Mostecko bude krásná oblast, říká \"otec rekultivací\"

Nám se naštěstí podařilo prosadit zákon, že kdo ničí krajinu, len ji pak také musí napravit. Již tehdy jsme vymysleli první komplexní plán pro rekultivaci území severozápadních Cech. Byl to první lakový generel na světě. V rekultivacích sice mají primát Němci, ti začali před námi, zabývali se ovšem pouze zalesňováním. Jak vás vůbec napadlo zabývat se rekultivacemi? Základem všeho je motivace. Já jsem z Litvínova. Otec byl horník a od něj jsem získal nejrůznější poznatky. Přišlo mi logické studovat lesnictví, umožňovalo mi to dělat si zde nejrůznější terénní výzkumy. V té době se haldy v okolí považovaly za nutný důsledek těžby. Bylo to zlo, bez kterého to prostě nešlo. Nikdo neuvažoval o tom. že by se s nimi mělo něco dělat. Tak jsem se tím začal zabývat. Rozhodně jsem to ale tehdy nebral jako svůj životní úděl nebo poslání. Proslulost si získal mezi laickou veřejností váš fotografický cyklus Proměny měsíční krajiny. Jak jste se stal z krajinotvorce ještě dokumentaristou? To jde přece ruku v ruce, to se nikdy nedá oddělit. Kdyby neexistovalo srovnání krajiny před rekultivací a po ní, tak by někteří jen stěží uvěřili, že se jedná skutečně o stejná místa. Já jsem vždycky chtěl být v praxi. I když jsem měl šanci jít do výzkumu nebo někde přednášet, snažil jsem se to vždy spojit tak. abych mohl pracoval v terénu. Jak se vůbec rekultivace konkrétní lokality připravuje? Rozhodně ji nelze dělat kousek po kousku. Musí být jasná celková koncepce. Realita je ale taková, že šachty pracují právě po kouscích. My jsme udělali obecný generel. kde budou vodní plochy, kudy povedou nové vodní toky, kde budou lesy, zemědělské plochy, příměstské parky. Když se někde dotěží, pak teprve vzniká konkrétní projekt s konkrétními terénními úpravami. Doveze se zachráněná ornice, rozhoduje se, jaké budou porosty a tak dále. Na tom samozřejmě pracuje množství odborníků z. různých výzkumných ústavů. Z jejich poznatků pak vzešly fungující typizační směrnice, tedy to, co a jak při rekultivaci dělat. Rekultivace jsou vždy kolektivním vynálezem. Krajina po dolování se má změnit v krajinu pro rekreaci. Co ale ekologické zátěže? To je taková vžitá představa, že kde jsou stroje a mechanizace, tam musí být všechno toxické a zanesené. Při těžbě se ale přece stále pracuje jen s přírodními materiály. To, co po těžbě vzniká, je pouze abnormální a nestandardní, ale ne životu nebezpečné. Jezera v okolí Mostu se budou dělat tak. že se jámy nejprve utěsní, pak se stěny zajistí proti sesuvu, začne se napouštět čistá voda z Ohře a okolí připravoval pro lidi. Na to, že nádrž Barbora u Teplic je vlastně bývalý důl, si už dneska nikdo nevzpomene. Je to prostě normální. Navíc, čím hlubší jezero, tím lepší je jeho samočisticí schopnost. Jezera v okolí Mostu budou velmi hluboká. Jaký ale bude vliv takových obrovských vodních ploch na klima? Vliv to samozřejmě mít bude, ale rozhodně pozitivní. Z hlediska hygienického a ekologického se tu klíma vylepší. Vezměte si jižní Cechy. Je tam spousta rybníků a nádrží, a že by nějak zhoršovaly tamní klima, to nikoho nenapadne. Asi by bylo potřeba takové věci lidem, kteří tu žijí, nějak jednoduše vysvětlit. To je problém. Lidé se o tom neinformují, a pak přijde fronta laických ekologů a kritiků a objeví se spousta dezinformací, které lidi matou. Vše je ale opravdu důkladně a profesionálně připraveno. Když byl před dvěma lety na Mostecku tehdejší prezident Václav Havel, označil rekultivovanou krajinu za umělou a nepřirozenou. Vy jste s tím hodně nesouhlasil. Slojím si za tím, že když tudy někdo projíždí, tak nepozná, co je rekultivované a co původní. Všímá si devastované krajiny a šachet. Představa umělosti je spojena s technikou a technologiemi, které jsou pro rekultivace potřebné. To ale není umělá krajina, to je přetvořená krajina. Když jsou kolem vás pole. zahrádky a lesy, tak nikdo nepozná, co tu bylo předtím. Jak je možné si k nové krajině vytvořit nějaké pouto? Myslíte si, že to bude lidem dlouho trvat? Jistě to lze a není to problém. Na jedné výstavě mi při pohledu na jednu z fotografií někdo řekl, že už úplně zapomněl, že tam. co je dnes park, stávalo kdysi rypadlo. Sejde z očí. sejde z mysli. To tu funguje stejně jako jinde. Může si člověk dovolit tak neuvěřitelným způsobem zasahovat do krajiny? Není to hraní si na Boha? Rekultivací se přetváří devastované území. Kdyby se nemuselo těžit, tak tohle nemusíme dělat. Vycházím z toho, že člověk tyhle hnědouhelné lomy potřebuje, a proto je také musí po sobě uklidit. Když tu byl ministr životního prostředí Kazachstánu, prohlásil, že rekultivace mají biblický rozměr. Je to sice podobenství, ale to, co se tu děje, je skutečně obrovský přerod. Jaký je váš názor na delimitaci těžby hnědého uhlí, potažmo na další likvidaci vesnic, které na zásobách uhlí stojí? To není žádná specialita této oblasti. Děje se to samozřejmě i jinde. Jenže tam se o tom s lidmi dlouho dopředu jedná a lidé jdou nakonec vždycky za lepším, jinak by s vystěhováním ani nesouhlasili. Bez takového jednání s obyvateli by se v Německu ani nemohlo těžit. Problém je v tom, že u nás šlo při likvidaci obcí o politické rozhodnutí, bez toho, aby se k němu lidé mohli jakkoli vyjádřit. Nebyla to věc baňařů, ale režimu. Je ve světě nějaké srovnatelné místo, kde by byl zásah do krajiny tak zásadní jako zde? Je, a daleko větší. Třeba právě v Severním Porýní-Vestfálsku se těží 120 milionů tun uhlí ročně, tady jen čtyřicet. Tam se rckultivuje krajina pro zemědělské účely, zalesňuje se. dělají se vodní plochy. Ovšem věci pro lidi, jako třeba hipodrom. autodrom nebo zahrádkářské kolonie, to je naše specifikum. Co lze v této oblasti vůbec dokázat? Kde jsou hranice rekultivací? Co se v nich dá ještě zlepšovat? Teprve nyní jsme ve stádiu, kdy lze krajinu měnit i hydrologicky. Až teď lze kombinovat všechny způsoby rekultivaci, které známe, a skutečně tvořit novou krajinu. V podstatě se dá říci, že moderní krajinotvorba se dá dělat až nyní. Dobrá krajina je voda, les a zemědělské pozemky. S tím vším se už nyní dá komponovat. Říkáte to tak, jako by pro vás zdejší krajinotvorba byla jeden velký laboratorní pokus. Od počátku se vše dělalo na bázi rozsáhlého pokusnictví, a to přineslo dnešní dobré výsledky. Rekultivace bych ale rozhodně nenazval pokusem. Měli jsme poměrně dlouhou dobu na to, naučit se rekultivovat a na různých místech revíru zkoušet. jak a co funguje. Teď to nese ovoce. Jak jste přišli na to, co je ta správná cesta? Prostě jsme ji museli vymyslet. Ing. STANISLAV ŠTÝS, DrSc. Narodil se v roce 1930 v Litvínove, v současné době žije v Mostě. Vzděláním je lesník, v roce 1954 ukončil vysokoškolská studia na fakultě lesního inženýrství ČVUT obhajobou diplomově práce O zalesňování jako rekultivačním činiteli těžbou devastovaných ploch. Od roku 1956 do roku 1991 pracoval v Severočeském hnědouhelném revíru, vždy se zabýval rekultivacemi. Od roku 1992 je nezávislým ekologem a soudním znalcem - pracuje na řešení aktuálních krajinných problémů. Po cely život dokumentoval a fotografoval proměnu krajiny severozápadních Čech. MAFA - IVETA PALYOVÁ Zdroj: Mladá fronta Dnes