Naučím Čechy pít mléko
Ministr zemědělství Jaroslav Palas o změně stravovacích návyků a pozici našich
zemědělců v EU. Před televizními kamerami jste si se svým předchůdcem Janem
Fenclem připil mlékem. Co tím vzkazujete českým spotřebitelům? Tento národ chci
naučit pít mléko. Jeho konzumací lidé prospějí svému zdraví a navíc pomohou
zemědělcům obhájit na podzim v Bruselu Českem navrhované kvóty pro chov skotu a
produkci mléka. Ty při vyjednávání s Evropskou unií považuji spolu s kvótami na
obilí za klíčové pro další osud domácího zemědělství a nehodlám z nich slevit.
To zní odvážně, uvážíme-li, že dospělí u nás holdují spíše pivu a děti
coca-cole. Ve spotřebě piva jsme se 160 litry na hlavu ročně světovou jedničkou,
o toto prvenství nás hned tak někdo nepřipraví. Zato s pouhými 60 litry vypitého
mléka na občana jsme naopak na nelichotivém posledním místě tabulky ve srovnání
se státy unijní patnáctky, kde se ho v průměru vypije takřka 101 litrů. V
sousedním Německu je spotřeba mléka na občana 88 litrů, v Rakousku 93 a ve
Finsku, kde ho vypijí nejvíc, je to dokonce 181 a půl litru. Přitom ještě v roce
1989 u nás vypil každý český občan 91,4 litru mléka, aniž by to nějakým způsobem
ohrozilo i tehdy nadměrnou konzumaci piva. Důvodem propadu pozdější spotřeby byl
prudký nárůst spotřebitelské ceny mléka a produktů z něj. Za průměrem Evropské
unie zaostáváme i v konzumaci jogurtů a zakysaných výrobků. Co dohánět máme
nynější státy EU i ve spotřebě sýrů a tvarohu. Srovnatelná s unijním průměrem je
pouze naše spotřeba másla - 4,1 kilogramu na občana ročně. Tuhle nepovzbudivou
statistiku chci změnit a profitovat by na tom měli především domácí zemědělci a
potravináři. Přebytky mléka jsou však noční můrou společné zemědělské politiky
EU. Přesvědčíte Unii, že co si u nás doma vyrobíme, to také dokážeme doma sníst?
Hlavním argumentem našich vyjednavačů je fakt, že spotřeba mléčných výrobků v
Česku jde v posledních letech opět nahoru. V roce 2000 se spotřeba sýrů zvýšila
meziročně o 1,2 kilogramu na občana, obdobně o kilogram vzrostla konzumace
jogurtů. Mlékaři odhadují, že na spotřebu z roku 1989 bychom se mohli dostat už
za tři čtyři roky. Když námi navrhované kvóty na produkci v Bruselu neobhájíme,
budeme muset velmi brzy začít mléko dovážet, což v EU vědí. Chceme, aby Unie
zohlednila údaje o naší dřívější spotřebě a nevycházela při stanovení kvóty
pouze z období největšího spotřebitelského propadu. Váš předchůdce Jan Fencl se
zasadil o dotované mléko pro školáky. Budete v tom pokračovat? Peníze ve státním
rozpočtu jsou, takže záleží jen na školách, zda se do akce zapojí. Pokud by si
dotované školní mléko kupovaly všechny děti na českých školách, jeho spotřeba by
vzrostla o sedm procent. To ovšem není zase tak mnoho, abychom tím vytáhli
zemědělcům trn z paty. Hlavní smysl akce spočívá ve změně stravovacích zvyklostí
dětí. Výrazněji podpořit odbyt domácí zemědělské produkce hodlám akcí zaměřenou
na propagaci konzumu českých potravin. Za tím účelem vznikne marketingový fond,
do něhož se bude odvádět malá částka z každého litru nebo kilogramu potravinové
produkce. Chceme přesvědčit české občany, že naše potraviny
[https://www.kamsnim.cz/categories/food] jsou kvalitní a nezávadné a že za tuto
kvalitu a nezávadnost ručí stát, a proto se jim vyplatí je bez obav kupovat.
Myslím si, že do českých spíží patří české potraviny
[https://www.kamsnim.cz/categories/food]. Není chystaná propagace českých
výrobků spíš obratně maskovaným tažením proti dovozu potravin? Nebráníme se
dovozu potravin, které doplňují a obohacují nabídku na trhu. Podobná situace je
i na trzích zemí EU, kde je poptávka po potravinách nasycena z domácí produkce a
dovezené výrobky rozšiřují a zpestřují místní nabídku, ale nevytlačují zcela
domácí producenty. Snahou České republiky je docílit vyrovnanou obchodní bilanci
agrárního obchodu se zahraničím, to je vydělat si na dovoz zemědělských komodit
vývozem vlastních produktů. Jižní ovoce, plody moře, zahraniční sýry, prosím,
proč ne. Jenže záporné saldo obchodní bilance v agrárním obchodu se v posledních
letech pohybuje kolem dvaceti miliard korun, a to i kvůli zboží, které dokážeme
sami vyrobit. Proč dotovat naše zemědělce, když by možná bylo levnější potraviny
[https://www.kamsnim.cz/categories/food] dovážet? Takový obchod by byl
ekonomicky nevýhodný. Produktivita práce v českém zemědělství v současné době
dosahuje 88 procent průměru v zemědělství zemí Evropské unie. Tak vysokou míru
konkurenceschopnosti nemá žádné jiné odvětví v našem národním hospodářství.
Názor, že by bylo lepší nahradit domácí potraviny
[https://www.kamsnim.cz/categories/food] dovezenými, v sobě navíc skrývá jedno
velké nebezpečí. Dovozci, pokud by k tomu měli dostatek kapitálu, by udrželi
nízké ceny jen po tu dobu, než by získali na trhu monopol. Pak by si cenu
stanovili libovolně a nebyl by tu konkurenční výrobek, který by mohl rovnováhu
na trhu ovlivnit. Dovoz řady běžných potravin by nebyl možný, kdyby státy EU
nedotovaly export svých přebytků. My pak vlastní přebytky musíme se ztrátou
vyvážet, ovšem nikoli do zemí Unie, kam se kvůli nevýhodně nastaveným clům
nedostaneme. Podle asociačních dohod z poloviny devadesátých let je například
hovězí maso z Unie při dovozu k nám zatíženo clem dvacet procent, na české
hovězí je v Unii clo 97 procent, takže je na tamějším trhu prakticky neprodejné.
Nehodláme také dovážet levné potraviny [https://www.kamsnim.cz/categories/food]
ze zemí s nešetrným přístupem zemědělství k životnímu prostředí, protože to by
byl ekologický dumping. Ale většina občanů vyčítá nešetrný přístup k životnímu
prostředí a krajině také našim zemědělcům. Naše venkovská krajina bude stejně
udržovaná jako v sousedním Rakousku a Německu, až čeští zemědělci budou
disponovat srovnatelnou podporou, jakou mají zemědělci těchto států. Navíc
odpovědnost za tvorbu a údržbu venkovské krajiny nenesou jen zemědělci, ale i
samotné obce. Požadavek údržby venkovského prostoru má charakter celospolečenské
objednávky, protože z udržované krajiny mají prospěch všichni občané. Jako
takovou je jí proto potřeba legislativně i finančně zabezpečit. Na okamžik, kdy
budeme moci čerpat prostředky na údržbu krajiny z unijních fondů, se musíme
samozřejmě připravit už nyní. Dva stěžejní programy, Sektorový operační plán a
Horizontální plán rozvoje venkova, musí být hotovy do konce letošního roku.
Krajina v kulturním stavu, to jsou obdělaná pole a louky bez plevele a
nejlevnější formou udržování luk je spásání trávy skotem. EU nám ale říká:
Zatravněte dalších 600 tisíc hektarů zemědělské půdy a nezvyšujte počet krav a
ovcí... Unie po nás dokonce chce, abychom současné stavy přežvýkavců snížili o
sto tisíc kusů. Přitom už v současné době chováme na nynější výměře českých
pastvin jen pětinu krav a ovcí v porovnání s průměrem EU. Proti Německu a
Rakousku máme poloviční hustotu paseného dobytka na každých sto hektarů trvalých
travních porostů. Pokud obhájíme námi navrhované kvóty krav a ovcí, dosáhne
jejich hustota na sto hektarů pastvin polovičního počtu ve srovnání s EU.
Kdybychom naopak přistoupili na kvóty navržené EU, kleslo by naše zatížení
skotem na sto hektarů trvalých travních porostů na pouhých 12 procent průměru
EU. Navíc i o trávu, kterou nespase skot, se musíme postarat. Drahé a
neekologické řešení je trávu posekat a nechat ji ležet na zemi jako zelené
hnojení. Z posečené trávy unikají dusičnany do spodních vod. Komisař Franz
Fischler se netají tím, že mu naše zemědělské podniky připadají stále příliš
velké. Jakými argumenty přesvědčíte Unii, že naše zemědělství prošlo
restrukturalizací? V Bruselu moc dobře vědí, že české zemědělství prošlo za
uplynulé desetiletí transformací srovnatelnou snad jen s kolektivizací 50. let
minulého století. Z asi půl milionu pracujících opustily po roce 1989 sektor dvě
třetiny z nich a v současné době v něm pracuje jen 156 tisíc osob. Podíl
zemědělců na celkové zaměstnanosti u nás je 3,41 procenta, a to je srovnatelné s
průměrem zemí Unie. Čeští zemědělci přitom stále zajišťují většinu potravin ve
spotřebním koši našich obyvatel. Stát do řízení zemědělských podniků nezasahuje,
a proto jim ani nemůže nařídit, jak mají být velké. Skutečnost, že se řada
zemědělců dobrovolně rozhodla zachovat hospodaření ve větších celcích, které
umožňují efektivnější rozdělení práce a racionálnější využití vstupních zdrojů,
jim umožňuje docílit lepší produktivitu práce. Tuto komparativní výhodu budeme
při jednáních o vstupu do Unie obhajovat. Stihneme uzavřít kapitolu zemědělství
do konce roku? Český vyjednavač Pavel Telička začátkem minulého týdne dal v
Bruselu na srozuměnou, že uzavírat kapitolu zemědělství za každou cenu ještě do
konce letošního roku nemusíme a že se jednání mohou prodloužit i do příštího
roku. Krátce poté mě vedoucí Delegace Evropské unie v Praze Ramiro Cibrian
ujistil, že prostor pro vyjednávání existuje a že nevidí důvod, pro by kapitola
zemědělství nemohla být ještě letos uzavřena. Naším cílem je rozhodující kvóty
obhájit a docílit toho, aby přímé platby v plné výši začali čeští zemědělci
čerpat již v roce 2007 s nástupem nového střednědobého rozpočtu EU a ne až v
roce 2013, jak zněl původní návrh Evropské komise koncem ledna. Zemědělce
neobětujeme, protože jsou významnou součástí potravinářského komplexu, který
zabezpečuje takřka dvacet procent domácího HDP. Náš potravinářský průmysl má
nejvyšší tržby i přidanou hodnotu z celého zpracovatelského průmyslu. Loni
zemědělci docílili již podruhé za sebou zisku, a to 3,3 miliardy korun. Podnikat
v zemědělství také znamená část produkce vyvážet. Máme co nabídnout? Prostor
vidím pro ekologické zemědělství, které se u nás slibně rozvíjí. V zahraničí je
poptávka po bioproduktech rostlinného původu vysoká. Spotřebitelé v Unii o tyto
výrobky stojí. Možnost pro export se nabízí u biohovězího. U nás je zatím
poptávka po biohovězím proti ostatním bioproduktům relativně nízká. V rámci
akreditace České republiky v Evropské unii můžeme od loňského prosince bez
problémů vyvážet naše ekologické zemědělské produkty do EU. Zemědělství ovšem
nejsou jen potraviny [https://www.kamsnim.cz/categories/food]. Pěstovat lze i
květiny. ALICE OLBRICHOVÁ Zdroj: Ekonom
Ministr zemědělství Jaroslav Palas o změně stravovacích návyků a pozici našich zemědělců v EU.
Před televizními kamerami jste si se svým předchůdcem Janem Fenclem připil mlékem. Co tím vzkazujete českým spotřebitelům?
Tento národ chci naučit pít mléko. Jeho konzumací lidé prospějí svému zdraví a navíc pomohou zemědělcům obhájit na podzim v Bruselu Českem navrhované kvóty pro chov skotu a produkci mléka. Ty při vyjednávání s Evropskou unií považuji spolu s kvótami na obilí za klíčové pro další osud domácího zemědělství a nehodlám z nich slevit.
To zní odvážně, uvážíme-li, že dospělí u nás holdují spíše pivu a děti coca-cole.
Ve spotřebě piva jsme se 160 litry na hlavu ročně světovou jedničkou, o toto prvenství nás hned tak někdo nepřipraví. Zato s pouhými 60 litry vypitého mléka na občana jsme naopak na nelichotivém posledním místě tabulky ve srovnání se státy unijní patnáctky, kde se ho v průměru vypije takřka 101 litrů. V sousedním Německu je spotřeba mléka na občana 88 litrů, v Rakousku 93 a ve Finsku, kde ho vypijí nejvíc, je to dokonce 181 a půl litru. Přitom ještě v roce 1989 u nás vypil každý český občan 91,4 litru mléka, aniž by to nějakým způsobem ohrozilo i tehdy nadměrnou konzumaci piva. Důvodem propadu pozdější spotřeby byl prudký nárůst spotřebitelské ceny mléka a produktů z něj.
Za průměrem Evropské unie zaostáváme i v konzumaci jogurtů a zakysaných výrobků. Co dohánět máme nynější státy EU i ve spotřebě sýrů a tvarohu. Srovnatelná s unijním průměrem je pouze naše spotřeba másla - 4,1 kilogramu na občana ročně. Tuhle nepovzbudivou statistiku chci změnit a profitovat by na tom měli především domácí zemědělci a potravináři.
Přebytky mléka jsou však noční můrou společné zemědělské politiky EU. Přesvědčíte Unii, že co si u nás doma vyrobíme, to také dokážeme doma sníst?
Hlavním argumentem našich vyjednavačů je fakt, že spotřeba mléčných výrobků v Česku jde v posledních letech opět nahoru. V roce 2000 se spotřeba sýrů zvýšila meziročně o 1,2 kilogramu na občana, obdobně o kilogram vzrostla konzumace jogurtů. Mlékaři odhadují, že na spotřebu z roku 1989 bychom se mohli dostat už za tři čtyři roky. Když námi navrhované kvóty na produkci v Bruselu neobhájíme, budeme muset velmi brzy začít mléko dovážet, což v EU vědí. Chceme, aby Unie zohlednila údaje o naší dřívější spotřebě a nevycházela při stanovení kvóty pouze z období největšího spotřebitelského propadu.
Váš předchůdce Jan Fencl se zasadil o dotované mléko pro školáky. Budete v tom pokračovat?
Peníze ve státním rozpočtu jsou, takže záleží jen na školách, zda se do akce zapojí. Pokud by si dotované školní mléko kupovaly všechny děti na českých školách, jeho spotřeba by vzrostla o sedm procent. To ovšem není zase tak mnoho, abychom tím vytáhli zemědělcům trn z paty. Hlavní smysl akce spočívá ve změně stravovacích zvyklostí dětí.
Výrazněji podpořit odbyt domácí zemědělské produkce hodlám akcí zaměřenou na propagaci konzumu českých potravin. Za tím účelem vznikne marketingový fond, do něhož se bude odvádět malá částka z každého litru nebo kilogramu potravinové produkce. Chceme přesvědčit české občany, že naše potraviny jsou kvalitní a nezávadné a že za tuto kvalitu a nezávadnost ručí stát, a proto se jim vyplatí je bez obav kupovat. Myslím si, že do českých spíží patří české potraviny.
Není chystaná propagace českých výrobků spíš obratně maskovaným tažením proti dovozu potravin?
Nebráníme se dovozu potravin, které doplňují a obohacují nabídku na trhu. Podobná situace je i na trzích zemí EU, kde je poptávka po potravinách nasycena z domácí produkce a dovezené výrobky rozšiřují a zpestřují místní nabídku, ale nevytlačují zcela domácí producenty. Snahou České republiky je docílit vyrovnanou obchodní bilanci agrárního obchodu se zahraničím, to je vydělat si na dovoz zemědělských komodit vývozem vlastních produktů. Jižní ovoce, plody moře, zahraniční sýry, prosím, proč ne. Jenže záporné saldo obchodní bilance v agrárním obchodu se v posledních letech pohybuje kolem dvaceti miliard korun, a to i kvůli zboží, které dokážeme sami vyrobit.
Proč dotovat naše zemědělce, když by možná bylo levnější potraviny dovážet?
Takový obchod by byl ekonomicky nevýhodný. Produktivita práce v českém zemědělství v současné době dosahuje 88 procent průměru v zemědělství zemí Evropské unie. Tak vysokou míru konkurenceschopnosti nemá žádné jiné odvětví v našem národním hospodářství. Názor, že by bylo lepší nahradit domácí potraviny dovezenými, v sobě navíc skrývá jedno velké nebezpečí. Dovozci, pokud by k tomu měli dostatek kapitálu, by udrželi nízké ceny jen po tu dobu, než by získali na trhu monopol. Pak by si cenu stanovili libovolně a nebyl by tu konkurenční výrobek, který by mohl rovnováhu na trhu ovlivnit. Dovoz řady běžných potravin by nebyl možný, kdyby státy EU nedotovaly export svých přebytků. My pak vlastní přebytky musíme se ztrátou vyvážet, ovšem nikoli do zemí Unie, kam se kvůli nevýhodně nastaveným clům nedostaneme. Podle asociačních dohod z poloviny devadesátých let je například hovězí maso z Unie při dovozu k nám zatíženo clem dvacet procent, na české hovězí je v Unii clo 97 procent, takže je na tamějším trhu prakticky neprodejné. Nehodláme také dovážet levné potraviny ze zemí s nešetrným přístupem zemědělství k životnímu prostředí, protože to by byl ekologický dumping.
Ale většina občanů vyčítá nešetrný přístup k životnímu prostředí a krajině také našim zemědělcům.
Naše venkovská krajina bude stejně udržovaná jako v sousedním Rakousku a Německu, až čeští zemědělci budou disponovat srovnatelnou podporou, jakou mají zemědělci těchto států. Navíc odpovědnost za tvorbu a údržbu venkovské krajiny nenesou jen zemědělci, ale i samotné obce. Požadavek údržby venkovského prostoru má charakter celospolečenské objednávky, protože z udržované krajiny mají prospěch všichni občané. Jako takovou je jí proto potřeba legislativně i finančně zabezpečit. Na okamžik, kdy budeme moci čerpat prostředky na údržbu krajiny z unijních fondů, se musíme samozřejmě připravit už nyní. Dva stěžejní programy, Sektorový operační plán a Horizontální plán rozvoje venkova, musí být hotovy do konce letošního roku.
Krajina v kulturním stavu, to jsou obdělaná pole a louky bez plevele a nejlevnější formou udržování luk je spásání trávy skotem. EU nám ale říká: Zatravněte dalších 600 tisíc hektarů zemědělské půdy a nezvyšujte počet krav a ovcí...
Unie po nás dokonce chce, abychom současné stavy přežvýkavců snížili o sto tisíc kusů. Přitom už v současné době chováme na nynější výměře českých pastvin jen pětinu krav a ovcí v porovnání s průměrem EU. Proti Německu a Rakousku máme poloviční hustotu paseného dobytka na každých sto hektarů trvalých travních porostů. Pokud obhájíme námi navrhované kvóty krav a ovcí, dosáhne jejich hustota na sto hektarů pastvin polovičního počtu ve srovnání s EU. Kdybychom naopak přistoupili na kvóty navržené EU, kleslo by naše zatížení skotem na sto hektarů trvalých travních porostů na pouhých 12 procent průměru EU. Navíc i o trávu, kterou nespase skot, se musíme postarat. Drahé a neekologické řešení je trávu posekat a nechat ji ležet na zemi jako zelené hnojení. Z posečené trávy unikají dusičnany do spodních vod.
Komisař Franz Fischler se netají tím, že mu naše zemědělské podniky připadají stále příliš velké. Jakými argumenty přesvědčíte Unii, že naše zemědělství prošlo restrukturalizací?
V Bruselu moc dobře vědí, že české zemědělství prošlo za uplynulé desetiletí transformací srovnatelnou snad jen s kolektivizací 50. let minulého století. Z asi půl milionu pracujících opustily po roce 1989 sektor dvě třetiny z nich a v současné době v něm pracuje jen 156 tisíc osob. Podíl zemědělců na celkové zaměstnanosti u nás je 3,41 procenta, a to je srovnatelné s průměrem zemí Unie. Čeští zemědělci přitom stále zajišťují většinu potravin ve spotřebním koši našich obyvatel. Stát do řízení zemědělských podniků nezasahuje, a proto jim ani nemůže nařídit, jak mají být velké. Skutečnost, že se řada zemědělců dobrovolně rozhodla zachovat hospodaření ve větších celcích, které umožňují efektivnější rozdělení práce a racionálnější využití vstupních zdrojů, jim umožňuje docílit lepší produktivitu práce. Tuto komparativní výhodu budeme při jednáních o vstupu do Unie obhajovat.
Stihneme uzavřít kapitolu zemědělství do konce roku?
Český vyjednavač Pavel Telička začátkem minulého týdne dal v Bruselu na srozuměnou, že uzavírat kapitolu zemědělství za každou cenu ještě do konce letošního roku nemusíme a že se jednání mohou prodloužit i do příštího roku. Krátce poté mě vedoucí Delegace Evropské unie v Praze Ramiro Cibrian ujistil, že prostor pro vyjednávání existuje a že nevidí důvod, pro by kapitola zemědělství nemohla být ještě letos uzavřena. Naším cílem je rozhodující kvóty obhájit a docílit toho, aby přímé platby v plné výši začali čeští zemědělci čerpat již v roce 2007 s nástupem nového střednědobého rozpočtu EU a ne až v roce 2013, jak zněl původní návrh Evropské komise koncem ledna. Zemědělce neobětujeme, protože jsou významnou součástí potravinářského komplexu, který zabezpečuje takřka dvacet procent domácího HDP. Náš potravinářský průmysl má nejvyšší tržby i přidanou hodnotu z celého zpracovatelského průmyslu. Loni zemědělci docílili již podruhé za sebou zisku, a to 3,3 miliardy korun.
Podnikat v zemědělství také znamená část produkce vyvážet. Máme co nabídnout?
Prostor vidím pro ekologické zemědělství, které se u nás slibně rozvíjí. V zahraničí je poptávka po bioproduktech rostlinného původu vysoká. Spotřebitelé v Unii o tyto výrobky stojí. Možnost pro export se nabízí u biohovězího. U nás je zatím poptávka po biohovězím proti ostatním bioproduktům relativně nízká. V rámci akreditace České republiky v Evropské unii můžeme od loňského prosince bez problémů vyvážet naše ekologické zemědělské produkty do EU. Zemědělství ovšem nejsou jen potraviny. Pěstovat lze i květiny.
ALICE OLBRICHOVÁ
Zdroj: Ekonom
Sdílet článek na sociálních sítích