Gorenje, Miele, Philips, Whirlpool a další), Asociace spotřební elektroniky (JVC, LG, Philips, Panasonic, Sony, Samsung a další) a Česká asociace dovozců a výrobců světelné techniky (Osram, Philips).

Někdy zaznívá kritika, že recyklační poplatky spravuje jen několik společností. Ta je však nepochopením fungování systému zpětného sběru. Podle zákona mají výrobci prostřednictvím kolektivních systémů splnit svou povinnost k životnímu prostředí a zajistit, aby jejich vysloužilé elektrospotřebiče z domácností mohly být odebrány k ekologické recyklaci.

S ohledem na životnost elektrozařízení jde o dlouhodobé závazky výrobců, které musejí garantovat, nejlépe pomocí kredibilního kolektivního systému. Tato oblast logicky nespadá pod problematiku hospodářské soutěže, neboť se jedná o plnění státem uložené povinnosti, která je veřejnou službou občanům poskytovanou zdarma. Peníze z recyklačních poplatků musejí v systému zůstat na plnění závazků za elektroodpad, který se doposud nepodařilo vybrat.

Ačkoliv se míra sběru každoročně navyšuje, jsou stále domácnosti, které vysloužilé elektrospotřebiče hromadí ve sklepích. I ty se však nakonec dostanou k likvidaci. Na této veřejné službě by nikdo neměl vydělávat. Proto mají být kolektivní systémy neziskové, a proto je založili pouze výrobci. Na tom jako výrobci s mezinárodním významem musíme trvat.

Je nepřípustné, že nyní je možné vyhýbat se placení příspěvků na ekologickou recyklaci nebo neplatit reálnou cenu, protože kvůli nedostatkům v legislativě mohou být výrobci zapsáni u systémů, které ho provozují neprůhledně jako výdělečný byznys. Vyberou peníze a poskytnou legální krytí svým klientům. Elektroodpad nesbírají vůbec nebo málo, protože sběr a recyklace stojí peníze.

AUTOR: Martin Sailer
generální ředitel Asociace CECED CZ