Ministr má být fundamentalistou

Petr Nečas si pochvaluje, že nový ministr životního prostředí Tomáš Chalupa bude pokračovat v "neideologickém a nedogmatickém" přístupu, který praktikoval Pavel Drobil. Je to nešťastný náhled. Ministr by měl být alespoň trochu fundamentalistou. Ne ve smyslu fanatismu, nebo dokonce ekoterorismu. Ale ve smyslu schopnosti a ochoty držet se fundamentu - ochrany životního prostředí.

Co je totiž obsahem onoho "neideologického a nedogmatického" přístupu, který se premiérovi tak líbí? Nestarat se o fundament, nýbrž konstruovat kompromisy, jež vyhovují spíše zájmům průmyslu, dopravy a zemědělství.

V tomto pojetí se například automaticky předpokládá, že smyslem procesu, který zákon nazývá hodnocením vlivů na životní prostředí (EIA), je hlavně nepřekážet byznysu. Hezky to bylo vidět na modernizaci elektrárny Prunéřov. Pro připomenutí: Za Fischerovy vlády ministr Dusík odmítal kývnout ČEZ na použití horší technologie a raději odešel. Nahradila ho "neideologická" exmluvčí tohoto energetického kolosu Rut Bízková, která pochopila, co se po ní chce, a povolení za pár dní vydala.

Střetem k vyváženosti

Zajímavé je, že v některých resortech, na rozdíl od životního prostředí, není "fundamentalismus" sprostým slovem - naopak se předpokládá. Příkladem jsou finance, kde vládne fundamentalismus čísel, nutící ostatní ministry k úspornému chování. Nebo průmysl a obchod - resortní ministr má za české firmy (zcela fundamentalisticky) dýchat. Proč by neměl být podobným fundamentalistou i jeho přirozený oponent - ministr životní prostředí? Vždyť až v jejich střetech mohou vznikat rozhodnutí, jež vedou k rozumnému nakládání s veřejným prostorem.

Vysvětlím: Každá vytěžená tuna uhlí, každý pokácený strom zvyšují HDP. To je fundament ekonomických resortů. Fundamentem resortu životního prostředí je pochybnost, jestli je dobré ten který strom kácet, tu kterou tunu uhlí, třeba za cenu zbourání vesnice, vytěžit. Ministr životního prostředí by měl být advokátem diaboli v procesu svatořečení ekonomického růstu.

Nebo jinak a méně vzletně: V každé větší firmě mají projekty oponenturu; rozhodnutí vzniká v dialogu projektového manažera a oponenta. Aby rozhodnutí bylo kvalitní, musí být oponent silný - žádný servilní přikyvovač. A přesně to platí v měřítku celé země i pro "ekoministra".

"Zelený blázen" s. r. o.

Co se stane, když se resortu životního prostředí odpáře fundament, jsme viděli v kauze Drobil. Soustředí se na peníze, které protékají fondem životního prostředí. Neznamená to samozřejmě, že když je ministrem "zelený blázen", nemůže se nic stát. Libor Ambrozek, bývalý šéf Českého svazu ochránců přírody, je smutným dokladem, že v blízkosti peněz se ideály z hlavy vyčoudí rychleji než rychle. Na druhou stranu, kdyby byl ministrem kupříkladu Bedřich Moldan, těžko by kolem něho běhali poradci vykládající, že je nutné vykrást fond kvůli financování ministrovy další politické kariéry.

Odpor k "zelené ideologii" prezentovaný ODS vychází z přesvědčení, že neexistuje "životní prostředí", ale jen prostředí pro lidský život. Je to zrádná myšlenka. Jestliže otočíme perspektivu výhradně směrem k člověku, můžeme například dovodit, že nemá smysl mluvit o znečišťování ovzduší, ale jen o znečišťování lidských plic, a přesunout kontrolu emisí pod ministerstvo zdravotnictví. Analogicky se tak dá rozparcelovat celá agenda ministerstva životního prostředí a v důsledcích je zlikvidovat. Netvrdím, že to bezprostředně hrozí. Nebezpečí spočívá v tom, že se samotné ministerstvo začne ve jménu "neideologičnosti" a "návratu rozumu" likvidovat zevnitř. Ochranu životního prostředí je ovšem třeba zachovat v celku. A to je poslední důvod, proč by bylo lepší, kdyby ministr byl přece jen poněkud fundamentalistou.

AUTOR: Petr Honzejk