Byli jste se podívat v muzeu vodárenství pražského Podolí? Ne. Pak se tam podívejte dnes.
Podolská vodárna: Chrám pitné vody stojí za prohlídku
Vraťme se na začátek do doby po roce 1918, která je v české architektuře časem velkého rozvoje, velké výstavby a nových rozsáhlých projektů. Masivně roste průmyslová výroba, příměstské čtvrti se stávají součástí města a stále větší nároky na jeho infrastrukturu s sebou nesou nové situace, třeba i zásobování vodou.
Pro mladé studenty na pražské Technice byl architekt Antonín Engel (1879 - 1958) svým konzervativním přístupem k architektonické tvorbě těžkopádným neoklasicistou, ale na druhé straně to byl právě on, kdo v době první republiky vytvořil vrcholná neoklasická díla nadčasové hodnoty. Do dějin české architektury se zapsal především realizacemi České techniky (1925 - 1937), Ministerstva železnic (1927 - 1931) a Ministerstva národní obrany na Vítězném náměstí (kolem 1934). Výjimečnou ukázku architektury první republiky ale představuje jeho vodárna v Podolí postavená na vltavském břehu v letech 1922 - 1929.
Praha na přelomu století rostla a kvalitní a zdravotně nezávadnou vodu jí dodávala až vodárna v Káraném, zprovozněná v roce 1914. Ta byla postavena ještě na základě nařízení císaře Františka Josefa I., který tak chtěl vyřešit problém zdravotních potíží a epidemií.
V době vzniku tzv. Velké Prahy zásobovala Prahu dvě hlavní vodárenská střediska: Káraný a vodárna v Braníku. Zvyšující se spotřeba pitné vody tehdy již půlmiliónové metropole s sebou přinesla nutnost postavit další vodárnu.
Největší železobetonová stavba své doby
Novostavba podolského "chrámu vody", jak jej navrhl architekt Antonín Engel, patřila v době svého uvedení do provozu, tedy v roce 1929, mezi největší železobetonové stavby v tehdejším Československu. Po technologické stránce byla také unikátní. Při její s
tavbě se vytěžilo přibližně 25.000 kubíků zeminy, spotřebovalo cca 800 vagónů cementu, 180 vagónů železa a zhruba 30.000 m3 písku a štěrku. Generálním dodavatelem byla pražská stavební firma Karla Kresse a samozřejmě řada dalších subdodavatelů. Dokončení podolské vodárny rozšířilo pražskou vodovodní síť o dalších zhruba 35.000 kubíků vody denně. Podolská voda se měla do sítě čerpat samostatně tak, aby se nemíchala s káranskou. Ve čtyřicátých letech pak vodárna prošla dalšími technologickými úpravami, v padesátých letech 20. století se její kapacita dále rozšiřovala.
V letech 1959 - 1962 došlo k rekonstrukci a rozšíření v důsledku změny technologie. Přistavěna byla nová část na volném pozemku jižně od stávajících objektů a výkon vodárny byl zvýšen na 2.200 litrů za sekundu. V roce 1967, sedm let po smrti autora monumentální stavby, byl také celý vodárenský areál dokončen. V největší budově 
filtrace vody se původní skleněná okna nahradila sklobetonovými tvárnicemi, aby došlo ke "sjednocení" okenních otvorů. Na jižní průčelí stavby bylo také umístěno jedenáct alegorických soch, znázorňujících řeku Vltavu a její přítoky.
Rekonstrukce chátrající stavby začala až v roce 1992, kdy pražský magistrát investoval náročnou obnovu. Podle projektu pražského Hydroprojektu se vodárna rekonstruovala za provozu, obnova byla dokončena v roce 2000. V roce 1996 v prostorách vodárny také vzniklo Muzeum pražského vodárenství .
Sdílet článek na sociálních sítích
