Destrukce deštného pralesa pokračuje

Poprvé jsem navštívila Amazonskou nížinu v roce 1974. Tenkrát to byl opravdový divoký západ.

Generálové, kteří tehdy v Brazílii vládli, rozhodli - jak se později ukázalo velice nebezpečně a bezmyšlenkovitě, že toto území je neobydlené a že je na čase jej obsadit.

Začali tedy budovat síť silnic a povzbuzovat společnosti těžící dřevo a chovající skot, aby se do oblasti nastěhovaly.

A tak jsem se před třiceti lety ocitla jako začínající novinářka na jedné ze svých prvních služebních cest právě v Amazonii, a mým úkolem bylo zjistit, o co běží.

Konflikt uprostřed ráje

Nikdy předtím jsem tam nebyla a krása pralesa mě naprosto uchvátila. Uviděla jsem stromy tak obrovité, že by jejich kmen nedokázalo obejmout ani deset mužů najednou.

V kulisách přírodní krásy pralesa v roce 1975 zuřil lidmi vyvolaný konflikt

A na bělostných písečných dunách lemujících řeku se na slunci vyhřívaly želvy.

V kulisách této přírodní krásy ale zuřil lidmi vyvolaný konflikt.

Když dřevorubci a chovatelé skotu dorazili na místo, našli v částech pralesa prosté rolnické rodiny, které se živily rybařením, lovem zvěře, sběrem ořechů i pěstováním zeleniny na malých vymýcených políčkách.

Agroprůmyslníci na ně poslali ozbrojence a já den za dnem potkávala traumatizované rolníky, kteří byli násilně vyhnáni ze svých domovů.

Jednou jsem také narazila na skupinu dezorientovaných vyhublých Indiánů žebrajících u silnice o jídlo.

Několik dní jsem cestovala v nákladním voze po napůl dokončených silnicích.

Vykoupení

Jedno odpoledne jsme po dlouhých hodinách jízdy hustým pralesem zastavili v malé vesničce. Jmenovala se Redencao - Vykoupení.

A tam stál mezi dřevěnými chatrčemi se střechami z palmových listů malý bar, kde se prodávala zmrzlina.

Excentrický majitel tohoto podniku, Ital, dokázal - bůhvíjak - na tohle odlehlé místo dovléct přístroj na výrobu zmrzliny.

Měl naftový pohon, a jelikož nafta byla v těchto končinách vzácností, přístroj často zahálel.

My ale měli štěstí. Šest nebo sedm drsně vyhlížejících chlapíků, někteří s revolvery zastrčenými za pasem, postávalo u baru a lízalo zmrzlinu.

Připojili jsme se k nim a začali si povídat o násilnostech, které se v okolí odehrávaly.

"Skoro každý týden tu někdo přijde o život," prohlásil Ital. Několik minut nato se ozval výstřel.

Asi dvacet metrů od baru jsem na zemi uviděla ležícího muže. Nerozhodně jsem k němu vykročila, ale řidič nákladního vozu mě zastavil.

"A-á," řekl. "Vamos embora! Mizíme!" Vcukuletu jsme seděli ve voze a ujížděli pryč.

Civilizační spoušť

Letos v květnu jsem se do Redencaa vrátila, tentokrát v autobuse jedoucím po stejné trase.

Takto hustý prales je spíše minulostí

Cestující si i dnes stěžují na vyjeté koleje na silnici, ale to je asi tak všechno, co z časů před třiceti lety zbylo.

Prales až na pár nevelkých zbytků zmizel. Na jeho místě se pase dobytek a čím dál tím víc také rostou sojové boby, které se vyvážejí jako zvířecí krmivo.

Město samotné má dnes asi 80 tisíc obyvatel, vyasfaltované cesty, elektřinu, kina, obchody, školy, nemocnice.

Italský zmrzlinář před pár lety zavřel podnik a odešel do důchodu.

Do města ale stále přicházejí další a další lidé. Žene je brazilský sen o novém životě na pomezí.

Já však mám z téhle neobyčejné transformace celé oblasti smíšené pocity. Sympatizuji s mnoha Brazilci, kteří zde jen hledají lepší život, ale také cítím zlost a zoufalství.

Neutuchající konzum

Každým rokem se dovídáme nové věci o důležitosti amazonského deštného pralesa.

Víme, že jeho ničením urychlujeme globální oteplování a narušujeme světové klima.

Přesto ale my, obyvatelé vyspělého světa, konzumujeme čím dál tím víc masa.

A to povzbuzuje Brazílii, zatíženou velkým zahraničním dluhem, k ještě většímu vývozu hovězího i sojových bobů.

Nedává žádný smysl nechat síly trhu, aby ničily vzácný ekosystém, který všichni potřebujeme k přežití, ale přesto se to za našeho nečinného přihlížení děje.