Přírodní lékárna

Málokterý pohled na zemi se vyrovná této velkolepé ukázce nespoutaných sil přírody. Ďáblův jícen, jak místní říkají La garganta del diablo, pohltí v době dešťů každou minutu přes deset milionů litrů vody. Dunění vodopádu Iguasů na hranicích Brazílie s Argentinou proniká hradbou prořídlého pralesa na dvě desítky kilometrů daleko.

V časech, kdy bezohlední žoldáci z Evropy dobývali krajinu, lovili indiány do otroctví a vodní toky využívali k loupeživým výpravám v pralese, uchýlily se zdejší kmeny do bezpečí nad vodopády. Tak se stalo, že tento přírodní div světa zabrzdil likvidaci původního osídlení o dobrou stovku let a zpomalil vyvražďování lidí, kterým tato krajina odedávna patřila.

Indiáni viděli nad oparem vodní tříště sídlo bohů, ale pro bílé vetřelce byla kaskáda jen proudem zisku. Na začátku minulého století dokonce vznikla představa, že by se vodopády daly sevřít betonem a turbíny vodní elektrárny nasázet přímo do přepadů 275 vodopádů. Rozum naštěstí zvítězil a dnes jsou vodopády Iguasů chráněny národními parky na obou březích řeky.

Horší je to s pralesem okolo. Ten prořídl nebo zmizel.

Teď si pravděpodobně myslíte, že vidíte parádní strom, ale mýlíte se. Je to pouhé dřevo. S touto logikou pronikají do lesa dřevařské firmy i dřevorubci - pytláci. Tenhle strom rostl v těsném sousedství Národního parku Manu v Peru, ale je jedno, kde jsme tyto záběry natočili, jsou symbolické pro celou Amazonii.

Vědci varují.

Koncem minulého století se rychlost kácení zdvojnásobila v celosvětovém měřítku a polovina tropických lesů už je v nenávratnu.

S pralesy je ohrožena i stabilita klimatu. Nemluvě o nenahraditelné pokladnici druhů.

Norman Mayers:
Jediný keř v peruánském pralese obývá tolik druhů mravenců, kolik jich nenapočítáte na celých britských ostrovech.

Říká profesor Norman Mayers, konzultant světové banky a OECD a dodává.

Norman Mayers:
Druhy nenávratně mizí a vědci přitom prozkoumali podrobně jen jednu ze sta amazonských rostlin.

O významu pralesních léčivých rostlin nám v Limě vyprávěl otec Seliga. Polský misionář, který se je od indiánů naučil používat při léčbě těch nejtěžších chorob. Dokonce je považuje za mnohem blahodárnější a účinnější než chemické preparáty moderní medicíny.

Během návštěvy v laboratoři a ordinaci současně, plné vzorků zelené lékárny amazonského pralesa, jsme pana pátera zahrnuli spoustou otázek.

Například nás zajímalo, jak je rozdíl mezi odvary z rostlin a chemicky připravenými léky.

Páter Seliga:
Oba způsoby léčby mají v podstatě stejný princip. Uměle, chemicky připravené látky imitují přírodu. Z rostliny se izoluje nějaká účinná látka, ale je vytržena z komplexu mnoha dalších látek, které v odvaru z rostliny působí komplexně a vzájemně se doplňují. Navíc umělé produkty vždycky v jisté míře intoxikují krev. Je to nevyhnutelné a lékaři to vědí. Např. veškeré léky proti rakovině, tzv. chemoterapie, jsou více či méně toxické a zabíjejí nenahraditelné buňky lidského imunitního systému a to je hrozné. Léčivé rostliny nic takového nedělají. Naopak. Chemicky našemu organismu nijak neškodí a je proto mnohem vhodnější a bezpečnější používat při léčbě onemocnění fytoterapii než chemoterapii. Viděl jsem mnoho doktorů, kteří léčbu pomocí rostlin odmítají. Je to tím, že prošli intelektuální výchovou postavenou na syntetických léčivech, rostlinnou terapii neznají a nemají znalosti přírodní medicíny. Ta je mnohem jistější, mnohem užitečnější a mnohem méně nebezpečná.

A jsou léčivé rostliny skutečně tak účinné při léčbě těžkých chorob, např. v boji s rakovinou?

Páter Seliga:
S rakovinou mi pomohly ve velmi mnoha případech. Mnozí pacienti, které jsem léčil, mě navštěvují. Jedna pacientka, kterou jsem před 25 lety vyléčil, měla rakovinu prsu, je nyní moje zdravotní sestra. Dnes mi pomáhá. Myslím, že jedním z největších úspěchů fytoterapie jsou případy vyléčení cirhózy jater. Příkladem je muž, který byl ženatý, ale cirhóza mu nedovolovala mít děti. Vystřídal řadu lékařů, ale všichni mu předpisovali syntetické léky a stav se nezlepšoval. Nakonec ho ke mně přivedl doktor, který o něj pečoval a řekl, otče, já jako lékař se vzdávám, nemohu pacienta vyléčit a nezbývá, než vyzkoušet přírodní léčbu a pokusit se mu pomoci zbavit se cirhózy a případně obnovit jeho plodivou schopnost. Odpověděl jsem, že se o to rád pokusím, ale pod jistými podmínkami. Především mu přestaňte ordinovat syntetickou, chemickou léčbu, protože jsou to v podstatě všechno jedy, které tělo oslabují. Já mu dám přírodní antibiotikum, tedy léčivou rostlinu, která má stejný efekt jako chemické preparáty. Za druhé celý jeden měsíc ho budeme léčit preventivními rostlinami, které organismus čistí. Používám k tomu manayupu, pinko pinko a flor blanka. Jsou velice účinné na pročištění krve. Pak mu dáme rostlinu, kterou vy určitě neznáte. Věda ji dosud nepopsala. My jí říkáme palo de uako. A podle tohoto plánu jsme začali léčit. Stav muže už ve zralém věku se začal zlepšovat, obnovila se chuť k jídlu, neměl bolesti a z cirhózy hepatitida se vyléčil. Jako následek toho se jeho reprodukční systém posílil a narodil se mu syn, který je zdravý. Dnes mě chodí navštěvovat se svou peruánskou rodinou, která žije ve Spojených státech. Mám z něho obrovskou radost.

Během toulek pralesem, při pátrání po rostlinách, které otec Seliga používá k přípravě zázračných odvarů, nás nejvíc zajímala královna amazonských léčivých rostlin, liána uňa de gato - kocouří dráp. Tak jako většina lián, i ona má v podélně centrální dutině zásobu vody.

V případě kocouřího drápu je to léčivý nápoj.

Ochutnali jste ho?

Jasně že ano. A přítel, šaman Pituco, dorazil zbytek do poslední kapky.

Jaké to bylo?

Báječné. A jak praví indiánská legenda, hned jsme se cítili silní jak jaguár.

Zajímavé je, že otec Seliga dokázal indiánské léčitelské tradice zbavit rituálních ozdob a mýtů. Šamani, na rozdíl od pátera, během léčebné kůry uňa de gato řadu věcí zakazují.

Pituco:
Např. jíst živočišné tuky, zejména vepřové sádlo, pít ledové nápoje a jíst chlazené pokrmy nebo kořenit pálivou paprikou a především vyvarovat se sexu. Pak se můžeš zbavit nejrůznějších chorob.

Říká Pituco:

Pituco:
Sloupané lýko se vyvaří ve vodě a pije se ve formě čaje. Takových deset gramů na tři litry vody. To, co mám v pravé ruce, to je to správné množství. Ale tohle v té levé už je příliš. Když mě poslechneš, nebudeš potřebovat doktora, lékárnu, ani nemocnici.

Nejbohatší život je v pralese kolem vody.

Démonizovaným běsem amazonských řek je dravá piraňa. Jenže následující záběry obracejí tradované pravdy naruby. I když jsme tu a tam vlezli do vody, nejenže nás běsy neohlodaly až na kost, právě naopak. Nezbyl-li čas lovit ryby v řece, ve slepých ramenech a tůních řeky Aquajtíja zbývala tahle jistota. Pirani berou jako o závod a za půl hodiny se dá pořídit večeře.

Pituco:
Všechno je to potěr.

Zhodnotil to Pituco. Pak povídá.

Pituco:
Chceš vidět anakondu?

Bodeť bych nechtěl.

Pituco:
Tak se ohlédni.

Povídá Pituco. Také anakonda patří mezi legendární predátory amazonského pralesa. Na rozdíl od piraní, které vsadily na ozubený kolektiv nespočetných jedinců, tenhle obří škrtič, dorůstající do délky až dvanácti metrů, si svou démonickou pověst a respekt uhájí sám. Na kořist číhá anakonda v bažinách a slatích, v temných tůních řek a v nevinně se tvářících zátokách. Ve větvích nebo na kmenech stromů se s oblibou sluní nebo tráví potravu. To, že při celkem běžné délce šesti metrů hravě uloví kajmana nebo krokodýla až do váhy osmdesáti kilogramů, hovoří samo za sebe. Pokud není mimořádně hladová, riziko setkání není na suchu pro člověka veliké. Všechny zaznamenané smrtelné útoky na dospělého člověka se odehrály ve vodě. O něco hůř jsou na tom neposedné indiánské děti. Rozhodně se nedoporučuje tuhle svalnatou hadici dráždit nebo dokonce chytat.

Dusné, nehybné a vlhké vedro v prádelně amazonského lesa nás dusí do večera. Až v noci se trochu ochladí. Před západem slunce je nezbytné postavit a pečlivě utěsnit sítě proti hmyzu. S okamžikem, kdy slunce zmizí za hradbou stromů, zaútočí miliardy moskytů. K večeři bude pečená juka s banány, piraní co hrdlo ráčí. Únava po celodenní spartakiádě v lese však utlumí i mlsný jazyk. Pijeme mléko kokosových ořechů. Většinu ryb jsme v kouři udili na ráno. Ta potvora, čokl indiánského rybáře, který tábořil vedle, se však o ně v noci postaral místo nás.

Vraťme se raději k páteru Seligovi a k jeho obavám o osud pralesa.

Páter Seliga:
Ano. Mám obavy o osud pralesa. A navíc začíná nová invaze, hon na léčivé rostliny. Kocouří dráp sbírá indián tak, že usekne koncové výhony, aby si liánu uchoval pro příště. Firmami najatý sběrač ji utne hned u kořene, kde je liána nejsilnější a tím ji zničí. Učím indiány, aby zakládali plantáže a léčivé rostliny se učili pěstovat v pralese na pasekách.

Jednu takovou plantáž jsme navštívili. Je zajímavé, že na žádné jiné rostlině nebylo tolik housenek a vykousaných listů jako na kocouřím drápu.

Páter Seliga:
Léčivé rostliny jsou v pralese dostatečně běžné. Rozhodně nehrozí nebezpečí, že by degenerovaly nebo je sežral hmyz. Těží se jich však příliš. Vláda si toho bohužel nevšímá a nestará se o jejich obnovu. Dovoluje vývoz, ale vývozce nenutí k náhradní obnově. Já se kmenem, se kterým spolupracuji, se snažíme rostliny použité k léčbě nahradit. Říkám jim, když zničíte jednu rostlinu, měli byste zasadit tři. Je to jediný způsob, jak léčivé rostliny uchovat v potřebném množství.

Zdroj: Televize ČT2
Datum: 27.01.2004