Temný mrak nad Evropou

Výbuchy sopek jsou v našich zeměpisných šířkách úkazem vzácným a takové množství popílku v ovzduší zajisté už fenoménem docela raritním. Ten poslední nám mj. ukázal, jak zanedbaná je infrastruktura pozemní dopravy poté, co jsme si neomylně vybrali leteckou jako technologicky i ekologicky nejnáročnější.

Mrak reálný jako by předznamenával a zhmotňoval mrak symbolický, který nad současnou Evropou visí. Přírodní katastrofy typu zemětřesení, vln tsunami či erupcí sopek nemohou přes svou nápadnost a krátkodobou destruktivitu společnost ohrozit, to, co nás ohrožuje vážně, jsou katastrofy společenské. Podobně jako sopečné exploze se dlouho hromadí a bublají kdesi hluboko pod povrchem a nakonec překvapí intenzitou a zdánlivou nečekaností výbuchu. Oblak, který nad Evropou zastírá obzor, se zahušťuje už dlouho a problémy, po mnoho desetiletí odsunované, se tiše hromadí, aniž by se s nimi co dělalo. Evropská unie čímsi připomíná lodního kapitána, který nechává bedlivě vyřezávat a lakovat zábradlí lodi, ale zprávy o děrách pod čárou ponoru ignoruje.

Nadstát, který kontroluje všechny slabikáře, zda odpovídají inženýringu politické korektnosti a dbá, aby ani jeden z ohrožených druhů roztočů nevymřel, zároveň není schopen vynutit u svých členů tak elementární věc, jako je rozpočtová kázeň a úspěšné udržení měnové unie, takže hrozí >>tunelování<< úspěšnějších ekonomik těmi neodpovědnými. Odpovědnost na mnoha rovinách nikdo nechce a nikdo nenese.

Navzdory neustálému propadu porodnosti se otázka elementární sebeobnovy vůbec neřeší, ani v otázce přistěhovalectví není nějaká stopa promyšlenější koncepce, která by jej buď ve velkorysejší formě povolila, nebo naopak zapověděla. K obojímu už chybějí síly a odhodlání. Jediné, k čemu odhodlání nechybí, je houstnoucí síť kontroly, která sice umožňuje vytvořit nejúhlednější a bezpečný region světa, jakoukoli iniciativu ale spolehlivě utlumí.

Také neustále rostoucí míra napojení občana na stát je věcí povážlivou, produkující v posledku přerostlé děti, obávající se sebemenší frustrace, vztahující ke státu-rodiči své často už svrasklé ručky a opakující ideologická zaklínadla, která dopomáhají k přístupu k stále kýženějším centrálním penězovodům.

Pokud by největším mrakem, který nad námi visí, byly tuny sopečného prachu v ovzduší, mohli bychom mluvit věru o štěstí. Těch pár dnů bez letadel bychom už nějak vydrželi.

(Více viz věda & technologie na str. 52.)

AUTOR: Stanislav Komárek
biolog, přednáší na Přírodovědecké fakultě UK