Co trápí chovatele kožešinových zvířat
V Českém svazu chovatelů se již několik desítek let sdružují chovatelé
kožešinových zvířat, a to především nutrií, norků, stříbrných a polárních lišek
a od roku 1982 i chovatelé činčil jihoamerických. Chov kožešinových zvířat má u
nás velkou tradici. První chovy byly zakládány již ve 20. letech minulého
století. Postupně se jejich chov rozšiřoval tak, že největšího rozmachu bylo
dosaženo v období 60. až 80. let, kdy byla kožešinová zvířata chována nejen v
droných chovech, ale i na státních farmách.
V Českém svazu chovatelů se již několik desítek let sdružují chovatelé kožešinových zvířat, a to především nutrií, norků, stříbrných a polárních lišek a od roku 1982 i chovatelé činčil jihoamerických. Chov kožešinových zvířat má u nás velkou tradici. První chovy byly zakládány již ve 20. letech minulého století. Postupně se jejich chov rozšiřoval tak, že největšího rozmachu bylo dosaženo v období 60. až 80. let, kdy byla kožešinová zvířata chována nejen v droných chovech, ale i na státních farmách.
HALÓ NOVINY: Co bylo příčinou poklesu zájmu o kožešiny v posledních letech?
Chov kožešinových zvířat je a do budoucna stále bude závislý na nabídce a poptávce světového trhu. Počátkem 90. let 20. století došlo k prudkému snížení výkupních cen v důsledku změny politického systému u nás, kdy se opustily dříve využívané trhy, a to byl v největší míře tehdejší Sovětský svaz. Nemalou měrou se na tom podílel i menší zájem o kožešinové výrobky v souvislosti se zvýšením ochranářských aktivit. Pokles výkupních cen a zvýšení nákladů na produkci kožek vedl k likvidaci mnoha velmi dobře fungujících chovů, v té době ještě státních, ale i soukromých farem. Podle svazové evidence bylo v té době v ČSCH registrováno více než 3000 chovatelů, v roce 1997 necelých 400 chovatelů a v roce 1999 už méně než 200 chovatelů. V současné době se dají počítat na desítky.
HALÓ NOVINY: Rozhodující jsou tedy ekonomické faktory?
Chov kožešinových zvířat není jednoduchá záležitost, protože vyžaduje značné odborné znalosti. Dříve byla u nás řada chovatelů, kteří se o tento chov pokoušeli. Dnes je nechová nikdo, kdo tomuto oboru nerozumí a hlavně nemá k těmto zvířatům vztah. Chovatel se totiž věnuje zvířatům více než sám sobě. Ceny kožek nebo-li produktu, pro který chovatel tato zvířata chová, jsou totiž prakticky na stejné výši, jako byly před patnácti léty. Ekonomické vstupy jsou však dnes podstatně vyšší. Vzrostla nejen cena krmiva, energie, ale i pracovní síly. To vše se přirozeně projevuje ve finálním produktu. Jestliže před několika lety tvořil zisk z kožky odhadem čtyřicet až padesát procent z ceny při jejím prodeji, tak dnes se zisk pohybuje kolem deseti až patnácti procent. Z toho vyplývá, že chovy kožešinových zvířat se musí dělat ve větším, aby byly rentabilní. Dříve chovatel mohl mít patnáct norků - samiček. Jejich kožky prodal a dosáhl poměrně slušného příjmu. V současné době těchto patnáct samiček nejenže nestačí z hlediska podnikatelského účelu k tvorbě zisku, ale ani chovatel, který chápe chov kožešinových zvířat jako svůj koníček, nepokryje náklady s tímto chovem spojené.
HALÓ NOVINY: Takže jste závislí na výkupních cenách, které určuje zpracovatelský průmysl...
Počátkem 90. let kožešinové výrobky nešly tolik na odbyt a prakticky neexistovala i možnost jejich výkupu. KARA Trutnov, která se v té době nemalou měrou podílela na výkupu a zpracování kožek od chovatelů, se rozpadla na řadu malých subjektů, které nebyly dlouhodobě životaschopné. Důsledkem toho také většina chovů tehdy skončila. Udrželo se jenom několik farem, které si našly samy odbyt, a dnes jsou již na velmi solidní úrovni. Některé farmy například začaly prodávat svoji produkci přímo na aukcích v Dánsku a Finsku, ale i tam jsou prodejní ceny značně kolísavé. Za dobu uplynulých čtrnácti let již dvakrát naši chovatelé poznali období, kdy ceny klesly až pod úroveň provozních nákladů, takže farmy, které si v lepších letech nevytvořily finanční rezervu, na tomto systému zkrachovaly. Situaci dokresluje fakt, že např. u chovu norků se v současné době, po dvou až třech letech propadu, opět odrážíme ode dna. Trochu lepší je to u stříbrných lišek. Momentálně jsou ceny na jakémsi vrcholu. Velmi složitá situace vznikla u chovu polárních lišek a následném prodeji konfekce z této kožešiny. Již několik let trvá propad zájmu o toto zboží, dá se říci, že jsme pomalu na konci chovu polárních lišek u nás. Kožešiny v České republice nejdou dnes téměř na odbyt, dříve se z nich šily dámské pláště, čepice a jiné výrobky. V současné době se změnila móda. Většina mladých, kteří určují módní trendy, změnila styl svého oblékání. Jiná situace, poněkud lepší, je v zahraničí. Kožešina se v módním světě stále používá, příkladem toho jsou oborové veletrhy kožešin a kůže v Miláně, Frankfurtu nad Mohanem, Kastorii, Moskvě, Hongkongu a podobně.
HALÓ NOVINY: Chov kožešinových zvířat je po odborné stránce velice náročný?
Kdyby člověk k tomu neměl vztah, na základě ekonomických výsledků by to nemohl vůbec dělat. Jsou to hodiny a hodiny strávené u zvířat. Navíc chovatel nemůže jen sledovat ekonomiku chovu, ale musí také dodržet i řadu podmínek a kritérií. Ty jsou stanoveny Řádem chovu kožešinových zvířat, který je závazný pro všechny chovatele. Vypracovala ho Ústřední komise chovatelů kožešinových zvířat při ČSCH, která při zpracování potřebných podkladů úzce spolupracovala s Ústřední komisí na ochranu zvířat při Ministerstvu zemědělství ČR. Ta jej nakonec v roce 1998 schválila. Kromě vlastních poznatků z chovu kožešinových zvířat u nás se při jeho tvorbě vycházelo i ze zásad Evropské dohody o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely a Doporučení stálého výboru Rady Evropy pro ochranu zvířat. Řád prakticky dává záruky, že o zvíře je řádně pečováno. Chov kožešinových zvířat je pravidelně kontrolován veterinární správou, a ta si ověřuje, jak je dodržován jednotlivými chovateli.
HALÓ NOVINY: Zmínil jste se i o ochranářských aktivitách. Jak ty s tím vším souvisejí?
Letos schválil Parlament ČR novelu Zákona č. 246/92 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. V souvislosti se schvalováním této novely zákona, se v médiích rozvířila diskuse o podmínkách farmového chovu kožešinových zvířat vyvolaná aktivisty nevládních ochranářských organizací. Vedení Českého svazu chovatelů zformulovalo k této diskusi své stanovisko, které 24. října 2002 zaslalo ministru zemědělství. Píše se v něm mimo jiné: "Většina našich chovatelů, kteří si před desetiletími vytvořili svůj svaz jako zájmovou organizaci, zabývající se právě chovem zvířat a jejich šlechtěním, si rozhodně nestanovila za cíl tato zvířata týrat. Naopak cílem bylo genetické zušlechťování zvířat a zlepšování podmínek, v nichž jsou zvířata chována, získávání odborných znalostí a výchova mladé generace k péči o zvířata." My se jako chovatelé dodržování tohoto zákona nebráníme. Ochranáři měli snahu všemi možnými způsoby zakázat chov kožešinových zvířat, ale tím by se ničeho nedocílilo. Pouze to, že by se kožešinová zvířata ve větší míře začala chovat v jiných zemích, v daleko horších podmínkách a bez dodržování příslušných zákonů souvisejících s chovem zvířat. Ochránci tvrdí, že zvířata jsou týrána tím, že nežijí na svobodě. Ale to není pravda. Tato zvířata, která se mimochodem v zajetí normálně rozmnožují, jsou již domestikována. Jelikož se již dlouhou dobu chovají na farmách, jsou tedy geneticky přizpůsobená podmínkám faremního chovu. Když toto zvíře uteče do volné přírody, neumí si již samo obstarat potravu, a tak zpravidla nemá šanci přežít.
HALÓ NOVINY: Které náklady nejvíce ovlivňují ekonomiku chovu?
Nejvyšší složkou rostoucích nákladů je logicky doprava a krmivo. Zdražily se i ceny elektrické energie. Specifickým problémem chovatelů je však také získávání masného odpadu, který slouží jako základní surovina pro krmení masožravých zvířat. Dříve se z těchto odpadů vyráběla masokostní moučka, která se zkrmovala. V dnešní době se její výroba výrazně omezila. Jatka stejně však musejí platit nemalé částky za likvidaci těchto odpadů. Proto také mají velký zájem na tom, aby chovatelé kožešinových zvířat odebírali tento odpad, neboli krmnou surovinu, rovnoměrně po celý rok a za cenu, kterou by jatka zaplatila za jeho likvidaci. To ovšem dost dobře nejde, protože naši chovatelé mohou tuto surovinu odebírat pouze v určitých cyklech během roku. Provozovny zpracovatelských závodů nejsou na to technologicky vybaveny. Chybí jim například velké chladírny, aby mohly krmivo pro kožešinová zvířata po určitou dobu uskladnit. Po dobu prvních pěti měsíců neodebíráme prakticky nic, zatímco ve druhé polovině roku stoupne spotřeba až pětinásobně. Je to dáno tím, že samice mají čtyři i pět mláďat. Ale z celkového hlediska jsme pro masný průmysl méně atraktivní než chovatelé psů a koček či jiných zvířat. Je to začarovaný kruh. Výsledkem je, že od počátku 90. let výrobní závody raději vyrábějí krmivo právě pro psy a kočky, protože v tomto případě mají zajištěn jeho odběr pravidelně po celý rok.
HALÓ NOVINY: Jaké zkušenosti s chovem kožešinových zvířat mají jinde?
Srovnáme-li situaci u nás a například u polských chovatelů, tak v Polsku jsou dnes tak daleko, že tento odpad jejich farmy kožešinových zvířat odebírají, a samy si ho zpracovávají, zamrazují ho a spotřebují ho na farmách. Jestliže u nás máme farmy, které mají okolo 2000 norků, tak v Polsku se na farmách běžně chová na 10 000 až 30 000 norků. U našich severních sousedů je naprosto odlišná situace v tom, že je zde vidět zájem státu o chov kožešinových zvířat. Uvědomují si tam totiž, že jde o důležité hospodářské odvětví, které ve svých důsledcích pozitivně ovlivňuje ekonomiku v návazných sférách, tj. ve zpracovatelském průmyslu. U nás se zájem státu odrazil pouze uvedením v platnost zákona na ochranu zvířat proti týrání, ale to je přece jen málo. V Polsku, na začátku transformace, byli na tom chovatelé kožešinových zvířat stejně, měli stejnou startovací pozici, stejné problémy. Během posledních šesti až osmi letech dokázali podstatně zvýšit zájem o chov kožešinových zvířat. Jestliže jejich produkce - na počátku 90. let činila asi 600 000 kusů norčích kožek, loňská produkce je už něco přes jeden milion kusů. To je potom i značný přínos pro hospodářství jejich státu. Obdobné je to u chovu činčil jihoamerických. Například farmy v Polsku mívají okolo čtyř stovek samic, zatímco v ČR jich mají kolem osmdesáti. Tyto malé chovy jsou pro malý počet chovaných zvířat méně rentabilní a stávají se pouze koníčkem. V ČR se chovem činčil jihoamerických dnes již zabývá pouze okolo třiceti chovatelů, organizovaných v ČSCH. Připočteme-li i neorganizované, tak je to padesát, nejvýše šedesát chovatelů. V důsledku výrazného poklesu výkupních cen činčilích kožek v posledních třech letech chovají činčily jen ti, kteří se dokážou přizpůsobit náročným podmínkám trhu, tzn. produkují kvalitní kožky, dbají na přísnou selekci zvířat a zvyšují produktivitu práce.
HALÓ NOVINY: Jaké jsou tedy podle vás další perspektivy tohoto odvětví?
Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Spousta chovatelů sice skončila s chovem kožešinových zvířat, ale zůstali jen ti "praví" chovatelé, kteří své práci rozumějí. Poklesem jejich počtu se výrazně snížila produkce kožek, takže jich v brzké době bude nedostatek, a tím by se měla zase zvýšit i jejich cena a dát tak impuls chovatelům do další práce.
HALÓ NOVINY: Co bylo příčinou poklesu zájmu o kožešiny v posledních letech?
Chov kožešinových zvířat je a do budoucna stále bude závislý na nabídce a poptávce světového trhu. Počátkem 90. let 20. století došlo k prudkému snížení výkupních cen v důsledku změny politického systému u nás, kdy se opustily dříve využívané trhy, a to byl v největší míře tehdejší Sovětský svaz. Nemalou měrou se na tom podílel i menší zájem o kožešinové výrobky v souvislosti se zvýšením ochranářských aktivit. Pokles výkupních cen a zvýšení nákladů na produkci kožek vedl k likvidaci mnoha velmi dobře fungujících chovů, v té době ještě státních, ale i soukromých farem. Podle svazové evidence bylo v té době v ČSCH registrováno více než 3000 chovatelů, v roce 1997 necelých 400 chovatelů a v roce 1999 už méně než 200 chovatelů. V současné době se dají počítat na desítky.
HALÓ NOVINY: Rozhodující jsou tedy ekonomické faktory?
Chov kožešinových zvířat není jednoduchá záležitost, protože vyžaduje značné odborné znalosti. Dříve byla u nás řada chovatelů, kteří se o tento chov pokoušeli. Dnes je nechová nikdo, kdo tomuto oboru nerozumí a hlavně nemá k těmto zvířatům vztah. Chovatel se totiž věnuje zvířatům více než sám sobě. Ceny kožek nebo-li produktu, pro který chovatel tato zvířata chová, jsou totiž prakticky na stejné výši, jako byly před patnácti léty. Ekonomické vstupy jsou však dnes podstatně vyšší. Vzrostla nejen cena krmiva, energie, ale i pracovní síly. To vše se přirozeně projevuje ve finálním produktu. Jestliže před několika lety tvořil zisk z kožky odhadem čtyřicet až padesát procent z ceny při jejím prodeji, tak dnes se zisk pohybuje kolem deseti až patnácti procent. Z toho vyplývá, že chovy kožešinových zvířat se musí dělat ve větším, aby byly rentabilní. Dříve chovatel mohl mít patnáct norků - samiček. Jejich kožky prodal a dosáhl poměrně slušného příjmu. V současné době těchto patnáct samiček nejenže nestačí z hlediska podnikatelského účelu k tvorbě zisku, ale ani chovatel, který chápe chov kožešinových zvířat jako svůj koníček, nepokryje náklady s tímto chovem spojené.
HALÓ NOVINY: Takže jste závislí na výkupních cenách, které určuje zpracovatelský průmysl...
Počátkem 90. let kožešinové výrobky nešly tolik na odbyt a prakticky neexistovala i možnost jejich výkupu. KARA Trutnov, která se v té době nemalou měrou podílela na výkupu a zpracování kožek od chovatelů, se rozpadla na řadu malých subjektů, které nebyly dlouhodobě životaschopné. Důsledkem toho také většina chovů tehdy skončila. Udrželo se jenom několik farem, které si našly samy odbyt, a dnes jsou již na velmi solidní úrovni. Některé farmy například začaly prodávat svoji produkci přímo na aukcích v Dánsku a Finsku, ale i tam jsou prodejní ceny značně kolísavé. Za dobu uplynulých čtrnácti let již dvakrát naši chovatelé poznali období, kdy ceny klesly až pod úroveň provozních nákladů, takže farmy, které si v lepších letech nevytvořily finanční rezervu, na tomto systému zkrachovaly. Situaci dokresluje fakt, že např. u chovu norků se v současné době, po dvou až třech letech propadu, opět odrážíme ode dna. Trochu lepší je to u stříbrných lišek. Momentálně jsou ceny na jakémsi vrcholu. Velmi složitá situace vznikla u chovu polárních lišek a následném prodeji konfekce z této kožešiny. Již několik let trvá propad zájmu o toto zboží, dá se říci, že jsme pomalu na konci chovu polárních lišek u nás. Kožešiny v České republice nejdou dnes téměř na odbyt, dříve se z nich šily dámské pláště, čepice a jiné výrobky. V současné době se změnila móda. Většina mladých, kteří určují módní trendy, změnila styl svého oblékání. Jiná situace, poněkud lepší, je v zahraničí. Kožešina se v módním světě stále používá, příkladem toho jsou oborové veletrhy kožešin a kůže v Miláně, Frankfurtu nad Mohanem, Kastorii, Moskvě, Hongkongu a podobně.
HALÓ NOVINY: Chov kožešinových zvířat je po odborné stránce velice náročný?
Kdyby člověk k tomu neměl vztah, na základě ekonomických výsledků by to nemohl vůbec dělat. Jsou to hodiny a hodiny strávené u zvířat. Navíc chovatel nemůže jen sledovat ekonomiku chovu, ale musí také dodržet i řadu podmínek a kritérií. Ty jsou stanoveny Řádem chovu kožešinových zvířat, který je závazný pro všechny chovatele. Vypracovala ho Ústřední komise chovatelů kožešinových zvířat při ČSCH, která při zpracování potřebných podkladů úzce spolupracovala s Ústřední komisí na ochranu zvířat při Ministerstvu zemědělství ČR. Ta jej nakonec v roce 1998 schválila. Kromě vlastních poznatků z chovu kožešinových zvířat u nás se při jeho tvorbě vycházelo i ze zásad Evropské dohody o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely a Doporučení stálého výboru Rady Evropy pro ochranu zvířat. Řád prakticky dává záruky, že o zvíře je řádně pečováno. Chov kožešinových zvířat je pravidelně kontrolován veterinární správou, a ta si ověřuje, jak je dodržován jednotlivými chovateli.
HALÓ NOVINY: Zmínil jste se i o ochranářských aktivitách. Jak ty s tím vším souvisejí?
Letos schválil Parlament ČR novelu Zákona č. 246/92 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. V souvislosti se schvalováním této novely zákona, se v médiích rozvířila diskuse o podmínkách farmového chovu kožešinových zvířat vyvolaná aktivisty nevládních ochranářských organizací. Vedení Českého svazu chovatelů zformulovalo k této diskusi své stanovisko, které 24. října 2002 zaslalo ministru zemědělství. Píše se v něm mimo jiné: "Většina našich chovatelů, kteří si před desetiletími vytvořili svůj svaz jako zájmovou organizaci, zabývající se právě chovem zvířat a jejich šlechtěním, si rozhodně nestanovila za cíl tato zvířata týrat. Naopak cílem bylo genetické zušlechťování zvířat a zlepšování podmínek, v nichž jsou zvířata chována, získávání odborných znalostí a výchova mladé generace k péči o zvířata." My se jako chovatelé dodržování tohoto zákona nebráníme. Ochranáři měli snahu všemi možnými způsoby zakázat chov kožešinových zvířat, ale tím by se ničeho nedocílilo. Pouze to, že by se kožešinová zvířata ve větší míře začala chovat v jiných zemích, v daleko horších podmínkách a bez dodržování příslušných zákonů souvisejících s chovem zvířat. Ochránci tvrdí, že zvířata jsou týrána tím, že nežijí na svobodě. Ale to není pravda. Tato zvířata, která se mimochodem v zajetí normálně rozmnožují, jsou již domestikována. Jelikož se již dlouhou dobu chovají na farmách, jsou tedy geneticky přizpůsobená podmínkám faremního chovu. Když toto zvíře uteče do volné přírody, neumí si již samo obstarat potravu, a tak zpravidla nemá šanci přežít.
HALÓ NOVINY: Které náklady nejvíce ovlivňují ekonomiku chovu?
Nejvyšší složkou rostoucích nákladů je logicky doprava a krmivo. Zdražily se i ceny elektrické energie. Specifickým problémem chovatelů je však také získávání masného odpadu, který slouží jako základní surovina pro krmení masožravých zvířat. Dříve se z těchto odpadů vyráběla masokostní moučka, která se zkrmovala. V dnešní době se její výroba výrazně omezila. Jatka stejně však musejí platit nemalé částky za likvidaci těchto odpadů. Proto také mají velký zájem na tom, aby chovatelé kožešinových zvířat odebírali tento odpad, neboli krmnou surovinu, rovnoměrně po celý rok a za cenu, kterou by jatka zaplatila za jeho likvidaci. To ovšem dost dobře nejde, protože naši chovatelé mohou tuto surovinu odebírat pouze v určitých cyklech během roku. Provozovny zpracovatelských závodů nejsou na to technologicky vybaveny. Chybí jim například velké chladírny, aby mohly krmivo pro kožešinová zvířata po určitou dobu uskladnit. Po dobu prvních pěti měsíců neodebíráme prakticky nic, zatímco ve druhé polovině roku stoupne spotřeba až pětinásobně. Je to dáno tím, že samice mají čtyři i pět mláďat. Ale z celkového hlediska jsme pro masný průmysl méně atraktivní než chovatelé psů a koček či jiných zvířat. Je to začarovaný kruh. Výsledkem je, že od počátku 90. let výrobní závody raději vyrábějí krmivo právě pro psy a kočky, protože v tomto případě mají zajištěn jeho odběr pravidelně po celý rok.
HALÓ NOVINY: Jaké zkušenosti s chovem kožešinových zvířat mají jinde?
Srovnáme-li situaci u nás a například u polských chovatelů, tak v Polsku jsou dnes tak daleko, že tento odpad jejich farmy kožešinových zvířat odebírají, a samy si ho zpracovávají, zamrazují ho a spotřebují ho na farmách. Jestliže u nás máme farmy, které mají okolo 2000 norků, tak v Polsku se na farmách běžně chová na 10 000 až 30 000 norků. U našich severních sousedů je naprosto odlišná situace v tom, že je zde vidět zájem státu o chov kožešinových zvířat. Uvědomují si tam totiž, že jde o důležité hospodářské odvětví, které ve svých důsledcích pozitivně ovlivňuje ekonomiku v návazných sférách, tj. ve zpracovatelském průmyslu. U nás se zájem státu odrazil pouze uvedením v platnost zákona na ochranu zvířat proti týrání, ale to je přece jen málo. V Polsku, na začátku transformace, byli na tom chovatelé kožešinových zvířat stejně, měli stejnou startovací pozici, stejné problémy. Během posledních šesti až osmi letech dokázali podstatně zvýšit zájem o chov kožešinových zvířat. Jestliže jejich produkce - na počátku 90. let činila asi 600 000 kusů norčích kožek, loňská produkce je už něco přes jeden milion kusů. To je potom i značný přínos pro hospodářství jejich státu. Obdobné je to u chovu činčil jihoamerických. Například farmy v Polsku mívají okolo čtyř stovek samic, zatímco v ČR jich mají kolem osmdesáti. Tyto malé chovy jsou pro malý počet chovaných zvířat méně rentabilní a stávají se pouze koníčkem. V ČR se chovem činčil jihoamerických dnes již zabývá pouze okolo třiceti chovatelů, organizovaných v ČSCH. Připočteme-li i neorganizované, tak je to padesát, nejvýše šedesát chovatelů. V důsledku výrazného poklesu výkupních cen činčilích kožek v posledních třech letech chovají činčily jen ti, kteří se dokážou přizpůsobit náročným podmínkám trhu, tzn. produkují kvalitní kožky, dbají na přísnou selekci zvířat a zvyšují produktivitu práce.
HALÓ NOVINY: Jaké jsou tedy podle vás další perspektivy tohoto odvětví?
Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Spousta chovatelů sice skončila s chovem kožešinových zvířat, ale zůstali jen ti "praví" chovatelé, kteří své práci rozumějí. Poklesem jejich počtu se výrazně snížila produkce kožek, takže jich v brzké době bude nedostatek, a tím by se měla zase zvýšit i jejich cena a dát tak impuls chovatelům do další práce.
Zdroj:Haló noviny
Sdílet článek na sociálních sítích
