PŘÍRODA: Létající draci

TROPlČTÍ LÉTAJÍCÍ DRÁČCI SE VYHÝBAJÍ NEBEZPEČÍ Létající ještěrky jsou běžné v tropických deštných lesích jihovýchodní Asie. Dráček létavý má po obou stranách těla tenkou kožní řasu. Svými pohyblivými, protáhlými žebry ji dokáže napnout a s její pomoci pak klouzavým pohybem překonat mezi stromy vzdálenost až 18 metrů. Také gekon létavý má k tomuto účelu po stranách těla zřasenou kůži a mezi prsty létací blány. Odráží se z větvi stromů, aby unikl stromovým hadům nebo naopak na sousedních stromech sám lovil hmyz. KRAKATICE VYUŽÍVÁ TRYSKOVÉHO POHONU, ABY UNIKLA LOVCŮM Když krakatici pronásledují rychlí dravci, zachraňuje se právě letem. Využívá k tomu tryskový pohon. Nabere vodu do plášťové dutiny a pak ji pod velkým tlakem zase vypudí kanálkem na spodní straně těla. Dokáže vyvinout rychlost až 32 kilometrů v hodině, přičemž akceleruje tak rychle, že je schopna se vznést a s pomocí bočních „křídel\" urazit klouzavým letem několik metrů. Může se vznést až 1,5 metru nad hladinu oceánu, a unikne tak delfínům, tuňákům nebo žralokům. Při svém letu občas padne rybářům do jejich malých člunů. Krakatice, které se vyskytují ve všech vodách tropického a mírného podnebného pásu, se v létě přesouvají blíže ke břehu, zatímco v zimě se od něj vzdalují. Přes den se zdržují v hloubce, v noci vyplouvají za potravou k hladině. Právě tehdy jim hrozí záhuba, protože i když uniknou do vzduchu, číhají tam ptáci, kteří krakatice požirají například albatros. Protože však krakatice plují a létají ve velkých hejnech, některé vždycky vyváznou. CHLUPATÍ LETCI Z AUSTRALSKÝCH LESŮ Klouzavým letem ze stromu na strom se pohybují také některé druhy vačnatců. Rozšiřují tak svůj lovný revír a unikají dravcům, kteří je ohrožují na zemi. Ve vzduchu vypadají létající vakoveverky a jejich bratranci vakovci jako obdélníkoví papíroví draci s chlupatými ocasy, Až devadesátimetrový klouzavý let z koruny jednoho stromu na dolní část kmene stromu druhého jim umožňuji srstí porostlé blány, napjaté mezi protáhlými předními a zadními končetinami. Ocas jim slouží jako kormidlo, i když větší druhy půl metru dlouhý vakovec létavý směr letu příliš neovládají. Menší druhy létavých vačnatců se dovedou vyhnout větvím a dalším překážkám. Přistávací manévr je dosti primitivní. Vakoveverky i vakovci brzdí tak, že se prohnou proti směru pohybu, a potom neohrabaně naplocho narazí do kmene cílového stromu, kde se pevně zachytí. Jsou aktivní převážně v noci. Zdroj: Neviditelný pes