Pohoří Altaj se táhne v délce 1900 km a člení se geograficky na Ruský, Gobijský a Mongolský. Nejvyšší horská pásma (tzv. hřbety) v Ruském Altaji jsou pojmenována podle jejich hlavních toků: Katuňský hřbet s nejvyšší horou Běluchou (altajsky Muzdu-tuu, ledová hora 4 506 m n.m.), Severočujský hřbet s nejvyšší horou Mášej Baš (4 225 m n.m.) a Jihočujský hřbet s nejvyšším štítem Tymoin (3 967 m n.m.).

Jižní Altaj má nejvyšší horu Chujten (Najramda, 4 374 m n.m.l) a v jeho severním předpolí leží náhorní plošina Ukok o výšce okolo 3 000 m n.m.

Územně-správní členění: Ruská část Horského Altaje se nachází v Hornoaltajské republice s hlavním městem Gornoaltajsk (původně Ojrot-Tula). Komunikační tepnou této republiky je Čujský trakt vedoucí údolím řeky Čuji až do Mongolska - přechod je však pro cizince uzavřen. Hornoaltajská republika jako územně správní celek Ruské federace sousedí na severu s Hornoaltajským krajem, na severovýchodě s Kemerovskou republikou a republikou Chakasija, na východě s republikou Tuva.

Lidé: Za Altajce jsou označovány všechny horské kmeny Ruského Altaje. Původní Altajské obyvatelstvo náleží k turkotatarským národům a je tedy podobné spíše Turkům. Na jejich dnešní (šikmooké) podobě se podepsal vliv mongolských a čínských nájezdníků, kteří se tímto krajem několikrát přehnali. Dnešní, ani ne stotisícovou rodinu Altajců tvoří potomci řady kmenů, které zde žily poměrně odděleně v různých koutech Altaje, což se odrazilo v odlišnosti dialektů. Domovem vlastních Altajců (Altaj-kiži, kiži - lidé) jsou údolí řek Katuň, Ursul, Sema, Majma a dalších ve střední a severozápadní části Altaje. V údolích Čuji a Argutu žili Tělengité, v údolích Čulyšmanu, Baškausu a Ulaganu pak Tělesové. Na pravém břehu Katuně Tubaláři, na levém Teleuti, na Lebedi Čelkanci a Šorci, na Biji Kumandinci. Altajci nikdy neměli písemnictví - první abecedu měli až někdy v roce 1920. Po staletí však spřádali svoji jedinou literaturu - altajský kaj o desítkách tisíc veršů. 

Geologie: Dnešní podoba Altaje je výsledkem alpínského vrásnění, které rozlámalo a vyzdvihlo již zarovnané původní hercynské horstvo. Ve skalním masívu Altaje lze tedy očekávat přeměněné prvohorní (paleozoické) sedimenty, především ruly s významným zastoupením rudných minerálů olova, mědi, zinku ale i stříbra a zlata. Rudné minerály poskytující olovo, měď a stříbro se v novověku začaly těžit v polovině 18 stol. kdy byla v místech starých "pohanských" šachet nedaleko Kolyvaňského jezera v západním výběžku Altaje objevena měděná ruda. Stříbro a měď se rovněž těžilo v okolí Barnaulu a těžba zde probíhala až do konce 19 stol., kdy došlo k vyčerpání známých ložisek. O přítomnosti zlata na Altaji věděli již Skytové v prvním tisíciletí př. n. l. - zlato se těžilo a těží v severovýchodním Altaji. Rudné minerály typu galenitu je možno spatřit např. v balvanitém korytu řeky v údolí Kamrju. Pokud navštívíte východní část Severočujského pohoří počítejte se sutí v podobě černých břidlic.

Geomorfologie: Hlavním krajinotvorným činitelem je vedle ledovcové modelace údolí mrazové zvětrávání, projevující se všudypřítomným výskytem popadaných obrovitých balvanů, rozsáhlými kamennými proudy a suťovými poli či osypy. Významným činitelem ovlivňující tvar reliéfu jsou tavné vody, vymílající břehy a dna svých dočasných koryt. Zvednutá hladina a intenzívní účinek vodního živlu při jarním tání uvádí do pohybu masy zeminy a kamení a ve výsledku se projevuje nánosy širokých štěrkových lavic v nivách řek, zarostlé pouze keři a občasnými stromy. Na prudkých svazích může účinkem jarních vod dojít k náhlému uvolnění většího objemu "kamenozeminy", jehož lavinou je pak smeteno vše živé a v krajině zbyde akorát jizva v podobě kamenného proudu uprostřed tajgy. V měkkých břidlicích jihovýchodní části Severočujského hřebene si řeky vymlely hluboké a úzké kaňony (např. údolí Dželo, Taldura). Výškově je Severočujský hřbet položený poměrně vysoko - po výšvihu nad Čibit jsme po celou dobu putování včetně Koš-Agače neklesli pod 1700 m n.m..

Podnebí: Altajské klima výrazně ovlivňují arkticky chladné vzdušné masy z Karského moře Severního ledového oceánu, které bez problémů překonávají nížinatou Západosibiřskou rovinu a zarazí se až o hradbu nejvyšších štítu Altaje. Zde - na severní návětrné straně Katuňského a Severočujského hřbetu - jsou příčinou chladných a vydatných srážek v podobě opakujících se přeháněk či vytrvalých lijáků, zatímco v jižních dolinách je dle našich zkušeností srážek mnohem méně (Z této strany pohoří je možno pozorovat neustále se tvořící "chmury" nad štíty hřebene, které se však jen zřídka převalí na jižní stranu). Ani v nižších polohách Altaje pod 1 500 m n.m. není vyjímečným jevem letní nadílka sněhu. Na pjerevalu ve výšce nad 3 000 m n.m. jsme se na návětrné severní straně místy bořili až po pás, zatímco na jižní nebylo mimo ledovec po sněhu ani památky a při slunečném počasí jsem se potili v tričku. Teploty v noci i v údolích běžně klesají pod -10°C a huňatý spacák je nutností. Obecně platí, že zajde-li slunce za mrak, okamžitě se zvedne vítr (teplý vzduch stoupá vzhůru a na jeho místo se tlačí studený) a během několika málo vteřin prudce klesne teplota. Celkově je počasí v nejvyšších partiích hor nad hranici lesa nevyzpytatelné. Nad vašimi hlavami neustále vzniká, zaniká či se přeskupuje různě se mračící oblačnost od vyložených bručounů až po veselé obláčky, které rychle mění směr svého pohybu a tak není divu, že se užuž připravujete na sněhovou vánici, která v plné zuřivosti projde kolem vás a pocukruje okolní štíty, zatímco vy se po celou dobu opékáte na slunci (děje se to samozřejmě i naopak). Taky se nám stalo, že jsme při jednom odpočinkovém dni byli po celý den v chladném stínu o rozměru cca 300x300 m, způsobeném jedním malinkým, ale černým mráčkem, který se nehnul od slunce (respektive se "s ním" pohyboval tak, abychom byli permanentně ve stínu). Anebo kdykoliv jsme se shodli, že dáme nějaký chutný "posilek" do pěti minut začlo pršet. Některé expedice si prý najímají šamany, kteří jsou ve spojení s duchy hor a kteří jim skládáním kamenů či jinými praktikami zajišťují dobré počasí. No a tak to tudyk chodí... .

Rostlinstvo: Charakter vegetačního pokryvu se mění v závislosti na výšce. V nejníže položených partiích do 500 m n.m. se vyskytuje listnatý a smíšený les s převahou břízy a osiky hustým bylinným podrostem. Výše se již vyskytuje jehličnatý les označovaný jako horská tajga - jedná se o mimořádně vyvinutý ekosystém, opírající se o vydatné srážky na návětrných severních svazích Severočujského a Katuňského hřebene.

Co je to vlastně tajga? Tímto názvem se označuje sibiřský jehličnatý les nebo takový les, který má jehličnany v převaze nad listnáči. Tajga tvoří jádro všech sibiřských lesů, které v rovinaté západní sibiři vytvářejí souvislou zónu bažinatých lesů. Celý tento komplex navazuje na jihu na pásmo lesostepi a na severu je ohraničen lesotundrou. V zóně bažinatých lesů se pak rozlišuje několik podzón. První podzónu tvoří poměrně úzký pás listnatých lesů s převahou břízy a osiky a je nejznámější ze všech sibiřských lesů neboť právě tímto lesem vede transsibiřská magistrála a nachází se v ní většina významných sídel sibiře. Severně od podzóny listnatých lesů se nachází tři podzóny tajgy (jižní, střední a severní) v nichž postupně ubývá břízy i ostatních listnáčů a převažuje modřín a limba. Posledním lesním pásmem je potom podzóna řídkého lesa s výraznou převahou nízkokmenného modřínu s příměsi smrku v kraji bažin a vřesovišť.

Pásmo horské tajgy začíná někde ve výškách okolo 500 m n.m. a končí až v místech nad 2000 m n. m., přičemž směrem na východ se projevuje mírný vzestup horní hranice. Horskou tajgu jsme měli možnost si vychutnat ve dvou provedeních: jako neprostupnou houštinu jehličnanů s drtivou převahou modřínu a limby (zatímco smrk či jedle se v Severočujském hřbetu vyskytují sporadicky) a jako řídký jehličnatý les s velmi hustým keřovitým porostem se zastoupením hlohu, zimolezů, kamčatských borůvek (plod má tvar hrušky a chutnají trochu trpce), červeného i černého rybízu, maliníků, tavolníků, pěnišníků... a viditelná krajina vyvolává asociaci na sibiřský deštný prales. Při dlouhodobých lijácích se údolí řek promění v bažinu a krajina připomíná scénu prvohor z filmu Cesta do pravěku (chybí jen poletující pravážky). Mezi stromy však neobjevíte žádné letité velikány, podle frekventované přítomnosti ohořelých pahýlů předpokládám, že většina lesů se obnovuje prostřednictvím požárů a naději na dlouhý věk pak mají pouze izolované porosty nad horní hranici lesa. Typický jehličnan tajgy je naopak elegantně štíhlý s cáry visících mechů a lišejníků na větvích a s ohledem na permafrostem vynucené plytké zakořenění s mírně či více nakloněným kmenem. Typické jsou divoké polomy podél koryt potoků, které při jarním táním "okusují" břehy a podemílají břehové porosty. Kolosální stabilita a úžasné zdraví ekosystému horské tajgy je zřejmá i z množství rašících výhonků jehličnanů různého stáří od úplných tyčinek až po dvoumetrové mladíky schovávající se v porostu dospěláků a s pestrým kobercem hub (ty nemusíte hledat-prostě se utáboříte- zajdete si odskočit a cestou zpět již máte v ruce nějaké ty suchohřiby) na nekonečných bochnících zelených mechů a žlutobílých lišejníků. Odolnost vegetace lze sledovat na skalnatých svazích s kamennými moři a sutí, kde první pionýrské modříny, samozřejmě různě pokroucené a zohnuté pod stálým tlakem sesouvajícího se kamení, vytvářejí základ budoucího lesa. (Jaký to rozdíl oproti fádním zpravidla jednodruhovým a stejněvěkovitým lesům u nás).

Na východním úpatí Severočujského a Jihočujského hřbetu se vyskytuje horská step nazývaná Čujská step s hlavním sídelním centrem Koš-Agač. Jedná se o rovinatou, takřka polopouštní oblast s naprostou nepřítomností lesa o výšce okolo 2 000 m n.m.

Nad souvislým pásmem horské tajgy rostou ostrůvkovité porosty věkovitých limb, které jsou vystřídány horskou tundrou táhnoucí se až do výšky cca 2 800 m n.m. Pro horskou tundru jsou typické husté porosty zakrslé polární břízy a zakrslé vrby, které si v závěru srpna oblékají nádherný červenavý kabát.

Nejvyšší partie hor jsou již královstvím suťovišť a věčného ledu.

Zvířata: Velkých šelem jako medvěda, vlka, rysa, rosomáka či sněžného leoparda irbise se nemusíte obávat, jsou velmi plaší a na 90 % je nespatříte. Určitě však uvidíte orly skalní a jiné dravé ptáky, v limbových hájích pak páskovanou veverku burunduka, ve skalních partiích nad hranicí lesa pak věčně čipernou pišťuchu, ozývající se pronikavým pískotem. Při troše štěstí se před vámi v horské tundře objeví kozoroh ibex. Při táboření v horské tajze určitě uslyšíte krákávý skřehot i u nás žijícího ptáčka z čeledi krkavcovitých - ořešníka kropenatého (rusky příznačně kedrovka), který si pochutnává na limbových oříšcích. Naopak se přespříliš nemusíte obávat náletů kousavého hmyzu - komárů, muchniček a ovádů, rusy nazývaného jednoduše "gnus". Tento hmyz je typický pro nížinaté oblasti tajgy a v horách se s nimi potkáte pouze v bažinatých údolích, kde jich vzhledem k celkově drsnému klimatu nebude nad únosnou míru. V níže položených partiích lesostepi očekávejte vrčivý let šedých sarančat.

ZDROJ: www.mujweb.atlas.cz