Ryba nad zlato
Kožich z pandy nebo pečeni z vzácné antilopy bongo by si asi dopřál s čistým
svědomím jen málokdo. Přesto dnes a denně hodujeme na tvorech bezprostředně
čelících úplnému vyhubení. Jsou jimi mořští živočichové. A zdaleka nejde jen o
velryby, o jejichž fatálním ohrožení se hojně píše. Velmi naléhavě se to týká i
zcela \"obyčejných\" ryb. Kupříkladu Britové zkonzumují ročně neuvěřitelných 136
milionů porcí tresky. To je však jen příslovečná kapka v moři. Masa úlovků,
které rybáři tahají z oceánu v sítích a na háčcích udic, letí v posledních
desetiletích strmě vzhůru. V roce 1960 zkonzumovalo lidstvo 27 milionů tun
mořských ryb. V roce 1996 vystoupal roční úlovek už na 91 milionů tun a za
pouhých šest let by měla celosvětová spotřeba mořských ryb dosáhnout
neuvěřitelných 120 milionů tun. Otázka ovšem je, zda opravdu dosáhne. Divoké
tempo, jímž jsou oceány bez ustání drancovány, totiž může způsobit, že dosud
plné sítě velmi rychle splasknou.
Kožich z pandy nebo pečeni z vzácné antilopy bongo by si asi dopřál s čistým svědomím jen málokdo. Přesto dnes a denně hodujeme na tvorech bezprostředně čelících úplnému vyhubení. Jsou jimi mořští živočichové. A zdaleka nejde jen o velryby, o jejichž fatálním ohrožení se hojně píše. Velmi naléhavě se to týká i zcela \"obyčejných\" ryb. Kupříkladu Britové zkonzumují ročně neuvěřitelných 136 milionů porcí tresky. To je však jen příslovečná kapka v moři. Masa úlovků, které rybáři tahají z oceánu v sítích a na háčcích udic, letí v posledních desetiletích strmě vzhůru. V roce 1960 zkonzumovalo lidstvo 27 milionů tun mořských ryb. V roce 1996 vystoupal roční úlovek už na 91 milionů tun a za pouhých šest let by měla celosvětová spotřeba mořských ryb dosáhnout neuvěřitelných 120 milionů tun. Otázka ovšem je, zda opravdu dosáhne. Divoké tempo, jímž jsou oceány bez ustání drancovány, totiž může způsobit, že dosud plné sítě velmi rychle splasknou.
Lekce z Newfoundlandu
Cenu, jakou za uspokojení rostoucí poptávky po \"darech moře\" platíme, názorně dokumentuje osud tresky. Jedno z historicky nejbohatších lovišť ve vodách u kanadského Newfoundlandu dnes zeje prázdnotou. Odedávna sem připlouvaly rybářské flotily a jen málokdy se vracely s prázdnou. V sezóně tu bývalo tolik lodí, že Rudyard Kipling mohl bez uzardění mezi jejich posádkami spřádat dramatické nitky svého románu \"Stateční kapitáni\". Koncem osmdesátých let minulého století začali biologové bít na poplach. Stavy tresek povážlivě klesaly a jejich hejnům hrozil kolaps. \"Rybolov u Newfoundlandu se musí zastavit! Teď hned!\" volali oceánologové. Rybáři vyděšení hrozbou ztráty živobytí se bouřili a kanadská vláda pod jejich tlakem otálela se zákazem lovu u Newfoundlandu až do roku 1992. To už bylo pozdě. Chmurné vize vědců se naplnily. Celá populace newfoundlandské tresky se zhroutila. Rybáři tak o své zaměstnání stejně přišli a Newfoundland postihla hluboká krize. Celá oblast se vylidnila. Lidé odtud houfně prchali v zoufalé snaze najít práci. Ceny nemovitostí fatálně poklesly, protože všichni chtěli pryč a nikdo se sem nestěhoval. Jen malá část rybářů se tu udržela tím, že změnila zavedené zvyklosti a začala lovit místo tresek mořské měkkýše. Ani dvanáct let zákazu rybolovu v newfoundland-ských vodách nestačilo tamějším tresčím hejnům k obnovení stavů.
Říká se, že moudrý člověk se dokáže poučit z cizích chyb a že jen hlupák potřebuje k prozření tvrdou zkušenost z vlastních omylů. Nechce se proto ani věřit postupu, jaký v současnosti uplatňují při regulaci lovu tresky v severním Atlantiku úředníci z Bruselu. Na rok 2004 povolili rybářům stejné úlovky jako v roce 2003. K rozhodnutí připojili zajímavý dovětek: \"Protože takto určené kvóty pro rybolov neodpovídají vědeckým doporučením, je velmi důležité, aby nebyly překračovány.\"
Jaká jsou ona \"vědecká doporučení\", jež EU stylem chytré horákyně \"respektuje-nerespektuje\"? Silný varovný hlas zaznívá především z ICES čili International Council for the Exploration of the Sea (Mezinárodní výbor pro výzkum moře), který sdružuje asi stovku vědeckých týmů devatenácti zemí. Je v něm možné zaslechnout ozvěnu alarmu kanadských oceánologů z konce osmdesátých let. Požadavek expertů je jednoznačný: Zastavte okamžitě lov tresek v severním Atlantiku! Stejné doporučení vydal ICES pro lov tresek v Severním a Irském moři, v mořích na západ od Skotska a při pobřeží Dánska už před stanovením kvót na rok 2003. Marně.
Rybáři táhnou na Brusel
ICES jasně dokládá, že se v Severním moři schyluje k repríze newfoundlandské katastrofy. Za normálních okolností by tu žily tresky o celkové hmotnosti 150 000 tun a téměř polovinu z nich by tvořily dospělé ryby schopné plození potomstva. Ve skutečnosti však celková hmotnost tresek v Severním moři dosahuje pouze třetiny výše uvedené hodnoty a dospělých ryb tu nežije více než 33 000 tun. V této situaci povolují kvóty EU vytáhnout za rok 2004 z vod Severního moře na paluby rybářských lodí 22 659 tun tresek. Celková biomasa pohlavně dospělých tresek v Severním moři by tak podle odhadů ICES mohla do konce roku 2004 klesnout pod 29 000 tun. Podle odhadu biologů však stavy tresek v Severním moři ve skutečnosti spadnou ještě níže.
Ve sporech o severoatlantickou tresku se proplétají argumenty biologů se zájmy ekonomů a politiků. Vedle pojmů jako \"záchrana ohroženého druhu\" jsou na stůl kladeny argumenty \"ekonomické prosperity\" a \"sociální stability\". Zákaz lovu tresek by postihl mnoho lidí, kteří jsou na rybolovu přímo nebo nepřímo existenčně závislí. Ruku v ruce s tím by šla nezaměstnanost, sociální problémy, výdaje ze státní kasy a pokles popularity vládnoucích politických stran.
Proto si Brusel nedovolí zacpat uši před hlasy organizací sdružujících rybáře. Ty jednohlasně označují obavy vědců z ICES za přehnané. \"Sítě jsou stále plné, ryb je pořád dost a dost,\" tvrdí zástupci rybářů optimisticky a poukazují na to, že je zákaz lovu tresek v Severním moři uvrhne ze současné prosperity do mizérie, jakou prožili jejich kanadští kolegové po uzavření lovišť u Newfoundlandu. Biologové však upozorňují, že smutný konec lovce tresek stejně nemine. Čím déle budou zavírat oči před realitou, tím tvrdší bude jejich pád. I kdyby EU vyhlásila zákaz lovu tresek už letos, stoupla by populace těchto ryb v Severním moři nad minimální úroveň potřebnou k přežití nejdřív za pět let. Podle pesimističtější varianty však možná dokonce až za dvanáct nebo ještě později.
Zkáza mořských hor
Treska je jen jedním z mnoha rybích druhů ohrožených vyhubením. Pomyslný Damoklův meč visí například nad tajemným elegánem našich řek úhořem. V nejrůznějších nástrahách v ústích evropských řek uvízlo každoročně asi 5000 tun dospělých ryb, které se vydávaly na svatební cestu k tření do hlubin Sargasového moře. Odhaduje se, že na lovu úhořů závisí živobytí asi 25 000 rybářů. Zpětný \"příliv\" drobných úhoříků, které z jejich rodiště v Sargasovém moři přináší k ústím evropských řek Golfský proud, rychle slábne. V polovině 80. let klesly počty navracejících se mladých úhořů na 10 % obvyklých stavů a dnes je toto číslo ještě desetkrát nižší. Kromě nadměrného rybolovu zasáhly zřejmě do osudu ryb, jež tak fascinovaly Otu Pavla, i další faktory - změny klimatu, odchylky v toku mořských proudů, choroby, znečištění řek a moří. To všechno přivedlo úhoře na pokraj vyhubení.
Za nejohroženější však považují oceánologové svět podmořských hor. Jen v Atlantiku se ze dna tyčí asi tisícovka \"kopců\", které vyčnívají více než kilometr nad své okolí. Kolem nich bují jedinečný život. Mnohé z tamních ryb se však už bohužel dostaly do hledáčku labužníků. Například oranžově zbarvená až metr dlouhá ryba Hoplostethus atlanticus se stala vyhlášenou delikatesou. Její lov ve velkém nemá dlouhou tradici - začal teprve v roce 1991. Už po třech letech však klesly stavy této ryby na čtvrtinu a jejich maso se začalo vyvažovat bezmála zlatem. Teprve dodatečně se ukázalo, \"co\" vlastně rybáři loví. Ryba Hoplostethus atlanticus se ukázala jako rekordman v pomalém růstu. Kapitální kousky, které tahali rybáři na paluby svých lodí, byly staré více než sto let. Rázem bylo jasné, že tahle ryba se z intenzivního lovu jen tak nevzpamatuje a jejím populacím bude trvat dlouhá desetiletí, než se vrátí na původní úroveň - pokud se jim to vůbec kdy povede.
Drastický úbytek hlavních druhů lovených ryb vyvolává v mořských ekosystémech kaskádu dalších změn. V Severním moři žije asi 200 druhů ryb, z nichž přímý hospodářský význam má jen sedm. Právě o tuto vybranou \"sedmu\" svádějí rybáři a ochránci přírody každoroční bitvu při stanovování kvót úlovků. Drtivá většina zbývajících rybích druhů stojí stranou zájmu. Ovšem i letmé pohledy biologů dokládají, že i tyto populace ryb podléhají dramatickým změnám. V Severním moři například za posledních třicet let nápadně přibylo rybích druhů, jejichž příslušníci za celý život nedorostou délky přes 30 centimetrů. Také počty zástupců těchto druhů stále rostou. Tyto ryby unikají ze sítí a zároveň ztrácejí se stoupajícími úlovky větších ryb své přirozené nepřátele. Obnovu populace velkých hospodářsky významných druhů ryb pak komplikuje fakt, že mořský ekosystém nezůstane \"prázdný\". Životní prostor zaujmou malé rybí druhy a v jejich konkurenci se budou \"navracející se\" větší ryby jen obtížně prosazovat.
Jaroslav Petr
Autor je biolog.
Lekce z Newfoundlandu
Cenu, jakou za uspokojení rostoucí poptávky po \"darech moře\" platíme, názorně dokumentuje osud tresky. Jedno z historicky nejbohatších lovišť ve vodách u kanadského Newfoundlandu dnes zeje prázdnotou. Odedávna sem připlouvaly rybářské flotily a jen málokdy se vracely s prázdnou. V sezóně tu bývalo tolik lodí, že Rudyard Kipling mohl bez uzardění mezi jejich posádkami spřádat dramatické nitky svého románu \"Stateční kapitáni\". Koncem osmdesátých let minulého století začali biologové bít na poplach. Stavy tresek povážlivě klesaly a jejich hejnům hrozil kolaps. \"Rybolov u Newfoundlandu se musí zastavit! Teď hned!\" volali oceánologové. Rybáři vyděšení hrozbou ztráty živobytí se bouřili a kanadská vláda pod jejich tlakem otálela se zákazem lovu u Newfoundlandu až do roku 1992. To už bylo pozdě. Chmurné vize vědců se naplnily. Celá populace newfoundlandské tresky se zhroutila. Rybáři tak o své zaměstnání stejně přišli a Newfoundland postihla hluboká krize. Celá oblast se vylidnila. Lidé odtud houfně prchali v zoufalé snaze najít práci. Ceny nemovitostí fatálně poklesly, protože všichni chtěli pryč a nikdo se sem nestěhoval. Jen malá část rybářů se tu udržela tím, že změnila zavedené zvyklosti a začala lovit místo tresek mořské měkkýše. Ani dvanáct let zákazu rybolovu v newfoundland-ských vodách nestačilo tamějším tresčím hejnům k obnovení stavů.
Říká se, že moudrý člověk se dokáže poučit z cizích chyb a že jen hlupák potřebuje k prozření tvrdou zkušenost z vlastních omylů. Nechce se proto ani věřit postupu, jaký v současnosti uplatňují při regulaci lovu tresky v severním Atlantiku úředníci z Bruselu. Na rok 2004 povolili rybářům stejné úlovky jako v roce 2003. K rozhodnutí připojili zajímavý dovětek: \"Protože takto určené kvóty pro rybolov neodpovídají vědeckým doporučením, je velmi důležité, aby nebyly překračovány.\"
Jaká jsou ona \"vědecká doporučení\", jež EU stylem chytré horákyně \"respektuje-nerespektuje\"? Silný varovný hlas zaznívá především z ICES čili International Council for the Exploration of the Sea (Mezinárodní výbor pro výzkum moře), který sdružuje asi stovku vědeckých týmů devatenácti zemí. Je v něm možné zaslechnout ozvěnu alarmu kanadských oceánologů z konce osmdesátých let. Požadavek expertů je jednoznačný: Zastavte okamžitě lov tresek v severním Atlantiku! Stejné doporučení vydal ICES pro lov tresek v Severním a Irském moři, v mořích na západ od Skotska a při pobřeží Dánska už před stanovením kvót na rok 2003. Marně.
Rybáři táhnou na Brusel
ICES jasně dokládá, že se v Severním moři schyluje k repríze newfoundlandské katastrofy. Za normálních okolností by tu žily tresky o celkové hmotnosti 150 000 tun a téměř polovinu z nich by tvořily dospělé ryby schopné plození potomstva. Ve skutečnosti však celková hmotnost tresek v Severním moři dosahuje pouze třetiny výše uvedené hodnoty a dospělých ryb tu nežije více než 33 000 tun. V této situaci povolují kvóty EU vytáhnout za rok 2004 z vod Severního moře na paluby rybářských lodí 22 659 tun tresek. Celková biomasa pohlavně dospělých tresek v Severním moři by tak podle odhadů ICES mohla do konce roku 2004 klesnout pod 29 000 tun. Podle odhadu biologů však stavy tresek v Severním moři ve skutečnosti spadnou ještě níže.
Ve sporech o severoatlantickou tresku se proplétají argumenty biologů se zájmy ekonomů a politiků. Vedle pojmů jako \"záchrana ohroženého druhu\" jsou na stůl kladeny argumenty \"ekonomické prosperity\" a \"sociální stability\". Zákaz lovu tresek by postihl mnoho lidí, kteří jsou na rybolovu přímo nebo nepřímo existenčně závislí. Ruku v ruce s tím by šla nezaměstnanost, sociální problémy, výdaje ze státní kasy a pokles popularity vládnoucích politických stran.
Proto si Brusel nedovolí zacpat uši před hlasy organizací sdružujících rybáře. Ty jednohlasně označují obavy vědců z ICES za přehnané. \"Sítě jsou stále plné, ryb je pořád dost a dost,\" tvrdí zástupci rybářů optimisticky a poukazují na to, že je zákaz lovu tresek v Severním moři uvrhne ze současné prosperity do mizérie, jakou prožili jejich kanadští kolegové po uzavření lovišť u Newfoundlandu. Biologové však upozorňují, že smutný konec lovce tresek stejně nemine. Čím déle budou zavírat oči před realitou, tím tvrdší bude jejich pád. I kdyby EU vyhlásila zákaz lovu tresek už letos, stoupla by populace těchto ryb v Severním moři nad minimální úroveň potřebnou k přežití nejdřív za pět let. Podle pesimističtější varianty však možná dokonce až za dvanáct nebo ještě později.
Zkáza mořských hor
Treska je jen jedním z mnoha rybích druhů ohrožených vyhubením. Pomyslný Damoklův meč visí například nad tajemným elegánem našich řek úhořem. V nejrůznějších nástrahách v ústích evropských řek uvízlo každoročně asi 5000 tun dospělých ryb, které se vydávaly na svatební cestu k tření do hlubin Sargasového moře. Odhaduje se, že na lovu úhořů závisí živobytí asi 25 000 rybářů. Zpětný \"příliv\" drobných úhoříků, které z jejich rodiště v Sargasovém moři přináší k ústím evropských řek Golfský proud, rychle slábne. V polovině 80. let klesly počty navracejících se mladých úhořů na 10 % obvyklých stavů a dnes je toto číslo ještě desetkrát nižší. Kromě nadměrného rybolovu zasáhly zřejmě do osudu ryb, jež tak fascinovaly Otu Pavla, i další faktory - změny klimatu, odchylky v toku mořských proudů, choroby, znečištění řek a moří. To všechno přivedlo úhoře na pokraj vyhubení.
Za nejohroženější však považují oceánologové svět podmořských hor. Jen v Atlantiku se ze dna tyčí asi tisícovka \"kopců\", které vyčnívají více než kilometr nad své okolí. Kolem nich bují jedinečný život. Mnohé z tamních ryb se však už bohužel dostaly do hledáčku labužníků. Například oranžově zbarvená až metr dlouhá ryba Hoplostethus atlanticus se stala vyhlášenou delikatesou. Její lov ve velkém nemá dlouhou tradici - začal teprve v roce 1991. Už po třech letech však klesly stavy této ryby na čtvrtinu a jejich maso se začalo vyvažovat bezmála zlatem. Teprve dodatečně se ukázalo, \"co\" vlastně rybáři loví. Ryba Hoplostethus atlanticus se ukázala jako rekordman v pomalém růstu. Kapitální kousky, které tahali rybáři na paluby svých lodí, byly staré více než sto let. Rázem bylo jasné, že tahle ryba se z intenzivního lovu jen tak nevzpamatuje a jejím populacím bude trvat dlouhá desetiletí, než se vrátí na původní úroveň - pokud se jim to vůbec kdy povede.
Drastický úbytek hlavních druhů lovených ryb vyvolává v mořských ekosystémech kaskádu dalších změn. V Severním moři žije asi 200 druhů ryb, z nichž přímý hospodářský význam má jen sedm. Právě o tuto vybranou \"sedmu\" svádějí rybáři a ochránci přírody každoroční bitvu při stanovování kvót úlovků. Drtivá většina zbývajících rybích druhů stojí stranou zájmu. Ovšem i letmé pohledy biologů dokládají, že i tyto populace ryb podléhají dramatickým změnám. V Severním moři například za posledních třicet let nápadně přibylo rybích druhů, jejichž příslušníci za celý život nedorostou délky přes 30 centimetrů. Také počty zástupců těchto druhů stále rostou. Tyto ryby unikají ze sítí a zároveň ztrácejí se stoupajícími úlovky větších ryb své přirozené nepřátele. Obnovu populace velkých hospodářsky významných druhů ryb pak komplikuje fakt, že mořský ekosystém nezůstane \"prázdný\". Životní prostor zaujmou malé rybí druhy a v jejich konkurenci se budou \"navracející se\" větší ryby jen obtížně prosazovat.
Jaroslav Petr
Autor je biolog.
Zdroj:Respekt
Sdílet článek na sociálních sítích
