Jak vypadá první pomoc ježkům

 Ježci patří mezi zvířata lidmi celkem oblíbená, snad díky pohádkám, ve kterých obvykle vystupují v rolích sympaťáků. Zpravidla s neodmyslitelným jablíčkem napíchnutým na bodlinatých zádech. Je proto až překvapující, jak málo lidé o ježcích vědí - to dokazuje již i to jablko malované na jejich zádech - a jak často jim úmyslně či neúmyslně ubližují a ztrpčují život.
Již to, že u nás žijí dva druhy ježků - ježek západní a ježek východní - ví jen málokdo a bezpečně je od sebe rozezná jen hrstka odborníků. Ne že by to bylo pro přežití ježků důležité, ale zkuste si zapamatovat nejnápadnější rozdíl, podle kterého oba druhy na první pohled poznáte. Ježek západní působí "učesaným" dojmem, zatímco ježek východní má bodliny rozestavěné tak říkajíc "halabala". Ty ostatní znaky, jako je rozdílné zbarvení bodlin či znaky na kostře, přenechme zoologům.
Nás teď bude spíše zajímat, jak můžeme ježkům prospět při jejich nelehkém soužití s člověkem. Po milióny let poskytoval bodlinatý kabát ježkům celkem dokonalou ochranu před jejich přirozenými nepřáteli a ježek stočený do pichlavého klubka byl nedostupnou pochoutkou i pro takové šelmy, jako je liška. Snad jen výři se z našich dravých zvířat věnují lovu ježků trochu důkladněji.
Jenže to, co bylo dokonalou ochranou vůči ostatním zvířatům, působí v krajině protkané sítí silnic, po kterých neustále proudí statisíce aut řízených většinou lhostejnými nebo bezohlednými řidiči, jako smrtící přežitek. Vždyť přejet ježka stočeného do klubka je tak snadné a lákavé! Pokud víme, statistiku ježků usmrcených na našich silnicích ještě nikdo nevypracoval - na rozdíl od té lidské - ale počty by podle našeho odhadu musely jít ročně do desetitisíců.

Snižuje se odolnost druhu

Naštěstí u nás kromě lidí, pro které je přejetí bezbranného zvířete radostným povyražením, žijí i takoví, kteří se stejným zvířatům snaží nějak prospět a pomoci. Bohužel to dělají často bez patřičných odborných znalostí a výsledek pak bývá žalostný. Záchrana ježků neschopných samostatně přezimovat je i na odborné úrovni často přetřásaným problémem, kde proti sobě stojí dvě strany.
Jedna by nechala ježky jejich přirozenému vývoji, protože zachraňováním málo vyvinutých mláďat se údajně snižuje celková odolnost druhu, a postupně by se tak mohly zafixovat sklony k pozdním porodům, které by pak vedly k ještě vyšší úmrtnosti. Druhá chce zachraňovat ježky za každou cenu a za ideální by považovala stav, kdy by u nás existovala co nejhustší síť ježčích útulků, ve které by nalezli azyl snad všichni ježci, co u nás žijí.

Aktivní až do listopadu

Realita je pochopitelně jako vždy někde uprostřed a přiznáme, že alespoň do doby, než evoluce posune vývoj ježků natolik, aby jejich bodlinaté pancíře vydržely i pod koly kamiónů, budeme fandit spíše té straně druhé. Co tedy může člověk pro ježky udělat? Především by neměl každého ježka, kterého potká za chladného počasí venku, považovat za beznadějného ztroskotance, který bez jeho pomoci nepřežije do rána.
Ježci jsou běžně aktivní až do poloviny listopadu a za teplého počasí se s nimi můžeme v přírodě setkat dokonce v prosinci. Rozhodujícím kritériem pro "zachraňování" je proto jejich hmotnost. Před započetím hibernace (obvykle do konce října) by měla dosáhnout minimálně 700 g. Pokud ježek tuto podmínku splňuje, je nejlépe nechat ho venku, případně mu přilepšit přikrmováním (např. kočičími granulemi, konzervami nebo vařeným masem) až do doby, dokud nezazimuje.
Má-li hmotnost výrazně nižší - pozdní mláďata mívají v té době okolo 300 g i méně - je namístě uvažovat o tom, jak mu pomoci. Prvním krokem by měla být konzultace s nějakým odborníkem, který nám dá konkrétní rady, jak postupovat. Je nutné si uvědomit, že oba druhy ježků u nás patří mezi zvířata chráněná zákonem a jakékoli zasahování do jejich vývoje je teoreticky trestné.
Doporučujeme proto kontaktovat Český svaz ochránců přírody (tel: 222 516 115, e-mail: csop@ecn.cz), kde získáme potřebné adresy a telefonní čísla na záchranné stanice ježků v regionu, případně nám tam odborně poradí, jak se o ježka máme postarat sami. Pokud ho nepředáme některé stanici, je nutné s ním zajít k veterinárnímu lékaři, který ho prohlédne a zbaví vnějších i vnitřních parazitů. Při rozhodování o tom, že o něj budeme pečovat vlastními silami, je nutné zvážit, že péče bude trvat nejméně 4 až 5 měsíců.
Poměrně vyčerpávající informace o péči o ježky naleznete na internetových stránkách záchranné stanice BODLINKA: sweb.cz bodlinka.htm.