Jedovaté ropuchy doskáčou dál a poškodí víc australské přírody
Zoologové se zájmem i znepokojením sledují, že ropuchy v Austrálii začínají mít
delší nohy. Není to kuriozita, ale ukázka rychlého evolučního vývoje. Pro
australské životní prostředí je nepříjemné, že delší nohy žábám umožňují
rychlejší postup přírodou. Tento dovezený živočišný druh ji totiž nekompromisně
zamořuje.
Zoologové se zájmem i znepokojením sledují, že ropuchy v Austrálii začínají mít delší nohy. Není to kuriozita, ale ukázka rychlého evolučního vývoje. Pro australské životní prostředí je nepříjemné, že delší nohy žábám umožňují rychlejší postup přírodou. Tento dovezený živočišný druh ji totiž nekompromisně zamořuje.
Ropucha obrovská (Bufo marinus) v dospělosti měří 15 až 23 centimetrů, ale dokáže zabít i velkého hada, krokodýla nebo psa dingo. Tato žába totiž ve váčku za hlavou vytváří jed. Když je napadena, vylučuje jej, a před drobnými útočníky se jím ubrání. Zmínění větší živočichové ji přesto snědí. Po čtvrthodince někteří z nich uhynou na zástavu srdce, kterou žabí jed vyvolá.
Ropuchy se už více než sedmdesát let postupně šíří Austrálií a ohrožují obyvatele její přírody. Vědci si jich však začali více všímat až v roce 2001, kdy žabí invaze dorazila do Národního parku Kakadu. Tam zdecimovala populaci pozoruhodných a ohrožených dravých vačnatců kunovců severních (Dasyurus hallucatus). Tito živočichové o velikosti králíka loví všechno, co se hýbe. Požírají tedy i jedovaté žáby.
Nezůstaly na plantážích
Ropuchy nejsou v australské přírodě původním druhem. Farmáři přivezli do severních, tropických končin nejmenšího světadílu v roce 1935 z Havaje pouze 102 exempláře. Měly požírat brouky, kteří ničili plantáže cukrové třtiny. Žáby však zařadily do svého jídelníčku i další hmyz a drobné živočichy a rozšířily se z plantáží do jiných oblastí.
Dnes už v Austrálii obsadily oblast o rozloze zhruba miliónu kilometrů čtverečních, což je asi osmina rozlohy země. Kromě toho, že jejich jed zabíjí velká zvířata, ubírají i potravu domácím obojživelníkům.
Ropuchy nejsou bůhvíjakými skokankami, jejich pohyb spíše připomíná plazení. Přesto během noci, což je oblíbená doba jejich pochodu, se nejrychlejší žáby dokážou přesunout až o 1,8 kilometru. Jak je to možné?
První příchozí mají delší nohy
Tím se zabýval zoolog Richard Shine se svými kolegy z Univerzity v Sydney. Jak nyní popsali v odborném časopise Nature, sledovali postup žab poblíž města Darwin. Zjistili, že v novém teritoriu se nejdříve objevily ropuchy s delšíma nohama, než měly žáby, které přihopkaly až o rok později.
Natažené zadní nohy nejrychlejších ropuch dosahovaly až 45 procent celkové délky těla. Zato pomalejší ropuchy, které dorazily v nové "přistěhovalecké vlně" o rok později, měly zadní nohy dlouhé jen 40 procent délky těla. Dlouhonohé žáby dokázaly v průběhu tří dnů urazit o půl kilometru delší trasu než jejich krátkonohé následovnice.
Když pak zoologové porovnali vycpané žáby z muzeí a také dřívější popisy a záznamy, zjistili, že celkově se za šedesát let zvětšily končetiny ropuch o čtvrtinu, a žáby se proto staly rychlejšími.
Evoluce v praxi
Proč k tomu došlo? Vědci soudí, že toto pozorování je jedním z prvních poznatků o velké rychlosti evolučního vývoje obratlovců.
Žáby s delšíma nohama se mohou rychleji pohybovat, dosáhnou nového teritoria a jeho potravinových zdrojů jako první, a lépe se jim proto daří. Při rozmnožování pak předávají své vlastnosti dál, takže dlouhonohá populace sílí, zatímco krátkonohé ropuchy v boji o přežití ztrácejí.
Takto pohotovou adaptaci na nové podmínky znají vědci spíše u hmyzu a samozřejmě u mikroorganismů. "Lidé si představují, že se obratlovci nedokážou vyvíjet v tak krátkém čase.
Teď se ukázalo, že to umějí," komentoval studii David Skelly z americké Yaleovy univerzity pro časopis Nature.
Plán genové obrany
Australská vláda přemýšlí, jak by se dalo nežádoucí invazi ropuch obrovských zastavit. Loni požádala státní výzkumnou organizaci CSIRO, aby našla nový způsob snížení populace žab.
CSIRO zkoumá možnost použití nějaké formy genetického zásahu. Nyní se tamní výzkumníci snaží určit, které geny ropuchy jsou důležité pro vývoj od pulce k žábě. Uvažují o tom, že by v laboratoři uměle upravili nějaký virus, který by pak funkci těchto genů narušil. Ten by vypustili mezi ropuchy, a zastavili tak jejich rozmnožování.
Protože v Austrálii nežijí jiné žáby z čeledi ropuchovitých, neměl by takový virus způsobit potíže dalším živočichům. Pokud by se však samozřejmě sám rychle nevyvinul do nové formy, jak varují ochránci životního prostředí. Jiné ropuchy se ale vyskytují v jihovýchodní Asii, která je australským sousedem. Jestliže by se tam upravený virus dostal, mohlo by to mít na přírodu další nežádoucí vliv.
Ropucha obrovská (Bufo marinus) v dospělosti měří 15 až 23 centimetrů, ale dokáže zabít i velkého hada, krokodýla nebo psa dingo. Tato žába totiž ve váčku za hlavou vytváří jed. Když je napadena, vylučuje jej, a před drobnými útočníky se jím ubrání. Zmínění větší živočichové ji přesto snědí. Po čtvrthodince někteří z nich uhynou na zástavu srdce, kterou žabí jed vyvolá.
Ropuchy se už více než sedmdesát let postupně šíří Austrálií a ohrožují obyvatele její přírody. Vědci si jich však začali více všímat až v roce 2001, kdy žabí invaze dorazila do Národního parku Kakadu. Tam zdecimovala populaci pozoruhodných a ohrožených dravých vačnatců kunovců severních (Dasyurus hallucatus). Tito živočichové o velikosti králíka loví všechno, co se hýbe. Požírají tedy i jedovaté žáby.
Nezůstaly na plantážích
Ropuchy nejsou v australské přírodě původním druhem. Farmáři přivezli do severních, tropických končin nejmenšího světadílu v roce 1935 z Havaje pouze 102 exempláře. Měly požírat brouky, kteří ničili plantáže cukrové třtiny. Žáby však zařadily do svého jídelníčku i další hmyz a drobné živočichy a rozšířily se z plantáží do jiných oblastí.
Dnes už v Austrálii obsadily oblast o rozloze zhruba miliónu kilometrů čtverečních, což je asi osmina rozlohy země. Kromě toho, že jejich jed zabíjí velká zvířata, ubírají i potravu domácím obojživelníkům.
Ropuchy nejsou bůhvíjakými skokankami, jejich pohyb spíše připomíná plazení. Přesto během noci, což je oblíbená doba jejich pochodu, se nejrychlejší žáby dokážou přesunout až o 1,8 kilometru. Jak je to možné?
První příchozí mají delší nohy
Tím se zabýval zoolog Richard Shine se svými kolegy z Univerzity v Sydney. Jak nyní popsali v odborném časopise Nature, sledovali postup žab poblíž města Darwin. Zjistili, že v novém teritoriu se nejdříve objevily ropuchy s delšíma nohama, než měly žáby, které přihopkaly až o rok později.
Natažené zadní nohy nejrychlejších ropuch dosahovaly až 45 procent celkové délky těla. Zato pomalejší ropuchy, které dorazily v nové "přistěhovalecké vlně" o rok později, měly zadní nohy dlouhé jen 40 procent délky těla. Dlouhonohé žáby dokázaly v průběhu tří dnů urazit o půl kilometru delší trasu než jejich krátkonohé následovnice.
Když pak zoologové porovnali vycpané žáby z muzeí a také dřívější popisy a záznamy, zjistili, že celkově se za šedesát let zvětšily končetiny ropuch o čtvrtinu, a žáby se proto staly rychlejšími.
Evoluce v praxi
Proč k tomu došlo? Vědci soudí, že toto pozorování je jedním z prvních poznatků o velké rychlosti evolučního vývoje obratlovců.
Žáby s delšíma nohama se mohou rychleji pohybovat, dosáhnou nového teritoria a jeho potravinových zdrojů jako první, a lépe se jim proto daří. Při rozmnožování pak předávají své vlastnosti dál, takže dlouhonohá populace sílí, zatímco krátkonohé ropuchy v boji o přežití ztrácejí.
Takto pohotovou adaptaci na nové podmínky znají vědci spíše u hmyzu a samozřejmě u mikroorganismů. "Lidé si představují, že se obratlovci nedokážou vyvíjet v tak krátkém čase.
Teď se ukázalo, že to umějí," komentoval studii David Skelly z americké Yaleovy univerzity pro časopis Nature.
Plán genové obrany
Australská vláda přemýšlí, jak by se dalo nežádoucí invazi ropuch obrovských zastavit. Loni požádala státní výzkumnou organizaci CSIRO, aby našla nový způsob snížení populace žab.
CSIRO zkoumá možnost použití nějaké formy genetického zásahu. Nyní se tamní výzkumníci snaží určit, které geny ropuchy jsou důležité pro vývoj od pulce k žábě. Uvažují o tom, že by v laboratoři uměle upravili nějaký virus, který by pak funkci těchto genů narušil. Ten by vypustili mezi ropuchy, a zastavili tak jejich rozmnožování.
Protože v Austrálii nežijí jiné žáby z čeledi ropuchovitých, neměl by takový virus způsobit potíže dalším živočichům. Pokud by se však samozřejmě sám rychle nevyvinul do nové formy, jak varují ochránci životního prostředí. Jiné ropuchy se ale vyskytují v jihovýchodní Asii, která je australským sousedem. Jestliže by se tam upravený virus dostal, mohlo by to mít na přírodu další nežádoucí vliv.
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
